ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.146.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 146/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce P. P., proti žalovanému K. M., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 268/96, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2000, č. j. 39 Co 56/2000-179, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2000, č.j. 39 Co 56/2000-179, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 5. 1999, č. j. 4 C 268/96-131, vrátil mu věc k dalšímu řízení a žalobci uložil pořádkovou pokutu ve výši 10.000,-Kč. Své rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty podle §53 odst. 1 o. s. ř. odůvodnil tím, že velký počet podání došlých soudu prvního stupně v průběhu řízení, která psal jmenovaný, a zejména pak podání žalobce ze dne 5. 5. 1999, jsou hrubě urážlivými podáními, a to jak ve vztahu k účastníkům řízení, tak i k soudu a dalším orgánům justice.
Žalobce podal proti výroku usnesení Městského soudu v Praze o uložení pořádkové pokuty dovolání, ve kterém namítá, že rovněž žalovaný se vyjadřoval u soudu urážlivě. Dále dovolatel poukazuje na to, že svými výroky, které soud označil za hrubě urážlivé, realizoval svá ústavně zaručená práva, zejména právo na svobodu projevu a právo na informace dle čl. 17 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, a právo na svobodu myšlení a smýšlení a svobodu projevu podle čl. 9 a 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, sdělení FMZV č. 209/1992 Sb. Odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a navrhuje, aby byl výrok usnesení Městského soudu v Praze o uložení pokuty zrušen aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř.), a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a nejprve se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravuje ustanovení §238a a §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a/ změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b/ rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c/ rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d/ odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e/ odvolání odmítnuto,
f/ odvolací řízení zastaveno.
Ustanovení §239 o. s. ř. upravuje případy přípustnosti dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, a odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, příp. účastník učinil včas návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno.
V dané věci nejde o žádný z uvedených důvodů přípustnosti dovolání z hlediska ust. §238a a §239 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým mu byla uložena pořádková pokuta, zákon nepřipouští.
Ve smyslu ust. §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami taxativně vyjmenovanými pod písm. a/ až g/. Z obsahu spisu nevyplývá a ani dovolatel netvrdí, že by usnesení odvolacího soudu trpělo některou z vad taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a ostatním účastníkům náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu