ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1889.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1889/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, a Ministerstvo spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 66/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2002, č. j. 39 Co 246/2001-180, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení co do částek 11.100,- Kč a 47.500,- Kč, se zamítá, v ostatním rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 4. 2001, č. j. 16 C 66/94-158, zastavil řízení co do částek 7.500,- Kč, 34.350,- Kč a 47.500,- Kč, zamítl žalobu na zaplacení částky 17.500,- Kč a částky 45.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nárocích žalobce na náhradu škody, uplatněných ve výši 25.000,- Kč (odškodnění za vazbu od 2.1. 1949 do 1. 8. 1949 a od 2. 8. 1949 do 22. 6. 1950), ve výši 45.000,- Kč (náhrada za zlaté předměty v hodnotě 20.000,- Kč, oblečení v hodnotě 15.000,- Kč a finanční hotovost 10.000,- Kč odebrané mu v souvislosti s vazbou v r. 1949), dále ve výši 34.350,- Kč (za škodu na zdraví) a ve výši 47.500,- Kč (za ztrátu na výdělku za období od 1. 9. 1955 do 31. 7. 1957). Předchozí rozsudek obvodního soudu v této věci ze dne 26. 10. 1999, č. j. 16 C 66/94-87, kterým bylo řízení co do částek 47.000,- Kč a 34.350,- Kč zastaveno a žaloba co do částek 15.000,- Kč, 20.000,- Kč a 25.000,- Kč zamítnuta, byl z důvodu procesních pochybení zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2000, č. j. 39 Co 49/2000-109, a věc byla obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce byl odsouzen rozsudkem bývalého státního soudu ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. OR I 1412/49, ve znění rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu v Praze ze dne 22. 6. 1950, sp. zn. TO 126/50, ve vazbě byl od 2. 8. 1949 do 22. 6. 1950 a ve výkonu trestu odnětí svobody od 23. 6. 1950 do 30. 8. 1955. Usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Rt 237/90, které nabylo právní moci dne 22. 8. 1990, byl žalobce rehabilitován a následně odškodněn podle zákona č. 119/1990 Sb. Vzhledem k tomu, že o uplatněném nároku na náhradu škody na zdraví ve výši 11.100,- Kč a na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 47.500,- Kč bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 6. 1996 sp. zn. 10 C 180/91, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 1997, sp. zn. 12 Co 401/97, dospěl soud prvního stupně k závěru, že projednání těchto nároků a rozhodnutí o nich brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ust. §159 odst. 3 o. s. ř., a proto řízení v tomto rozsahu zastavil. Dále z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o částku 7.500,- Kč (náhrada za tři měsíce vazby), a zamítl žalobu na zaplacení zbývající částky 17.500,- Kč za období od 2. 1. 1949 do 1. 8. 1949, neboť za uvedené období nebyl žalobce rehabilitován, odškodnění dle zákona 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, mu nepřísluší a ani jiný předpis takový nárok neupravuje. Pokud jde o náhradu ve výši 45.000,- Kč za věci, které měly být žalobci v roce 1949 zabaveny vyšetřovacími orgány (peníze, cennosti a oblečení), shledal soud důvodnou námitku promlčení tohoto nároku a žalobce ani tvrzené skutečnosti o existenci věcné škody v řízení neprokázal.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2002, č. j. 39 Co 246/2001-180, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení co do částky 23.250,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak jej potvrdil, s výjimkou výroku, jímž bylo řízení ohledně částky 7.500,- Kč zastaveno, neboť tento výrok zůstal odvoláním nedotčen. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně provedl všechny navržené důkazy, zhodnotil je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a na jejich základě učinil odpovídající skutkové závěry, odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry o nedůvodnosti uplatněného nároku na náhradu za výkon vazby v období od 2. 1. 1949 do 1. 8. 1949 ve výši 17.500,- Kč a na náhradu věcné škody ve výši 45.000,- Kč. Projednání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 47.500,- Kč a na náhradu škody na zdraví co do částky 11.100,- Kč pak brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Protože v předchozím řízení před Okresním soudem v Plzni bylo pravomocně rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu škody na zdraví pouze co do částky 11.100,- Kč, nevztahuje se tato překážka na zbývající část tohoto nároku ve výši 23.250,- Kč, a proto odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává jej z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní význam rozhodnutí spatřuje v pojetí důkazního břemene a hodnocení důkazů a dále v otázce počátku běhu promlčecí doby. Namítá, že soud chybně zhodnotil provedené důkazy a na jejich základě učinil nesprávný právní závěr. Poukazuje na to, že tvrzené skutečnosti se odehrály v roce 1949, proto je třeba k nim přistupovat citlivěji, než v jiných případech a na řízení tohoto druhu pohlížet specificky, neboť se jedná o nápravu křivd, a s ohledem na odstup více než 50 let je třeba brát ohled na to, že veškeré kroky tehdejších orgánů nebyly dokumentovány, což způsobilo důkazní nouzi žalobce v řízení. Přestože dovolatel předložil důkaz svědectvím pana J. J., z jehož výpovědi vyplývá, že žalobce byl v jarních a letních měsících roku 1949 ve vazbě StB v K. V., odvolací soud uvedené skutečnosti z této svědecké výpovědi nezjistil a v důsledku toho zaujal nesprávný právní názor a nárok žalobce na odškodnění doby strávené ve vazbě neshledal důvodným. Odvolací soud se správně nevypořádal ani s otázkou promlčení nároku na náhradu věcné škody, neboť za počátek běhu subjektivní promlčecí doby považoval vydání rozhodnutí o rehabilitaci, ačkoliv se žalobce o tom, kdo za škodu odpovídá a v jaké výši, musel dozvědět nepochybně později. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že pojetí důkazního břemene není po právní stránce otázkou zásadního významu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel vlastně požaduje, aby soud rozhodl pouze na podkladě jeho tvrzení, bez ohledu na skutečně prokázaný stav věci. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku ohledně částek 17.500,- Kč a 45.000,- Kč, není přípustné, a že ve zbývající části není opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., byť je obsaženo ve výroku rozsudku, má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zastavení řízení co do částek 11.100,- Kč a 47.500,- Kč, je tedy dovolání přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud potvrdil výrok o zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté v rozsahu, v jakém bylo o nároku na náhradu škody v předchozím řízení rozhodnuto, tj. pokud jde o náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 9. 1955 ve výši 47.500,- Kč a o náhradu škody na zdraví ve výši 11.100,- Kč. Aplikoval ust. §159 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před 1. 1. 2003), podle nějž, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.
Vzhledem k tomu, že podle §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a dovolatel proti potvrzujícímu výroku o zastavení řízení námitky nevznáší, neuplatňuje žádné dovolací důvody a závěry odvolacího soudu nikterak nezpochybňuje, není dovolání proti tomuto výroku důvodné. Proto bylo dovolání žalobce podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, a odst. 6 o. s. ř. zamítnuto.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu dále ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ohledně částek 45.000,- Kč a 17.500,- Kč, a vzhledem k tomu, že předchozím rozsudkem soudu prvního stupně, který byl odvolacím soudem zrušen, byla žaloba rovněž zamítnuta, nejde o případ, že by o této věci soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům se posuzuje samostatně, neboť není rozhodující, že o jednotlivých nárocích žalobce bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím. Pokud dovolání směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém nároku žalobce v částce 17.500,- Kč, je přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce ve výši 45.000,- Kč. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl jako věcně správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 45.000,- Kč, požadované na náhradě za zlaté předměty v hodnotě 20.000,- Kč, oblečení v hodnotě 15.000,- Kč a finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč, vychází ze závěru, že uplatněný nárok na náhradu škody není důvodný, neboť je promlčen a nebyl ani prokázán vznik tvrzené škody.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z toho, že soud vycházel z nesprávných zjištění a na tyto nesprávné skutkové závěry aplikoval právo. Jestliže dovolatel nesouhlasí s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a soudům vytýká, že pominuly některé skutečnosti, jež byly v řízení prokazovány, jde o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, příp. nesprávného hodnocení provedených důkazů, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; z tohoto důvodu však není přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena. Dovolacímu přezkumu proto nemůže být podroben ani skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce v řízení neprokázal vznik tvrzené škody, neboť jde o otázku skutkových zjištění.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, neboť sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemůže-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že zákon jeho přezkoumání vylučuje. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99). Tak je tomu i v dané věci.
Vzhledem k tomu, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalobcem tvrzený vznik škody nebyl prokázán, nemůže mít zásadní právní význam otázka počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody, neboť není-li nárok dán, nelze ho soudním rozhodnutím přiznat bez ohledu na to, zda promlčecí doba uplynula či nikoliv. Řešení uvedené otázky tedy nemůže ovlivnit výsledek dovolacího řízení a tuto otázku nelze míti za zásadně významnou podle §237 odst. 3 o. s. ř.
Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ohledně částky 45.000,- Kč tak nejsou v daném případě splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti potvrzujícím výrokům odvolacího soudu co do částek 17.500,- Kč a 45.000,- Kč podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu