ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.641.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 641/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) P. M., a B) A. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) obci P., zastoupené advokátem, a 2) Obecnímu úřadu P., o zdržení se zásahů do výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 1094/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2002, č. j. 12 Co 415/2000-89, ve znění rozsudku ze dne 1. listopadu 2002, č. j. 12 Co 415/2000-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) na nákladech dovolacího řízení částku 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. R. K.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2000, č. j. 5 C 1094/99-33, ve znění usnesení ze dne 25. ledna 2000, č. j. 5 C 1094/99-36, výrokem I. zamítl žalobu „v části, kterou se navrhovatelé domáhali vydání rozhodnutí, kterým bude odpůrci Obec P. uložena povinnost zdržet se rušebného jednání spočívající v omezování výkonu práva navrhovatelů z věcného břemene přístupu po pozemcích p. č. 609 a p. č. 613 v k. ú. V. dle smlouvy o zřízení práva věcného břemene ze dne 22. 9. 1997 s účinky vkladu ke dni 2. 10. 1997“, výrokem II. zastavil řízení „v části, ve které se navrhovatelé domáhali vydání rozhodnutí, kterým bude odpůrci Obecní úřad P. uložena stejná povinnost, jako ve výroku I“, výrokem III. zastavil řízení „v části, ve které se navrhovatelé domáhali vydání rozhodnutí, kterým bude nařízení předběžného opatření, kterým bude oběma odpůrcům uložena povinnost, zdržet se společně a nerozdílně zásahů do práv, oprávnění a povinností navrhovatelů vyplývajících z věcného břemene přístupu po pozemcích p. č. 609 a p. č. 613 v k. ú. V. založeného smlouvou o zřízení věcného břemene, uzavřené dne 22. 9. 1997 mezi navrhovateli a odpůrcem Obec P.“, a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. října 2002, č. j. 12 Co 415/2000-89, ve znění rozsudku ze dne 1. listopadu 2002, č. j. 12 Co 415/2000-94, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé s tím, že se jedná o pozemky původního pozemkového katastru p. č. 609 a 613 v katastrálním území V., výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že v odvolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. a pokud jde o dovolací důvody odkazují na §241 odst. 2 písm. b) [správně §241a odst. 2 písm. b)] téhož zákona s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhují, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná 1) ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, připomíná, že stejnou problematikou ve věci stejných účastníků se zabýval Okresní soud v Třebíči pod sp. zn. 5 C 510/2001 se závěrem v intencích argumentace odvolacího soudu, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě, jak uvedeno shora, vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. l, §238 odst. 1 písm, a) a b), §239 odst. 1 a §239 odst. 2 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takovou vadu žalobci nenamítali a dovolacím soudem nebyla zjištěna.
Podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto zákonného ustanovení tedy není dána, neboť odvolací soud ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě tyto podmínky splněny nebyly, když potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu žádné jeho zrušující usnesení nepředcházelo.
Podle §239 odst. 1 OSŘ lze dovolání podat proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Odvolací soud v daném případě ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, a proto dovolání podle tohoto ustanovení není přípustné.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Protože žalobci vyslovení přípustnosti dovolání za podmínek shora uvedených nenavrhli, není přípustnost dovolání dána ani podle §239 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšní žalobci nemají právo na náhradu těchto nákladů a žalované 1) jejich náhrada přísluší. Náklady jsou dány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby, to je vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. l vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku l.125,- Kč, a dále paušální náhradou hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, to je celkem 1.200,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Jestliže žalobci nesplní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná 1) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. května 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu