ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1725.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1725/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. Ž., proti žalovanému V. Č., o 59. 930,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 C 199/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 2000, č. j. 42 Co 633/2000 - 104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. března 2000, č. j. 55 C 199/97 - 78, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 57.670,- Kč s 21% úrokem od 1. 6. 1997 do zaplacení, žalobu o zaplacení další částky 2. 260,- Kč s 21% úrokem od 1. 6. 1997 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že manžel žalobkyně byl dne 2. 12. 1996 účastníkem dopravní nehody, k níž došlo na M. ulici v O., při níž bylo poškozeno vozidlo zn. Fiat, jehož provozovatelkou je žalobkyně. Nehodu zavinil žalovaný jako provozovatel a řidič osobního automobilu zn. Citroen, kterému byla v přestupkovém řízení uložena dopravním inspektorátem Policie ČR pokuta ve výši 1.500,- Kč. Po provedeném řízení včetně znaleckého dokazování z oboru silniční dopravy a ekonomiky znalce Ing. M. Š. dospěl soud prvního stupně k závěru, že za škodu způsobenou na vozidle žalobkyně odpovídá žalovaný, neboť výlučně zavinil střet vozidel a své odpovědnosti za vzniklou škodu se nezprostil. Ohledně výše škody vycházel okresní soud ze znaleckého posudku znalce Ing. M. Š. a z jeho výpovědi před soudem, z nichž zjistil, že skutečná škoda na vozidle žalobkyně činí 150. 000,- Kč a že provedenou opravou auta, za níž žalobkyně zaplatila tuto částku, nedošlo k jeho zhodnocení. Vzhledem k tomu, že žalobkyni byla dne 15. 4. 1997 vyplacena Č. p., a. s., z titulu zákonného pojištění motorového vozidla žalovaného částka 124. 800,- Kč na opravu vozidla, požadovala žalobkyně zaplatit z celkem vzniklé škody ve výši 184.730,- Kč, představující náklady na odtažení havarovaného vozu z místa nehody do opravny v částce 470,- Kč, náklady na přepravu vraku z O. do P. v částce 2.260,- Kč, náklady na opravu havarovaného vozidla v částce 150.000,- Kč a náklady za zapůjčení jiného auta po dobu opravy v částce 32.000,- Kč, rozdíl v částce 59.930,- Kč. Tomuto požadavku soud prvního stupně vyhověl co do částky 57.670,- Kč a žalobu zamítl jen ohledně dále požadovaných 2.260,- Kč, neboť žalobkyně neprokázala, že tyto náklady na další odtah vozidla jí vznikly v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním žalovaného.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 9. 2000, č. j. 42 Co 633/2000 - 104, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a po doplnění dokazování opakovaným výslechem účastníků řízení, listinným důkazem - znaleckým posudkem znalce z oboru silniční dopravy RNDr. M. S. a stvrzenkami o zaplacení půjčovného za automobil, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný zavinil předmětnou dopravní nehodu, při níž došlo k poškození vozidla žalobkyně a v důsledku níž jí v příčinné souvislosti vznikla i další škoda. Podle názoru krajského soudu nemůže ani znalecký posudek RNDr. S. nic změnit na objektivně zjištěném skutkovém stavu věci, neboť pouze uvádí další varianty dopravní nehody, avšak nevychází z objektivně zjištěného skutkového stavu; za této situace považoval odvolací soud za nadbytečné doplňovat dokazování revizním znaleckým posudkem, jak žalovaný navrhoval, když závěry znaleckého posudku znalce Ing. Š. nebyly zpochybněny. Za správné považoval odvolací soud i závěry soudu prvního stupně o výši škody vzniklé na vozidle žalobkyně a pokud jde o její nárok spočívající v majetkové újmě za vypůjčení jiného vozidla po dobu opravy jejího automobilu, považoval jej shodně se soudem prvního stupně za opodstatněný, neboť jde o nárok, který má oporu v ustanovení §442 odst. 1 obč. zák., když potřeba vypůjčení náhradního vozidla z autopůjčovny a vynaložené náklady byly žalobkyní prokázány, a nejedná se o částku nepřiměřeně vysokou, která by byla v rozporu s dobrými mravy. Návrhu na připuštění dovolání k otázce, zda žalovaný odpovídá za vzniklou škodu v plném rozsahu, či zda se na jejím vzniku podílel i manžel žalobkyně, odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že jde o otázku skutkovou a nikoliv právní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §239 odst. 2 o. s. ř. Namítá, že „krajský soud sice připustil důkaz listinou, označený jako znalecký posudek RNDr. S., avšak nevyhodnotil zásadní význam tohoto zcela nového důkazu na právní posouzení věci a na změnu objektivně zjištěného skutkového stavu v řízení u soudu prvního stupně, který vycházel jednoznačně ze zpracovaného posudku znalce ing. Š.“. Odvolací soud podle dovolatele rovněž pochybil, když nevyhověl návrhu žalovaného na zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému řízení, čímž mu „znemožnil v novém řízení prokázat faktický právní stav věci“. Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a žalovanému byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Podle §238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ust. §239 odst. 3 o. s. ř. platí ust. §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř. obdobně.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 57.670,- Kč a příslušenstvím, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. Z hlediska ust. §238 odst. 1 ani ust. §239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné a - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o. s. ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka.
Naplnění vady podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s .ř. však nespočívá v tom, že soud při hodnocení důkazů přikládal větší důkazní váhu znaleckému posudku znalce Ing. Š., který byl v řízení soudem vyžádán, než listinnému důkazu - znaleckému posudku znalce RNDr. S., předloženému žalovaným v odvolacím řízení. Za vadu řízení podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. pak nelze považovat ani to, že odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému řízení, čímž mu měl „znemožnit v novém řízení prokázat faktický právní stav věci“. Jestliže odvolací soud měl za to, že skutkový stav věci byl náležitě objasněn, když ani posudek znalce RNDr. S. nic nezměnil na závěrech učiněných znalcem Ing. Š., a ke zjištění skutkového stavu věci nebylo třeba provést další důkazy (§120 o. s. ř.), nebyly zde dány zákonné důvody (§221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a pro vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (§221 odst. 2 o. s. ř.). Soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy a je oprávněn důkazní návrhy posoudit a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede (§120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.); není vázán ani procesním návrhem účastníka na zrušení či změnu rozsudku soudu prvního stupně. Vadu podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. konečně nemůže zakládat ani způsob hodnocení důkazů a skutkové závěry, které na jeho základě soud učiní, protože tyto činnosti spadají do procesu rozhodování a nemohou tedy být postupem soudu v průběhu řízení, jak jej předvídá citované ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2214/2000).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postižen.
Zbývalo posoudit přípustnost dovolání z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř.
Protože potvrzujícím výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o třech samostatných nárocích na náhradu škody, z nichž nárok na zaplacení nákladů za odtažení vozidla v částce 470,- Kč nepřevyšuje 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti tomuto výroku vyloučena ustanovením §239 odst. 3 o. s. ř. (§238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. který může spočívat v tom, že soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že právní předpis, sice správně určený, nesprávně vyložil. Je-li však namítáno, že soud při hodnocení důkazů nevzal dostatečně v úvahu určité skutečnosti, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, nejde o námitku nesprávného právního posouzení, nýbrž o námitku týkající se hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci.
Pokud tedy žalobce nesouhlasí se závěrem, že za škodu vzniklou žalobkyni odpovídá v plném rozsahu, a odůvodňuje své dovolání tím, že krajský soud nehodnotil správně jím předložený listinný důkaz - znalecký posudek znalce RNDr. S., nesouhlasí se skutkovým závěrem učiněným na základě znaleckého dokazování a vznáší námitky či připomínky k hodnocení důkazů při zjišťování příčin dopravní nehody; je tedy zřejmé, že v tomto směru dovolatel napadá nikoliv právní, nýbrž skutkový závěr soudu, který je výsledkem hodnocení důkazů provedených v řízení. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalovaného uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. však přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se věcí mohl dále zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1, neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo nemá a žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu