ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.2281.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 2281/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyň A/ M. Z., a B/ I. H., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 135/2001, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2002, č. j. 29 Co 146/2002-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 1. 2002, č. j. 21 C 135/2001-44, zamítl žalobu, jíž se každá ze žalobkyň z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem domáhala zaplacení částky 142.500,- Kč se 4 % úrokem od 1. 1. 1961 do 31. 12. 1990 a s 10 % úrokem od 1. 1. 1991 do 16. 1. 2002, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vycházel ze zjištění, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1962, sp. zn. 2 To 7/62, byl K. Z. odsouzen za trestné činy spekulace a ohrožení devizového hospodářství k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce patnácti měsíců a k trestu propadnutí té části majetku, která byla zajištěna v trestním řízení. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 1 Tz 24/91 tento rozsudek zrušil a zprostil K. Z. obžaloby, který tak byl plně rehabilitován. K. Z. byl osobně přítomen vyhlášení tohoto rozsudku, jehož písemné vyhotovení mu bylo doručeno až dne 16. 10. 1992. Dne 4. 1. 1993 K. Z. zemřel, aniž uplatnil majetkový nárok na vydání movitých věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. V opožděném doručení rozsudku Nejvyššího soudu ČR spatřovaly žalobkyně nesprávný úřední postup, jímž byl způsoben vznik škody, neboť nárok na vydání věcí nebyl uplatněn včas. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyň jako zákonných dědiček K. Z. na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. není dán. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR v souladu s ust. §139 odst. 1 písm. a) trestního řádu nabyl právní moci dnem vyhlášení, tedy dne 27. 2. 1992, a pro počátek běhu propadné šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. je rozhodující den právní moci rozsudku. Doručení písemného vyhotovení rozsudku až po uplynutí této lhůty nebránilo K. Z. v uplatnění práv podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a není proto dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody (neuspokojením nároku, který nebyl uplatněn), a nevznikla tedy ani odpovědnost státu podle §18 zákona č. 58/1969 Sb.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2002, č. j. 29 Co 146/2002-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že doručení písemného vyhotovení rozsudku, jímž byl K. Z. zproštěn obžaloby, až po téměř osmi měsících od jeho vyhlášení není nesprávným úředním postupem, který by zapříčinil vznik škody K. Z. nebo žalobkyním. Datum doručení rozsudku nemohlo mít vliv na běh lhůty pro uplatnění restitučních nároků K. Z., neboť rozhodující je právní moc rozsudku Nejvyššího soudu ČR, která nastala dnem jeho vyhlášení. Námitku žalobkyň, že škoda vznikla také proto, že ministerstvo spravedlnosti postoupilo žádost K. Zelenky až téměř po roce ministerstvu financí, odvolací soud neshledal důvodnou, neboť účinky spojené s podáním žádosti o odškodnění zůstaly zachovány, a pokud nároky související se zrušením trestu propadnutí majetku mu nebyly vyplaceny, stalo se tak proto, že takový trest mu nebyl uložen.
Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítají, že doručení písemného vyhotovení rehabilitačního rozsudku Nejvyššího soudu ČR po osmi měsících od jeho ústního vyhlášení je jednoznačným pochybením, kterým došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a orgán státu tak způsobil, že nebylo možné ze strany rehabilitovaného podat žádost o odškodnění řádně a včas. Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, že nesprávným úředním postupem není ani ta okolnost, že ministerstvo financí rozhodovalo o žádosti K. Z. až téměř rok po ministerstvu spravedlnosti. Uvádějí, že K. Z. uplatnil 23. 11. 1992 veškeré restituční nároky, odškodnění bylo ministerstvem spravedlnosti provedeno 2. 12. 1992 v rozsahu zákona č. 119/1990 Sb. a teprve 5. 11. 1993 postoupilo spis se žádostí ministerstvu financí, které dne 11. 11. 1993 žádost o odškodnění zamítlo. Svojí nečinností způsobilo ministerstvo spravedlnosti stav, že marně uplynuly lhůty k uplatnění nároku v rámci zákona č. 87/1991 Sb. a vznikly průtahy při předání spisu, což bylo rovněž příčinou vzniku škody. Rozsudky soudů obou stupňů a zejména rozsudek odvolacího soudu trpí zásadní vadou, protože jsou nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, když odůvodnění neobsahuje řádný rozbor daného právního problému. Navrhly zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Žalobkyně napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.
Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle §18 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. jsou nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je nezbytným předpokladem jejího vzniku existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za niž se odpovídá (zde nesprávného úředního postupu), a mezi vznikem škody.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že není příčinná souvislost mezi postupem při doručení rozsudku Nejvyššího soudu, popř. při rozhodování o žádosti o odškodnění na ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu financí a mezi vznikem škody, spočívající v neuspokojení nároku K. Z. na odškodnění.
Z nesporných skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým byl K. Z. rehabilitován, nabyl právní moci dne 27. 2. 1992 vyhlášením, jemuž byl K. Z. přítomen. Lhůta pro uplatnění nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. počíná běžet od právní moci rozsudku a nikoliv od jeho doručení. Z hlediska uplatnění práva rehabilitovaného na odškodnění je doručení písemného vyhotovení rozsudku bez významu a opožděné doručení rehabilitačního rozsudku Nejvyššího soudu ČR proto nemohlo být příčinou toho, že K. Z. neuplatnil nárok na odškodnění v propadné lhůtě. Protože doručení pravomocného rozsudku v trestní věci není se vznikem tvrzené škody ve vztahu příčiny a následku, chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
V příčinné souvislosti s tím, že nebyly odškodněny nároky K. Z., není ani ta okolnost, že ministerstvo financí o jeho žádosti ze dne 23. 11. 1992 rozhodlo až v listopadu 1993 poté, co mu byla postoupena ministerstvem spravedlnosti, a to už z toho logického důvodu, že neuplatnění práva ve lhůtě nemůže být způsobeno následně postupem při vyřizování žádosti, podané v listopadu 1992.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí v otázce příčinné souvislosti mezi vznikem škody na straně žalobkyň a postupem při doručování písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, případně s postupem ministerstva spravedlnosti při vyřizování žádosti o odškodnění, je správný. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podmínky přípustnosti dovolání tak nejsou splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Námitkou o nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z hlediska §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se v dovolacím řízení soud nezabýval, neboť k vadě řízení, i pokud by existovala a mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlížet, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst 3 o. s. ř. ).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu