ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.876.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 876/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) městu N., 2) J. M., 3) V. M., 4) H. M., 5) V. O., 6) M. O., 7) Mgr. M. R., 8) V. M., 9) J. M., 10) M. T., 11) M. T., zastoupeným advokátkou, 12) Státnímu statku K., státní podnik a 13) A. V., o určení vlastnického práva k nemovitosti a o vzájemném návrhu žalovaných 2-11) na určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 3 C 257/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2000, č. j. 14 Co 563/2000-224, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně a žalovaní 2) – 11) nemají ve vztahu mezi sebou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2000, č. j. 3 C 257/95-204, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 511/43 o výměře 1.099 m2 v katastrálním území a obci N., zapsané na listu vlastnictví 1778 u Katastrálního úřadu P. (výrok I). Dále určil, že vlastníky nemovitostí v katastrálním území N., a to pozemku parc. č. 2004/14 o výměře 369 m2 je žalovaný 2), pozemku parc. č. 2004/15 o výměře 377 m2 jsou žalovaní 3) a 4), pozemku parc. č. 2004/16 o výměře 381 m2 jsou žalovaní 5) a 6), pozemku parc. č. 2004/17 o výměře 381 m2 je žalovaná 7), pozemku parc. č. 2004/18 o výměře 396 m2 jsou žalovaní 8) a 9) a pozemku parc. č. 2004/19 o výměře 396 m2 jsou žalovaní 10) a 11) (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze 4. 12. 2001, č. j. 14 Co 563/2000-224, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se vzájemný návrh žalovaných na určení vlastnického práva k pozemkům zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dále ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 12) a 13) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že jako vlastnice pozemku zapsaného ve zjednodušené evidenci jako parc. č. 511/43 o výměře 1.099 m2 v katastrálním území a obci N., na listu vlastnictví 1778 u Katastrálního úřadu P. je vedena žalobkyně, a to na základě rozhodnutí o dědictví po rodičích F. a J. J., kteří získali pozemek přídělem v roce 1932. Pozemek parc. č. 511/43 byl sloučen do pozemku parc. č. 511/38 a poté přečíslován na parc. č. 2004. Při komplexním zakládání evidence nemovitostí v roce 1973 byl na základě své žádosti jako vlastník tohoto pozemku zapsán Státní statek Ú., který v roce 1982 pozemek převedl hospodářskou smlouvou do užívání MěNV N. Žalovaní jsou vedeni jako vlastníci pozemků v k. ú. N., vzniklých rozdělením pozemku parc. č. 2004, a to pozemku parc. č. 2004/14 o výměře 369 m2 žalovaný 2), pozemku parc. č. 2004/15 o výměře 377 m2 žalovaní 3) a 4), pozemku parc. č. 2004/16 o výměře 381 m2 žalovaní 5) a 6), pozemku parc. č. 2004/17 o výměře 381 m2 žalovaná 7, pozemku parc. č. 2004/18 o výměře 396 m2 žalovaný 8) a 9) a pozemku parc. č. 2004/19 o výměře 369 m2 žalovaní 10) a 11). Žalovaným 2) a 5) – 11) bylo zřízeno právo osobního užívání k jednotlivým pozemkům ke zřízení zahrady, na žalované 3) a 4) přešlo toto právo v souvislosti s převodem nemovitosti – zahradního domku na pozemku, který byl v osobním užívání převodce, a vlastnické právo žalovaných 2) – 11) k pozemkům bylo vyznačeno na základě transformace práva osobního užívání těchto pozemků dnem 1. 1. 1992 podle §872 odst. 1 a 4 ObčZ ve znění zákona č. 509/1991 Sb. transformovalo u žalovaných 2) – 11). Z kopie katastrální mapy vyplývá, že pozemky žalovaných 2) - 11) jsou jen zčásti tvořeny původním pozemkem č. 511/43 a pozemky žalovaných jsou tedy výměrou větší než pozemek parc. č. 511/433.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na žalovaném určení má jen žalobkyně. K závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně sice nabyla vlastnictví k předmětnému pozemku parc. č. 511/43 dědictvím po svých rodičích, ale žalovaní byli ke dni 1. 1. 1992 nositeli práva osobního užívání pozemků, které se podle §872 odst. 1 a 4 ObčZ ve znění zákona č. 509/1991 Sb. změnilo na právo vlastnické, jemuž jako právu nabytému v dobré víře je třeba poskytnout ochranu, odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně a její právní předchůdci byli nepřetržitě zapsáni jako vlastníci pozemku parc. 511/43, nebylo však zjištěno, jakým způsobem přešel předmětný pozemek do dispozice státu. Nesporné je, že stát s ním disponoval, když byl v užívání Státního statku Ú., který ho převedl do užívání MěNV N. v době, kdy byl již sloučen do pozemku parc. 2004, z něhož byly později oddělovány jednotlivé pozemky, které byly přiděleny do osobního užívání žalovaným. Žalobkyně měla proto uplatnit svůj nárok na vydání pozemku, který má charakter zemědělské půdy, podle zák. č. 229/91 Sb., zákona o půdě, který v §6 odst. l písm. p) upravil vydání i nemovitostí, které byly převzaty státem nebo jinou právnickou osobou bez právního důvodu. Pokud tak nepostupovala, nelze přehlédnout, že žalovaní získali do osobního užívání pozemky a následně na základě zákona nabyli vlastnictví k pozemkům v dobré víře. Navíc k pozemkům, které vznikly oddělením z pozemku parc. č. 2004, a které jsou jen zčásti tvořeny původní parcelou č. 511/43. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Ohledně vzájemné žaloby žalovaných 2) – 11) pak žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaní nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. Ten není dán tím, že žalobkyně podala žalobu na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 511/43, neboť se domáhají určení vlastnického práva k pozemkům odlišným, označeným jinými parcelními čísly, které nejsou totožné s pozemkem parc. č. 511/43. K podání žaloby na určení vlastnického práva nebyli, na rozdíl od žalobkyně ani vyzváni příslušným katastrálním úřadem. Ve vztahu k žalovaným 1), 12) a 13) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil pro překážku věci rozsouzené, když vycházel z toho, že ve vztahu k těmto žalovaným byla žaloba již pravomocně zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze 14. 11. 1996, č. j. 3 C 257/95-85.
Proti rozsudku odvolacího soudu do výroku, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že je vlastnice pozemku parc.č. 511/43 v kat. území N., podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1) písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a uvádí, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V řízení bylo prokázáno, že předmětný pozemek nabyla do vlastnictví dědictvím po rodičích a že nikdy v minulosti nebyl učiněn úkon směřující k převodu této parcely na stát ani na jiný subjekt. Nedošlo ani k odnětí vlastnického práva k předmětnému pozemku a jeho přechodu na stát, popř. jiný subjekt. Za tohoto stavu měly soudy obou stupňů poskytnou ochranu jejímu vlastnickému právu ve smyslu §124 ObčZ a ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. K platnému vzniku práva osobního užívání pozemku žalovaných podle tehdy platných právních předpisů nemohlo dojít, neboť předmětný pozemek byl v katastru nemovitostí evidován jako louka a spadal do kategorie zemědělské půdy, u níž občanský zákoník zakazoval použití ke zřízení práva osobního užívání. Navíc v nálezu Ústavního soudu č. j. IV. US 35/96 ze dne 12. 9. 1996 bylo řečeno, že je pojmově vyloučeno, aby vlastníkem jedné a téže věci bylo více osob, nejedná-li se o věc ve spoluvlastnictví těchto osob. Za tohoto stavu je nutno poskytnou právní ochranu tomu právu, které vzniklo jako první. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny a věc vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 2) – 11) se k dovolání nevyjádřili.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 4. prosince 2000, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen “OSŘ”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení (§240 odst. l a §241 odst. l OSŘ), nejdříve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. V dané věci soud prvního stupně nejprve rozsudkem z 14. 11. 1996, č. j. 3 C 257/95-85, žalobě vyhověl, uvedený rozsudek byl však zrušen usnesením odvolacího soudu z 22. 2. 1999, č. j. 14 Co 507/98-143, v němž odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nedostatečně zjištěný skutkový stav. Vyslovil také právní závěr ohledně střetů vlastnických práv s odkazem na rozsudek sp. zn. 3 Cdo 383/93 Vrchního soudu v Praze, publikovaný v Právních rozhledech č. 10/94, podle něhož v případě, že až do novely občanského zákoníku provedené s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/91 Sb. nebylo pochybnosti o řádné existenci práva osobního užívání pozemku, potom se toto podle dosavadních předpisů vzniklé a trvající právo změnilo na vlastnictví fyzické osoby. Po doplnění dokazování soud prvního stupně rozsudkem z 27. 4. 2000, č. j. 3 C 257/95-204, žalobu zamítl a odvolací soud rozsudkem z 4. 12. 2000, č. j. 14 Co 563/2000-224, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přípustnost dovolání je tedy dána podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ.
Dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ nebo jiným vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b) OSŘ).
Velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, jemuž byla věc postoupena podle §27a odst. l Sb., zákona o soudech a soudcích, se v rozsudku z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, zabýval řešením otázky, zda je možno uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle §6 odst. l písm. p) zákona o půdě. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že „z povahy zákona o půdě jako zvláštního zákona vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecním a zvláštním (lex specialis derogat lex genereli). Stanoví-li zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky (např. lhůty pro uplatnění nároku) odlišně. To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126 ObčZ nebo formou požadavku, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván zákonem o půdě, konkrétně jeho ustanovením §6 odst. l písm. p), podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu … od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku nebo případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci … a proto oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodně době (§4 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (§126 odst. l ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ, mohl-li žádat vydání věci podle §6 odst. l písm. p) zákona o půdě. To platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm nebylo ještě rozhodnuto. Zda vydání věci podle zákona o půdě brání překážka uvedená v §11 odst. písm. c) zákona o půdě je pro posouzení věci nerozhodné, ochranu podle obecných předpisů tu nelze uplatnit bez ohledu na existenci takové překážky.“
Uvedené závěry, s nimiž se dovolací soud ztotožňuje, jsou použitelné i v dané věci. Pozemek parc. č. 511/43, louku, převzal v rozhodně době, nejpozdějí v roce 1973, bez právního důvodu stát. Žalobkyně jako oprávněná osoba nárok na jeho vydání podle §9 odst. l zákona o půdě u pozemkového úřadu neuplatnila a marným uplynutím lhůty stanovené v §13 zákona o půdě ji proto nelze považovat za vlastníka předmětného pozemku. Na tom nic nemění to, že vydání bránila překážka uvedená v §11 odst. l písm. c) zákona o půdě, tj. že k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání.
Z toho vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není k podání žaloby věcně legitimována, je správný. Vzhledem k tomu je správný i rozsudek odvolacího soudu v napadené části a dovolání bylo proto podle §243b odst. l OSŘ zamítnuto.
Žalovaní 2) – 11) byli v dovolacím řízení úspěšní, příslušela by jim proto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1a §142 odst. l náhrada nákladů tohoto řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu