ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.2369.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 2369/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce M. M. O. a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 4, o 1,616.957,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 114/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č. j. 22 Co 162/2002-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 16. 1. 2002, č. j. 23 C 114/2001-45, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.616.957,- Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že byly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť usnesením tohoto soudu ze dne 26. 10. 2001, č. j. 23 C 114/2001-25, byla žalovaná podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyzvána, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení ve věci písemně vyjádřila a v případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, připojila listinné důkazy a označila ke svým tvrzením důkazy, a zároveň byla ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. poučena o následcích, jestliže se ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání. Toto usnesení bylo žalované doručeno do vlastních rukou dne 31. 10. 2001. Dne 4. 12. 2001 bylo soudu doručeno vyjádření žalované, které bylo k poštovní přepravě podáno dne 3. 12. 2001. Vzhledem k tomu, že žalovaná ve lhůtě, která začala běžet 1. 11. 2001 a skončila v pátek 30. 11. 2001, se k žalobě nevyjádřila, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělila, jaké vážné důvody jí ve včasném vyjádření brání, rozhodl soud prvního stupně ve věci rozsudkem pro uznání dle §153a o. s. ř.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2002, č. j. 22 Co 162/2002-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, její námitky o nepřiměřeně krátké lhůtě k vyjádření a o neústavnosti ust. §114b o. s. ř. neshledal důvodnými, a protože odvolání žalované neobsahuje způsobilé dovolací důvody [§205a odst. 2 písm. a), §205b o. s. ř.], pro které by bylo možno rozsudek pro uznání zrušit, odvolací soud jej podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uznává, že z důvodu „nepatrné administrativní chyby“ bylo vyjádření k žalobě podáno na poštu až dne 3. 12. 2001, a s ohledem na chybné potvrzení expedice zásilky výpravnou dovolatelky dne 30. 11. 2001 nebylo možné okamžitě požádat soud o prodloužení lhůty. Namítá, že lhůta, která jí byla soudem stanovena k vyjádření podle ust. §114b odst. 1 o. s. ř., nebyla adekvátní veškerým okolnostem případu a závažnosti problematiky, které je soudce při rozhodování o délce lhůty povinen zvážit, maje přitom na vědomí zachování zásady rovnosti účastníků v civilním procesu, a měla jí být k vyjádření v této věci stanovena lhůta delší. Podle jejího názoru ustanovení §114b o. s. ř. není slučitelné s principy občanského soudního řízení, s čl. 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, s čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 usnesení ČNR č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, a také s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zejména svou tvrdostí (nemožnost prominutí lhůty dle §58 o. s. ř.) je §114b o. s. ř. v rozporu s ústavním pořádkem. V odvolacím řízení navrhla, aby soud řízení přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ust. §114b jako protiústavního, odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl a v tom dovolatelka spatřuje pochybení. Uvádí, že problematika, popsaná v žalobě i ve vyjádření, přesahuje rámec jediného sporu a má zásadní význam pro vyloučení dalších interpretačních a aplikačních nesouladů v právní praxi, a lze se proto domnívat, že takové rozhodnutí má ve smyslu §237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s názorem dovolatelky, že je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Argumenty žalované nepovažuje za relevantní ve věci a poukazuje na to, že ustanovení §114b o. s. ř. je ústavně konformní a je jednou ze záruk principů rovnosti a spravedlivého procesu. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto a jemu přiznána náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se míní i normy procesního práva, pokud se předmětu řízení týkají i procesní předpisy.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen.
Podle ustanovení §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5).
Dle ustanovení §205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b). Podle §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek pro uznání přezkoumat jen z hlediska zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání (§153a o. s. ř.), mezi něž patří - byl-li rozsudek vydán na základě fikce uznání - i předpoklady, za nichž tato fikce vzniká. Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, nebo o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., příp. zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Odvolací soud se v rámci přezkumu zabýval posouzením zákonem stanovených podmínek a předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (s výjimkami zde uvedenými v případě přípustného dovolání), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež dovolatel napadl.
Závěr o zásadním právním významu rozhodnutí je v dovolání spojován nikoliv s otázkami řešenými odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí, nýbrž je odůvodněn tvrzením, že právní problematika náhrady škody - týkající se zákona o veřejném zdravotním pojištění - pokud by byla v meritorním rozhodnutí vyřešena, měla by význam i pro případné jiné spory obdobné povahy. Je ovšem zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek pro uznání soudu prvního stupně, nemůže být zásadního právního významu pro hmotněprávní otázky náhrady škody, které v něm nejsou řešeny, a taková námitka není ani důvodem pro zrušení rozsudku pro uznání.
Lhůta, která je účastníkovi řízení k vyjádření poskytnuta, je lhůta soudcovská, soudce při stanovení její délky přihlédne k povaze věci a okolnostem případu a je limitován pouze tím, že lhůta nesmí být kratší než 30 dnů. Rozhodnutí o délce lhůty nelze napadnout žádným opravným prostředkem (odvolání proti usnesení podle §114b o. s. ř. je vyloučeno ustanovením §202 odst. 1 písm. j/ o. s. ř.). Pokud se však žalovanému lhůta jeví nepřiměřeně krátká, lze požádat soud ještě před jejím skončením o její prodloužení podle ust. §55 o. s. ř., a není-li ze závažných důvodů schopen vyjádření ve lhůtě podat, stačí, aby včas soudu sdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání.
Pokud si byla žalovaná vědoma složitosti problematiky a náročnosti vypracování vyjádření k žalobě, avšak o prodloužení lhůty nepožádala a ani nesdělila soudu, že jí v podání vyjádření ve lhůtě brání důležitý důvod, a protože – ač vyjádření bylo vypracováno včas – nebylo včas soudu odesláno, nastaly následky zmeškání lhůty zákonem stanovené v ust. §114b odst. 5 o. s. ř. (má se za to, že žalovaný nárok uznává). V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor a nejde o právní otázku zásadního významu.
Ani námitka, že ustanovení §114b o. s. ř. je nepřiměřeně tvrdé, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. pro právní otázku, jež dosud nebyla vyřešena nebo která je rozhodována rozdílně, popř. pro právní otázku odvolacím soudem vyřešenou v rozporu s hmotným právem. Ust. §114b o. s. ř. je součástí právního řádu a jsou-li splněny podmínky, za nichž lze vydat usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., soudy podle něj postupují. Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny zákonné podmínky fikce, je soud povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání o nároku, který je předmětem sporu. Byl-li rozsudek vydán v souladu s příslušnou procesně právní úpravou, nejde o „neúměrně tvrdou sankci“.
Z uvedeného vyplývá, že otázka předložená k posouzení dovolacímu soudu není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. a odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by pochybil při aplikaci procesních předpisů. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Námitka, že odvolací soud nepostupoval správně, když řízení nepřerušil a věc nepředložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ust. §114b o. s. ř., nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.
Tento postup v řízení je třeba dodržet v případě, že soud dospěl k závěru, že ustanovení zákona je v rozporu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou (nyní s ústavním pořádkem). Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, takový závěr odvolací soud neučinil a k tvrzenému rozporu své negativní stanovisko jednoznačně vyjádřil.
Ani Nejvyšší soud neshledal důvody k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, neboť ustanovení §114b o. s. ř. má za souladná s ústavním pořádkem České republiky.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, a žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za 1 úkon právní služby v celkové výši 7.500,- Kč, stanovené podle §10 odst. 3, §15 a 14 odst. 1 a snížené na polovinu podle §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn, a z náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu