ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.748.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 748/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) RNDr. R. M. a B) L. M., zastoupených advokátkou, proti žalovanému R. V., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 648/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2000, č. j. 44 Co 679/99-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 9. 6. 1999, č. j. 3 C 648/95-21 uložil žalovanému, aby „vyklidil dům č. p. 239 ve V. s parcelou č. st. pl. 1520/426, p. č. 1520/308, a p. č. 1520/4427, to vše v k. ú. V. a vyklizený ho předal žalobcům do tří měsíců od právní moci rozsudku“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně provedl důkaz kupní smlouvou, uzavřenou mezi účastníky 26. 10. 1994, výpisem z katastru nemovitostí č. 4870 Katastrálního úřadu ve V. pro obec a kat. území V., výslechem účastníků a spisem soudu prvního stupně sp. zn. 4 C 905/95.
Rozsudkem soudu prvního stupně z 9. 12. 1998, č. j. 4 C 905/95-64, byla zamítnuta žaloba žalovaného, že je vlastníkem nemovitosti zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve V. na LV č. 4870 pro obec a k. ú. V., a to domu čp. 239, postaveného na pozemku parc. č. 1520/426, a dále pozemku parc. č. 1520/427 a pozemku parc. č. 1520/308 a žaloba žalobců, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jim částku 184.106 Kč s příslušenstvím. Proti uvedenému rozsudku podali všichni účastníci odvolání, o nichž nebylo ke dni 9. 6. 1999, kdy rozhodoval soud prvního stupně v této věci o vyklizení nemovitostí žalovaným, odvolacím soudem rozhodnuto.
Žalovaný před soudem prvního stupně navrhl, aby toto řízení o jeho povinnosti vyklidit nemovitostí bylo přerušeno do skončení řízení o určení jeho vlastnictví k nemovitostem, vedené pod. sp. zn. 4 C 905/95. Když byl při jednání soudu prvního stupně dne 9. 6. 1999 žalovaný vyzván k závěrečnému přednesu, vznesl námitku podjatosti soudkyně JUDr. J. P. s odůvodněním, že jeho návrhu na přerušení řízení nevyhověla. Po vznesení této námitky podjatosti byl 9. 6. 1999 rozsudek soudu prvního stupně vyhlášen.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že k přerušení tohoto řízení o vyklizení nemovitostí do skončení řízení o určení vlastnictví žalovaného k vyklizovaným nemovitostem vedeném pod sp. zn. 4 C 905/95 neshledal důvod, neboť otázku vlastnictví k vyklizovaným nemovitostem může řešit jako otázku předběžnou.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako prodávající a žalobci jako kupující uzavřeli 26. 10. 1994 kupní smlouvu, kterou žalovaný prodal žalobcům do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů shora označený dům a pozemky za kupní cenu 1.200.000 Kč, která byla podle smlouvy zaplacena v částce 1.000.000 Kč před jejím podpisem a částku 200.000 Kč se kupující zavázali zaplatit prodávajícímu do 31. 12. 1994. Kupní smlouvu všichni její účastníci vlastnoručně podepsali, přičemž podle ověřovací doložky ověřovala podpis M. Š. jako osoba pověřená notářem JUDr. P. K., ve skutečnosti však účastníci smlouvu podepsali před tímto notářem. Podle soudu prvního stupně „žalobce A) a žalovaný před podpisem kupní smlouvy znali a spojovaly je určité společné aktivity a pokud za této situace žalovaný kupní smlouvu podepsal, což je nesporné, musel si být vědom závažnosti tohoto kroku a možných důsledků“. Dne 5. 4. 1995 podali žalobci návrh (sepsaný všemi účastníky 26. 10. 1994) na vklad vlastnického práva k nemovitostem podle kupní smlouvy z 26. 10. 1994. Žalobce A) 27. 3. 1995 uhradil za společných prostředků žalobců jako manželů České spořitelně a. s. zbytek dluhu žalovaného ve výši 134.109 Kč a 27. 4. 1995 vrátil za žalovaného Okresnímu úřadu ve Vyškově státní příspěvek 50.000 Kč, přičemž šlo o dluhy žalovaného zajištěné omezením převodu domu nyní čp. 239 podle §58 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.. Katastrální úřad ve V. dne 28. 4. 1995 povolil vklad vlastnického práva žalovaných k nemovitostem podle kupní smlouvy z 26. 10. 1994 s účinky vkladu k 5. 4. 1995.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nabyli platnou kupní smlouvou vlastnictví k předmětným nemovitostem a mají proto podle §126 odst. l ObčZ právo na ochranu vlastnického práva vůči žalovanému, který do jejich práva neoprávněně zasahuje tím, že je (bez právního důvodu) „fakticky užívá.“ Tříměsíční lhůtu k vyklizení považoval soud prvního stupně za přiměřenou jak k tomu, aby si žalovaný vyřešil otázku svého bydlení, tak k ochraně vlastnického práva žalobců.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze 6. 11. 1999, č. j. 44 Co 679/99-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že JUDr. J. P. nerozhodovala ve věci jako vyloučená soudkyně. Soudce není podjatý jen proto, že v řízení postupuje nebo nepostupuje určitým způsobem, který zcela zřetelně nevybočuje z mezí základních zásad občanského soudního řízení, zejména tam, kde volba postupu odvisí od jeho uvážení, jako je tomu i v případě aplikace §109 odst. 2 OSŘ. Podle odvolacího soudu nejde o relevantní důvod k vyloučení podle §14 odst. l OSŘ, tím spíše když „vydané rozhodnutí je konformní s dočkaným rozhodnutím o předběžné otázce“. Dále odvolací soud dovodil, že jsou podle §126 odst. l ObčZ splněny předpoklady pro poskytnutí ochrany žalobcům jako vlastníkům nemovitostí vůči žalovanému, který do jejich práva neoprávněně zasahuje. Žalovaný nezpochybňoval, že nemovitosti „fakticky obývá“, a v otázce vlastnictví k nemovitostem se odvolací soud cítil vázán rozsudkem z 6. 11. 2000, sp. zn. 44 Co 563/99, potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně z 9. 12. 1998, č. j. 4 C 905/95-64, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaný je vlastníkem nemovitostí. Lhůtu k vyklizení nemovitostí žalovaným považoval odvolací soud za přiměřenou významu chráněného práva a hlediskům lidskosti při jeho výkonu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uvádí, že jeho přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen “OSŘ“) a že uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) však v prvé řadě namítá, že ve věci rozhodoval jako vyloučená soudkyně JUDr. J. P., tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. g) OSŘ a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) OSŘ. Pochybnosti o její nepodjatosti jsou podle žalovaného dány tím, že po té, co žalovaný vznesl její námitku podjatosti, nerespektovala §15 odst. l OSŘ, který jí ukládá, aby v takovém případě učinila jen neodkladné úkony, za které nelze považovat rozhodnutí ve věci samé, a nepředložila spis nadřízenému soudu k rozhodnutí o vznesené námitce. Pochybnost o její nepodjatosti nebyla podle žalovaného žádným procesním způsobem rozptýlena. Dále žalovaný obsáhle rozvádí, z jakých důvodů nelze kupní smlouvu, uzavřenou mezi účastníky 26. 10. 1994, považovat za platný úkon, kterým vlastnictví k nemovitostem přešlo na žalobce. Konečně žalovaný namítá, že výrok rozsudku je z formálního hlediska nevykonatelný, neboť je neurčitý co do označení domu, který je specifikován v rozporu s právními předpisy, které označení nemovitostí přesně upravují. Žalovaný navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (bod 17, hlava prvá, část dvanáctá zákona č. 30/2000 Sb.), tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení dovolací soud nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. l OSŘ je dovolání přípustné, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným.
Žalovaný namítl, že v řízení došlo k vadě uvedené v §237 odst. l písm. f) OSŘ, tj. že rozhodoval vyloučený soudce.
Podle §14 odst. l OSŘ jsou soudci vyloučeni z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Důvodem k vyloučení soudce ve smyslu §14 odst. l OSŘ nejsou okolnosti, které pouze spočívají v postupu soudce v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiné věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 7. 1996, sp. zn. 2 Cdon 828/96, publikovaný pod č. 33/2000 časopisu Soudní judikatura).
Podle §15 odst. l OSŘ jakmile se soudce dozví o skutečnostech, pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně předsedovi soudu. V řízení může zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.
Podle §16 odst. l OSŘ o tom, zda je soudce vyloučen, rozhoduje nadřízený soud v senátě.
V dané věci žalovaný, jak vyplývá z protokolu o jednání z 9. 6. 1999, dovozoval podjatost JUDr. J. P. jen z té okolnosti, že nevyhověla jeho návrhu na přerušení řízení. Žalovaný tak neuvedl žádnou okolnost, která by byla důvodem k jejímu vyloučení podle §14 odst. l OSŘ. I proto nelze také pochybnosti o její nepodjatosti spatřovat v tom, že po vznesení takto odůvodněné námitky podjatosti nepředložila spis nadřízenému soudu k rozhodnutí podle §16 odst. 1 OSŘ. Žalovanému nelze přisvědčit, že se soud s jeho námitkou podjatosti procesně nevypořádal, neboť se jí zabýval odvolací soud v rámci přezkumu rozsudku soudu prvního stupně z 9. 6. 1999, když šlo také o jednu z odvolacích námitek žalovaného.
Dovolací soud nezjistil, že v řízení došlo k dalším vadám v §237 odst. l OSŘ vyjmenovaným, které by přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu zakládaly.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nevyplývá ani z 238 odst. l písm. a) a §239 odst. l OSŘ, neboť rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo jeho zrušující usnesení a odvolací soud dovolání ve výroku svého rozsudku nepřipustil.
Zbývá posouzení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má o po právní stránce zásadní význam.
Za otázky zásadního právního významu lze považovat jen takové, o které se rozhodnutí odvolacího soudu opírá, tj. takové, které odvolací soud řešil a které jsou významné pro posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.
V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci jsou vlastníky předmětných nemovitostí, resp. že jejich vlastníkem není žalovaný, nikoli na základě toho, že by řešil otázku platnosti převodu vlastnictví k nemovitostem podle kupní smlouvy, uzavřené účastníky 26. 10. 1994, ale proto, že je v posouzení otázky, kdo z účastníků je vlastníkem nemovitostí, ve smyslu §135 odst. 2 OSŘ vázán rozsudkem, kterým bylo v řízení vedeném mezi stejnými účastníky určeno, že žalovaný není vlastníkem předmětných nemovitostí. Šlo o rozsudek soudu prvního stupně z 9. 12. 1998, č. j. 4 C 905/95-64, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 6. 11. 2000, č. j. 44 Co 563/99-64. Tuto vázanost odvolacího soudu žalovaný v dovolání nijak nezpochybňuje. Jím předestřené právní otázky, které mají rozsudek odvolacího soudu činit rozhodnutím zásadního významu, se však týkají otázek, souvisejících s platností převodu nemovitostí kupní smlouvou z 26. 10. 1994. O jejich řešení se však rozsudek odvolacího soudu neopírá (byly řešeny ve věci sp. zn. 4 C 405/95) a proto nemohou činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ.
Dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně je tedy nepřípustné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám, uvedeným v §237, a pokud jde o dovolání přípustné, i k vadám řízení, které měly vliv na správnost rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se proto dovolací soud nemohl zabývat dovolací námitkou žalovaného, týkající se vady řízení, spočívající v nevykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, odvolacím soudem potvrzeného, z hlediska jeho určitosti v označení nemovitosti. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. l písm. c) OSŘ odmítl.
Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní, příslušela by jim proto podle §243b odst. 4, §224 odst. l a §142 odst. l náhrada nákladů tohoto řízení. Náklady jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu