ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.2053.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2053/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců a/ F. V., b/ D. J., a c/ F. V., jako právních nástupců po N. V., proti žalovanému V. o. d. Z., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 898/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2000, č. j. 22 Co 360/2000 - 59, takto:
I. Dovolání prvního žalobce se odmítá.
II. Řízení o dovolání druhé žalobkyně a třetího žalobce se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 15. 5. 2000, č. j. 6 C 898/99 - 59, zamítl žalobu, kterou se první žalobce a právní předchůdkyně druhé žalobkyně a třetího žalobce N. V. domáhali na žalovaném zaplacení 50.000,- Kč za zastínění pozemku a náhrady škody ve výši 2.500,- Kč za tři uhynulé ořešáky a za zničení plotu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2000, č. j. 22 Co 360/2000 - 59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal první žalobce a právní předchůdkyně druhé žalobkyně a třetího žalobce (N. V.) dovolání, v němž uvedli, že „napadený rozsudek porušuje ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ a §237 písm. f/ o. s. ř.“. Poukázali na to, že „žalovaný ani soudy, jež ve věci rozhodovaly, nezpochybnily naplnění obou podmínek uvedených v §6 odst.1 písm. k/ z. č. 195/93 Sb., tj. tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, které byly prokázány již v řízení u Pozemkového úřadu.“ Namítli, že Okresní soud v Benešově kladl žalobcům již od podání žaloby v roce 1994 „překážky protahující řízení, vyhýbal se meritornímu projednání věci a jejímu rozhodnutí a snažil se pod nejrůznějšími záminkami tuto restituční věc převést na běžnou kolej občanskoprávní.“ Podle jejich názoru soudy obou stupňů „nepřípustným způsobem zvýhodňují žalovanou stranu, otevírají jí netušené možnosti (např. uplatnění námitky promlčení) a poškozují restituenty působením zbytečných a přemrštěných výdajů“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, oprávněnými osobami (účastníky řízení), z nichž první žalobce má právnické vzdělání. Vzhledem k tomu, že dovolatelka N. V. (při podání dovolání nebyla zastoupena advokátem) dne 30. 4. 2002 zemřela, jednal dovolací soud s jejími právními nástupci, kterými podle sdělení notářky JUDr. K. M., pověřené soudní komisařky, jsou ze zákona (zemřelá nezanechala závěť) kromě prvního žalobce pozůstalá dcera D. J. a pozůstalý syn F. V. (§107 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Dědici původní druhé žalobkyně - pozůstalá dcera D. J. a pozůstalý syn F. V. - dopisem ze dne 20. 8. 2003 soudu prvního stupně sdělili, že na podaném dovolání netrvají.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 o. s. ř. dovolací řízení o dovolání druhé žalobkyně a třetího žalobce zastavil.
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, které podal první žalobce.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a/ až g/.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z hlediska ustanovení §238 a §239 o. s. ř. není v této věci dovolání prvního žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přípustné; ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. nepřichází v úvahu, protože rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, a ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen. Podobně nelze přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovodit ani z ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., a z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. chybí již samotný návrh prvního žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž by odvolací soud nevyhověl.
Protože však je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a první žalobce výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání nejprve z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Přitom přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu uvedeného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě v tomto směru nedošlo k pochybení. Z obsahu spisu vyplývá, že první žalobce se osobně zúčastnil všech ústních jednání před Okresním soudem v Benešově i místního šetření provedeného tímto soudem dne 19. 10. 1999 a stejně tak byl osobně přítomen i jednání před odvolacím soudem. V průběhu řízení před soudy obou stupňů byla žalobci dána možnost vyjádřit se k věci i k provedeným důkazům, stejně jako možnost důkazy navrhnout. K vadě řízení podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. proto nedošlo.
Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá a první žalobce ani netvrdí, že by řízení bylo postiženo jinými vadami taxativně uvedenými v ust. §237 odst. 1 o. s. ř., je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalobce podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť první žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému náklady v tomto řízení nevznikly. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi druhou žalobkyní a třetím žalobcem na straně jedné a žalovaným na straně druhé je odůvodněn ust. §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť tito žalobci sice zavinili, že dovolací řízení bylo zastaveno, avšak žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25.listopadu 2003
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu