ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1455.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1455/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyň a) G. T., a b) A. T., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému T. V., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 41/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003, č. j. 39 Co 277/2002-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2003, č. j. 39 Co 277/2002-79, v potvrzujícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi první žalobkyní a žalovaným a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 8. 2001, č. j. 13 C 41/99-53, ve výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit první žalobkyni částku 271.618,60 Kč a v závislém výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi první žalobkyní a žalovaným, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. 8. 2001, č. j. 13 C 41/99-53, uložil žalovanému povinnost zaplatit první žalobkyni částku 271.681,60 Kč, žalobu první žalobkyně na zaplacení další částky 566.957,- Kč a žalobu druhé žalobkyně na zaplacení částky 250.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný dne 17. 1. 1996 srazil při jízdě motorovým vozidlem R. T., manžela první žalobkyně a otce druhé žalobkyně, který následkem zranění dne 18. 1. 1996 zemřel. V důsledku této události utrpěla první žalobkyně psychický šok a rozvinula se u ní chronická depresivní porucha osobnosti střední intenzity, kvůli které není schopna běžného samostatného života, projevila se u ní výrazná pracovní nedostatečnost a není tak schopna ani trvalého pracovního poměru. V době, kdy došlo k tragické smrti jejího manžela, byla na mateřské dovolené, kterou hodlala ke dni 31.1.1996 ukončit a od 1.2.1996 nastoupit do pracovního poměru u společnosti A. E., spol. s r.o. K tomu však nedošlo, neboť v důsledku smrti manžela se pro duševní poruchu stala práce neschopnou. Soud dospěl k závěru, že první žalobkyni vznikla škoda na zdraví v důsledku jednání žalovaného, a na náhradě bolestného a za ztížení společenského uplatnění (§444 obč. zák.) jí na základě bodového ohodnocení znalce z oboru psychiatrie přiznal částku 24.000.- Kč. Na náhradě za ztrátu na výdělku (§442 odst. 1 obč. zák.), která jí vznikla tím, že v důsledku uvedené události a svého onemocnění nemohla nastoupit do sjednaného pracovního poměru u společnosti A. E., spol. s r.o., jí soud za dobu od 1. 2. 1996 do 31. 1. 2001 přiznal částku 147.043,- Kč a ve zbytku (tj. ohledně dále požadované částky 392.957,- Kč) žalobu zamítl. Důvodným neshledal požadavek obou žalobkyň na náhradu nemateriální újmy ve výši 250.000,- Kč každé z nich za zásah do jejich osobních práv a soukromí ve smyslu §13 odst. 2 obč. zák., a protože nebylo prokázáno, že první žalobkyně vynaložila v souvislosti s pohřbem manžela náklady, jejichž náhrady ve výši 24.575,60 Kč se domáhala, zamítl žalobu i v této části.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2003, č. j. 39 Co 277/02-79, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pokud žalovaný odvoláním napadl i výrok rozsudku, kterým byla žaloba zamítnuta, bylo jeho odvolání odmítnuto. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a přisvědčil jeho závěru, že žalovaný odpovídá za škodu způsobenou na zdraví první žalobkyni. Přestože v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR, publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, byl v obdobném případě zaujat opačný právní názor na otázku příčinné souvislosti, odvolací soud shledal mezi jednáním žalovaného a vznikem škody na zdraví první žalobkyně příčinnou souvislost. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil dopravní předpisy a zavinil autonehodu, jejímž následkem zemřel manžel první žalobkyně, odvolací soud dovodil, že se vznikem této škody způsobené provozem dopravních prostředků, za níž žalovaný odpovídá podle §427 obč. zák., bezprostředně souvisí další důsledek, a to poškození zdraví první žalobkyně, která úmrtí svého manžela psychicky neunesla. Žalovaný je tak odpovědný i za škodu na zdraví žalobkyně podle ust. §420 obč. zák. ve spojení s ust. §427 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, ve kterém především namítá promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, neboť první žalobkyně jej uplatnila až žalobou podanou soudu dne 28. 4. 2000, ačkoli o tom, že jí vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, se dověděla nejpozději dne 4. 3. 1998, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 9 T 71/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 101/98, jimiž byl žalovaný uznán vinným ze způsobení autonehody, při níž byl smrtelně zraněn její manžel. První žalobkyně rovněž věrohodně neprokázala, že měla dne 1. 2. 1996 skutečně nastoupit do pracovního poměru, který jí vůbec nevznikl, a odvolací soud pochybil, pokud jí náhradu za ztrátu na výdělku přiznal, navíc se přitom dopustil početní chyby. Dovolatel dále s poukazem na R 7/1979 namítá, že neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody první žalobkyni. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je pro otázku právního posouzení příčinné souvislosti přípustné a je důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání se proto řídí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Odvolací soud posoudil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou na zdraví žalobkyně podle §420 ve spojení a §427 obč. zák.
Nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu jak u odpovědnosti založené na principu zavinění (§420 obč. zák.), tak u objektivní odpovědnosti (§427 obč. zák.) je existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž žalovaný odpovídá, a mezi vznikem škody na straně poškozeného. Právní skutečností, jež zakládá odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků podle §427 obč. zák., je škodná událost vyvolaná zvláštní povahou provozu dopravních prostředků, a u obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. je touto skutečností protiprávní jednání škůdce.
V daném případě žalovaný při jízdě motorovým vozidlem srazil chodce R. Trlifaje, a tedy jednoznačně odpovídá za škodu, kterou mu tím způsobil na zdraví, a to bez ohledu, zda se jedná o odpovědnost žalovaného jako řidiče vozu podle §420 obč. zák. nebo jako provozovatele podle §427 obč. zák. Při této nehodě k poškození zdraví žalobkyně nedošlo, nýbrž – jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu věci - porucha osobnosti, pro níž žalobkyně není schopna zařadit se do běžného života, se u ní rozvinula na základě depresivní poruchy a šoku v reakci na nepříznivou životní situaci vyvolanou úrazem a následným úmrtím jejího manžela. Přímým důsledkem dopravní nehody zaviněné žalovaným bylo poškození zdraví a úmrtí manžela žalobkyně a tento důsledek se pak stal příčinou vzniku újmy na zdraví žalobkyně. Újma, jež vznikla na zdraví žalobkyně následkem reakce (šoku) na smrtelný úraz jejího manžela, vznikla tedy v příčinné souvislosti se skutečností, jež sama je následkem jednání žalovaného (tj. s úmrtím R. T.). V takovém případě je třeba i nadále vycházet z právního názoru na otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce či škodnou událostí a vznikem škody, jak byl vysloven v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR, publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, v němž se uvádí, že příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož (srov. §448 o. z.) odpovídá.
Zjištěný skutkový stav v posuzované věci nedává podklad pro odlišné právní posouzení otázky příčinné souvislosti. Právní úprava náhrady škody na zdraví v době, kdy citované rozhodnutí bylo vydáno, vycházela totiž ze stejných zásad jako nyní, a nic se nezměnilo ani na právním názoru, že jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce či kvalifikovanou škodnou událostí a vznikem škody na zdraví.
V případě, že poškozený následkem škodné události zemřel, zakládá ust. §448 odst. 1 obč. zák. v rámci náhrady škody způsobené na jeho zdraví jiný nárok pozůstalým, a to – za splnění zákonných podmínek - nárok na náhradu nákladů na jejich výživu proti tomu, kdo způsobil škodu na zdraví poškozeného, za níž odpovídá.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí v otázce příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou zaviněnou žalovaným a vznikem škody na zdraví první žalobkyně, není správný a je v rozporu s dosavadní judikaturou. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dovolání důvodné a podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou v daném případě splněny.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi první žalobkyní a žalovaným zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí ve výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit první žalobkyni částku 271.618,60 Kč a v závislém výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi první žalobkyní a žalovaným a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř. ).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu