ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1310.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1310/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce F. V., zastoupeného advokátem, proti žalované Nemocnici s poliklinikou Č. L., o zaplacení částky 2. 000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 286/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. února 2003, č. j. 35 Co 61/2003 - 24, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 2. 2003, č. j. 35 Co 61/2003 - 24, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. ledna 2003, čj. 12 C 286/2002 -18, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 24. 9. 2002, která byla doručena Okresnímu soudu v České Lípě dne 2. 10. 2002, domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2.000.000,- Kč. Svůj požadavek odůvodnil tím, že mu žalovanou byla způsobena škoda na zdraví, neboť se v průběhu hospitalizace na chirurgickém oddělení právní předchůdkyně žalované nemocnice v červenci 1985 nakazil hepatitidou typu B. V důsledku toho se od roku 1985 stupňovaly zdravotní potíže žalobce tak, že od roku 1994 je částečně invalidní a od roku 1999 je plně invalidní. Plný invalidní důchod mu byl přiznán z důvodu hypertenze a kornatění cév; k těmto onemocněním došlo následkem prodělané hepatitidy typu B. Na náhradě škody na zdraví požadoval „ztrátu na výdělku, bolestné a ztížení společenského uplatnění v částkách, které jednotlivě vyčíslí, jakmile bude znaleckým posudkem prokázána příčinná souvislost mezi prodělanou hepatitidou typu B a chorobami, které vedly k přiznání invalidního důchodu“.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 18. 10. 2002, č. j. 12 C 286/2002 - 16, žalobce vyzval, aby „podání ze dne 2. 10. 2002 ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doplnil tak, že 1/ je třeba uvést, čím je tvořena žalovaná částka, tj. kolik činí bolestné, kolik ztráta na výdělku, kolik ztížení společenského uplatnění, a 2/ je třeba vylíčit rozhodující skutečnosti tak, aby byl zřejmý konkrétní výpočet jednotlivých nároků a také aby bylo zřejmé, kdy žalobci škoda na zdraví vznikla“. Současně byl žalobce poučen, že nebude-li podání řádně opraveno nebo doplněno a pro tento nedostatek nebude možno v řízení pokračovat, soud vadné podání, kterým se zahajuje řízení, usnesením odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna.
Žalobce na výzvu soudu reagoval podáním ze dne 15.11.2002, doručeným okresnímu soudu dne 19. 11. 2002, v němž uvedl, že „uplatňuje nárok na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění způsobeného jak hepatitidou typu B, tak všemi chorobami, které byly důvodem přiznání jak částečného tak plného invalidního důchodu“. Vzhledem k tomu, že jeho ošetřující lékař MUDr. G. Ž. mu k jeho žádosti o vyčíslení bolestného a ztížení společenského uplatnění sdělil, že tak učiní až na výzvu soudu, žalobce navrhl, aby jmenovanému lékaři soud uložil tyto nároky vyčíslit, a to „jak za hepatitidu typu B, tak za všechny choroby, které byly důvodem přiznání jak částečného, tak i plného invalidního důchodu“. Dále žalobce navrhl, aby soud vyžádal od Okresní správy sociálního zabezpečení v Č. L. posudky, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí o jeho částečné a později plné invaliditě, aby tak mohl určit, kdy mu jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody na zdraví vznikly. „Pokud jde o ztrátu na výdělku, žalobce navrhl, aby její výše byla vyčíslena znaleckým posudkem poté, co bude zřejmé, kdy škoda na zdraví vznikla“.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 22. ledna 2003, čj. 12 C 286/2002 -18, podání žalobce ze dne 2. 10. 2002 podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce své podání podle výzvy soudu obsažené v usnesení ze dne 18. října 2002, č. j. 12 C 286/2002 - 16, nedoplnil, a „bez tvrzení žalobce o konkrétní výši a vzniku jednotlivých součástí náhrady škody nelze v řízení pokračovat“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 2. 2003, č. j. 35 Co 61/2003 - 24, usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího soudu. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně vyzval žalobce k doplnění žaloby, a též jej poučil o následcích neodstranění vad podání ve stanovené lhůtě. Podle názoru odvolacího soudu žaloba nesplňuje náležitosti uvedené v §79 odst. 1 o. s. ř., neboť postrádá skutková tvrzení u jednotlivých samostatných nároků na náhradu škody - na bolestné, na náhradu za ztížení společenského uplatnění, na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Vzhledem k tomu, že každý z těchto nároků vzniká v jiném časovém období, jde o samostatné skutky, jimž musí odpovídat i skutková tvrzení v žalobě, a každý z nároků musí být vymezen i požadovanou výší v petitu žaloby. „Pokud tyto nároky vznikly, má okamžik vzniku význam i pro případné promlčení nároku“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §239 odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Má za to, že své podání ze dne 2. 10. 2002 v souladu s usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 10. 2002, č. j. 12 C 286/2002 - 16, doplnil, neboť označil důkazy k prokázání jednotlivých dílčích nároků, a uvedl osoby, které je mohou předložit. Žalobce si tyto důkazy nemohl obstarat sám, a proto v podání ze dne 15. 11. 2002 navrhl, aby je vyžádal soud. Pokud jde o skutková tvrzení, není podle názoru dovolatele nutné uvádět v žalobě dobu vzniku jednotlivých nároků a jejich výši, neboť tyto skutečnosti vyplynou z důkazů, které v podání označil. Navíc není v možnostech žalobce určit v důkazní nouzi, v níž se nachází, přesnou výši jednotlivých nároků a dobu jejich vzniku (s výjimkou nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jehož doba vzniku je zřejmá již z podání ze dne 24. 9. 2002). Žalobce je tedy přesvědčen, že žaloba obsahuje všechny obecné náležitosti podání podle §42 odst. 4 o. s. ř., neboť z ní je patrno, kterému soudu je určena, kdo ji činí, které věci se týká a co sleduje, je podepsána a datována, a rovněž i náležitosti žaloby požadované v ust. §79 odst. 1 o. s. ř, když obsahuje řádné označení účastníků, vylíčení rozhodujících skutečností a žalobní petit je určitý a srozumitelný v takové míře, že je po materiální stránce vykonatelný. Pokud jde o tvrzení ohledně doby vzniku jednotlivých nároků a jejich výše, může je žalobce učinit i později ve smyslu §118 a 118a o. s. ř., a stejně tak může žalobce i později splnit svou důkazní povinnost za pomoci již označených důkazů. Existenci vad řízení, jež měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že mu byla odepřena spravedlivá ochrana práv jen proto, že se bez své viny nachází v důkazní nouzi v důsledku neochoty ošetřujícího lékaře ohodnotit bolestné a ztížení společenského uplatnění, a dále proto, že mu Okresní správa sociálního zabezpečení neposkytla posudky k určení doby vzniku nároků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, i když z jiného důvodu, než dovolatel namítá.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst.1 větu druhou o. s. ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst.1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst.1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, nejde o vadu žaloby, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání nebo při jednání před soudem prvního stupně).
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí povinnost (tak, aby ji bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit), která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění uplatněné z důvodu náhrady škody, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou žalobce požaduje, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v ust. §153 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR z 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, publikovaný ve Sborníku NS ČSSR IV., na str. 702-703, který je i nadále uplatnitelný). Nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. usnesení NS ČR ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002).
Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody.
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst.1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že v řízení nelze pokračovat pro vady žaloby, spočívající zejména v neúplnosti vymezení skutkových tvrzení ohledně jednotlivých samostatných nároků na náhradu škody, které žalobce uplatnil, a v udání částek, jejichž zaplacení žalobce požaduje z titulu každého z těchto nároků (na zaplacení bolestného, na náhradu za ztížení společenského uplatnění, na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti).
S dovolatelem lze souhlasit jen v tom, že neuvedl-li v žalobě z hlediska jednotlivých uplatněných nároků na náhradu škody všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci (tedy nesplnil-li beze zbytku svou povinnost tvrzení), nezpůsobuje to neprojednatelnost žaloby, neboť potřebná tvrzení může uvést dodatečně (při přípravě jednání nebo při jednání před soudem prvního stupně); neučiní-li tak, může to být důvodem k zamítnutí žaloby zcela nebo zčásti, nikoliv však k odmítnutí žaloby podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř.
Jestliže však žalobce v žalobě ani přibližně neuvedl peněžité částky, které požaduje z titulu jednotlivých samostatných nároků na náhradu škody zaplatit, a své podání nedoplnil ani přes výzvu a poučení soudu prvního stupně, jednalo se o takový nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat ve věci samé, a to i za stavu, kdy žalobce uplatnil v petitu žaloby celkem částku 2.000.000,- Kč s příslušenstvím.
Pro vady, které brání pokračování v řízení, však soud může žalobu odmítnout, jen jestliže žalobce byl o tomto následku poučen. S názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně žalobce řádně poučil o následcích neodstranění vad podání, nelze souhlasit.
Neodstraní-li žalobce přes výzvu předsedy senátu vady podání, které brání pokračování v řízení, závisí další postup soudu na tom, zda jde o podání, kterým se zahajuje řízení. Jedná-li se o podání, kterým se zahajuje řízení, soud podání odmítne; k ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení. Protože poučení o tom, jaké jsou následky neodstranění vad podání, je třeba účastníku poskytnout - stejně jako jiná poučení o jeho procesních právech a povinnostech - jednoznačně a konkrétně, musí být z něj bez dalšího zřejmé rovněž to, která z alternativ dalšího postupu soudu se ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. uplatní, tj. zda soud usnesením podání odmítne nebo zda k vadnému podání nebude přihlížet.
V projednávané věci soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 10. 2002, č. j. 12 C 286/2002 - 16, žalobce správně vyzval, aby své podání ze dne 24. 9. 2002, doručené soudu dne 2. 10. 2002, doplnil tak, aby bylo zřejmé, jaké peněžité částky požaduje na jednotlivých peněžitých nárocích zaplatit, tedy uvést, kolik činí bolestné, kolik ztráta na výdělku, kolik ztížení společenského uplatnění, neboť uvedená vada žaloby bránila dalšímu pokračování v řízení, a poučil jej o tom, že \"nebude-li přes tuto výzvu soudu podání řádně doplněno a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat, soud vadné podání, kterým se zahajuje řízení, usnesením odmítne\", a že \"k ostatním podáním soud nepřihlíží dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna“. Uvedené poučení, jež náležitě nerozlišilo, podle které z alternativ uvedených v ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. bude soud v případě neodstranění vad podání dále postupovat, nelze považovat za odpovídající požadavku ustanovení §43 odst. 2 věty třetí o. s. ř., neboť žalobci neposkytlo přesnou a určitou informaci o následcích neodstranění vad podání. Rozhodnutí o odmítnutí žaloby z tohoto důvodu nebylo v souladu se zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 11/2002, pod pořadovým číslem 209, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1065/2002).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu