ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1637.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1637/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalované M. U., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 140/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2003, č. j. 27 Co 21/2003-102, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 17. 9. 2002, č. j. 9 C 140/2002-80, tak, že je opodstatněný základ žalobního nároku. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 8.000,- Kč z titulu náhrady škody za koženou bundu, jež jí byla odcizena dne 6. 11. 2001 během poskytování kadeřnických služeb v kadeřnictví B. S. v K. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že jsou splněny veškeré předpoklady odpovědnosti žalované za škodu na odložené věci podle §433 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2003, č. j. 27 Co 21/2003-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzení věci včetně závěru o pasivní legitimace žalované.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení v otázce posouzení její odpovědnosti za škodu podle §433 odst. 2 obč. zák. a dovozuje, že ji nelze považovat za provozovatelku kadeřnictví. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání vyvracela důvody dovolání, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná je faktickou provozovatelkou Beauty Studia a je tedy ve sporu pasivně legitimována. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle ust. §152 odst. 2 o. s. ř. má být rozsudkem rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
V dané věci napadá žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o základu nároku na peněžité plnění ve výši 8.000,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem tedy bylo rozhodnuto o základu nároku, jehož výše nepřesahuje 20.000,- Kč. Okolnost, že odvolací soud rozhodl jen mezitímně (o základu věci) a nikoliv také o výši plnění, nemá na posouzení přípustnosti dovolání žádný vliv. Při rozhodování o základu věci soud posuzuje všechny otázky, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou těch, které se týkají jeho výše. Mezitímním rozsudkem se soud vyslovuje o uplatněném nároku, byť (zatím) bez určení jeho výše. Bylo-li dovoláním napadeným rozsudkem rozhodnuto jen o základu věci, pak pro závěr o nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. z hlediska limitů 20.000,- Kč, resp. 50.000,- Kč) není významné, zda dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o celé projednávané věci nebo pouze o jejím základu. V takovém případě není nejen proti rozhodnutí konečnému, ale ani proti takovému mezitímnímu rozhodnutí dovolání podle tohoto ustanovení přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1243/99, ze dne 24. 10. 2000 sp. zn. 25 Cdo 1184/2000, ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 725/2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných dovolání.
Dovolací soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť posuzoval důvodnost dovolání proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o náhradě nákladů dovolacího řízení jakož i o náhradě ostatních nákladů řízení rozhodne soud v konečném rozsudku.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu