ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.650.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 650/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. U., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) L. ČR, státnímu podniku a 2) městu J., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7 C 69/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. června 2002, č. j. 12 Co 813/2000-86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. ledna 1998, č. j. 11 Co 305/97-52, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. února 1997, č. j. 7 C 69/92-29, v části, ve které byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku č. p. 70/2 a pozemku č. p. 71/3 v katastrálním území Č. H., obec J.
Nejvyšší soud jako soud dovolací poté rozhodl k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 17. listopadu 1999, č. j. 22 Cdo 837/98-60, tak, že rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. ledna 1998, č. j. 11 Co 305/97-52 a Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. února 1997, č. j. 7 C 69/92-29, s výjimkou části výroku pod bodem I., zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Chomutově k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) pak rozsudkem ze dne 20. června 2000, č. j. 7 C 69/92-71, zamítl „návrh proti odpůrcům L. ČR, s. p., a Městu J. na určení, že navrhovatel je vlastníkem pozemku o rozloze 282 m2, č. p. 70/2 a pozemku o rozloze 451 m2, č. p. 71/3 kat. území Č. H., obec J.“, a rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že se žalobce domáhal rozhodnutí o určení vlastnictví ke sporným pozemkům z důvodu vydržení jejich vlastnictví. V době, kdy on a jeho právní předchůdce pozemky v dobré víře užívali, byly ve vlastnictví státu, přičemž podle tehdy platné právní úpravy nebylo možno vlastnické právo k věci v tzv. socialistickém vlastnictví, tedy i ve státním vlastnictví, vydržet.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. června 2002, č. j. 12 Co 813/2000-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a proti svému rozhodnutí připustil dovolání. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně. Uzavřel, že v projednávané věci nelze aplikovat §134 občanského zákoníku (dále též jen „ObčZ“) v platném znění, ale je třeba postupovat podle předpisů platných do 31. 12. 1991. Protože části pozemků, jež žalobce a jeho právní předchůdce užívali, nebyly ve vlastnictví fyzických osob, mohl žalobce nabýt toliko právo na uzavření dohody o užívání pozemků. K uzavření takové dohody nedošlo a nelze aplikovat ani přechodná ustanovení §872 odst. 6 občanského zákoníku, neboť žalobce minimálně od listopadu 1991 předmětné pozemky neužíval v dobré víře, neboť byl upozorněn, že jsou ve vlastnictví jiného subjektu. Proti svému rozhodnutí připustil dovolání, neboť je pokládá za rozhodnutí zásadního právního významu. Zdůraznil, že rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Připomíná zásadní skutečnosti týkající se nepřetržitého užívání sporných pozemků jeho otcem do jeho úmrtí v roce 1991 a poté jím samotným po projednání dědictví s přesvědčením, že šlo o majetek jeho otce. Poukazuje na to, že v přídělové listině, kterou byly otci přiděleny do vlastnictví nemovitosti, nebyly uvedeny výměry jednotlivých pozemkových parcel; ty otec nezjišťoval, neboť to nebylo jeho povinností. Nevěděl, že se sporné pozemky nacházely ve vlastnictví státu. Nesouhlasí s názorem soudu, že nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva k uvedeným pozemkům, byl-li jako jejich vlastník veden stát. Připomíná čl. 11 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má vlastnické právo všech účastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Odkazuje na §135a odst. 2 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., podle něhož bylo možno zřídit při nepřetržité držbě po dobu 10 let právo osobního užívání pozemku. Podmínka držby byla splněna, k uzavření dohody nedošlo, neboť se právo osobního užívání pozemků transformovalo na vlastnické právo. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil. Žalovaný 2) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započítat i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992 (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře (např. rozsudek publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 21, pod č. C 1481).
Podle skutkového zjištění, učiněného v nalézacím řízení, byl dovolatel již v listopadu 1991 informován, že užívá část pozemků ve vlastnictví jiných subjektů; přestal tak být se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) oprávněným držitelem ve smyslu §132a odst. 1 ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991. Mohl však v důsledku předchozí oprávněné držby nabýt právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle §135a odst. 2 ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991. Nelze přisvědčit dovolateli, že by se právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku ze zákona změnilo na právo vlastnické, a to podle §872 odst. 1 ObčZ ve znění novely č. 509/1991 Sb., věty prvé, která stanoví, že právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Podmínkou k tomu, aby právo osobního užívání se změnilo ve právo vlastnické bylo, že právo osobního užívání k okamžiku nabytí účinnosti novely č. 509/1991 Sb., existovalo. Zákon výslovně upravuje situaci, kdy k tomuto dni měl občan jen (dosud nerealizované) právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku. Podle §872 odst. 5 1 ObčZ ve znění novely č. 509/1991 Sb. vzniklo-li přede dnem účinnosti tohoto zákona občanovi právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku, avšak do účinnosti tohoto zákona již nedošlo k dohodě, popřípadě k její registraci pravomocným rozhodnutím státního notářství, vzniká oprávněnému právo na uzavření kupní smlouvy k pozemku, jehož se týkalo rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání. Neuplatní-li oprávněný své právo do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona, právo zanikne. Nedojde-li k uzavření kupní smlouvy, není dotčeno právo na vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl.).
Z uvedeného je zřejmé, že oprávněný držitel pozemku, který nebyl před účinností novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení, nemohl nabýt vlastnické právo vydržením, pokud jeho oprávněná držba tu nebyla k 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti zmíněná novela. Pokud s držitelem nebyla do 31. 1. 1991 uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku, nemohl nabýt ani vlastnické právo podle §872 odst. 1 ObčZ ve znění novely č. 509/1991 Sb. K transformaci práva osobního užívání v právo vlastnické došlo jen v případě, že právo osobního užívání skutečně existovalo; pouhý nárok na uzavření dohody o takovém právu ke vzniku vlastnictví držitele nestačil. Pokud měl držitel právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku, změnilo se toto právo k 1. 1. 1992 na právo na uzavření kupní smlouvy k pozemku podle §872 odst. 5 ObčZ, pokud v důsledku trvání oprávněné držby a započtení předchozí držby nedošlo k tomuto dni k vydržení pozemku. Pozbyl-li oprávněný držitel, který již měl nárok na uzavření dohody o osobním užívání, „se zřetelem ke všem okolnostem“ dobrou víru před 1. 1. 1992, mohlo mu k 1. 1. 1992 vzniknout jen právo na uzavření kupní smlouvy k pozemku, nikoliv však právo vlastnické.
V dané věci není sporné, že držitel nemohl nabýt vlastnické právo před 1. 1. 1992, neboť do tohoto dne byly pozemky vůbec vyloučeny z vydržení vlastnického práva pro držitele (srov. §132a odst. 2 ObčZ ve znění platném do 31. 1. 1992). Pokud žalobce, resp. již jeho otec nabyli právo na uzavření dohody o osobním užívání, změnilo se toto právo k 1. 1. 1992 na právo na uzavření kupní smlouvy, nikoliv na právo vlastnické.
Jak soudy v nalézacím řízení uvedly, nebylo možno ani vydržet pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví (§135a odst. 3 ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991). Dovolatel v této souvislosti odkazuje na rozpor zvýšené ochrany státního vlastnictví s Listinou základních práv a svobod. Je skutečností, že podle čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. V dané věci však nejde o posouzení obsahu nebo ochrany vlastnického práva, ale jde o nabývání vlastnického práva v důsledku oprávněné držby. Z Listiny nelze dovodit, že by zákon nemohl nabývání vlastnického práva vydržením omezit nebo upravit pro určité druhy věcí rozdílně. Nelze proto dovodit, že vyloučení nabytí vlastnického práva k pozemkům do 1. 1. 1992 by bylo v rozporu s Listinou. Za této situace je nadbytečné se zabývat tím, zda zvýšená ochrana poskytovaná státnímu vlastnictví v době mezi nabytím účinnosti Listiny a zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl ObčZ novelizován, byla v souladu s Listinou; na vyloučení všech pozemků z režimu vydržení by to nic nezměnilo.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný. Žalovaný 2) sice podal k dovolání vyjádření, v něm však jen konstatoval stručně průběh řízení, obsah dovolání a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a navrhl zamítnutí dovolání. Protože se toto vyjádření dovolacími námitkami nezabývalo, není náklad na něj vynaložený nákladem nutným k účelnému bránění práva, a proto dovolací soud nepřiznal druhému žalovanému právo na náhradu nákladu vynaloženého na toto vyjádření (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu