ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.635.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 635/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce Ing. A. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení 347.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 165/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2001, č. j. 17 Co 635/2001-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 18. 11. 1997, č. j. 10 C 165/97-17, zamítl žalobu na zaplacení částky 347.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se této částky domáhal z titulu náhrady škody a vyčíslil ji rozdílem mezi mzdou, kterou pobíral jako ředitel S. J., a. s., než byl nucen zaměstnání opustit, a mzdou, která mu od 1. 10. 1993 náležela u firmy S. B., spol. s r. o. Soud vyšel ze zjištění, že dne 25. 6. 1992 bylo žalobci Federálním ministerstvem vnitra vydáno osvědčení, že je evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (dále též jen „zákon“); po jeho předložení zaměstnavateli byl žalobce dne 29. 1. 1993 odvolán z představenstva a z funkce ředitele S. J., a. s., a pověřen dočasným řízením akciové společnosti, a to do doby rozhodnutí nezávislé odvolací komise či soudu. Žalobce podal dne 18. 2. 1993 žalobu na určení nesprávnosti osvědčení, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 1995 (nesprávně uvedeno 1992) zamítl s odůvodněním, že údaje v osvědčení odpovídají údajům v materiálech StB, jejichž správnost žalobce žalobou nenapadl. Dohodou ze dne 30. 9. 1993 žalobce k tomuto datu rozvázal pracovní poměr. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1996, sp. zn. 32 C 14/96, který nabyl právní moci dne 3. 5. 1996, bylo určeno, že žalobce byl v registru svazků spolupracovníků StB veden neoprávněně. Soud z toho dovodil, že žalobce prokázal jak nesprávnost úředního postupu státního orgánu (Ministerstva vnitra) při vydání tzv. lustračního osvědčení ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, tak vznik škody spočívající v tom, že jako zaměstnanec firmy S. B., spol. s r. o., měl za období od 1. 10. 1993 do května 1996 nižší příjem, než jako ředitel firmy S. J., a. s. Podle soudu však není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou (rozdílem ve mzdě), neboť žalobce neprokázal, že důvodem uzavření dohody o skončení pracovního poměru bylo vydání pozitivního lustračního osvědčení - tento důvod nevyplývá ani z dohody samé ani ze sdělení generálního ředitele M. P., který ve svém přípise ze dne 7. 11. 1997 uvedl, že podle zápisu z jednání představenstva akciové společnosti ze dne 29. 9. 1993 k uzavření dohody došlo na žádost žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 1998, č. j. 17 Co 256/98-31, ve spojení s doplňujícím rozsudkem z téhož dne, č. j. 17 Co 256/98-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání. Podle odvolacího soudu nesprávný úřední postup nelze spatřovat ve vydání pozitivního lustračního osvědčení, pokud obsah osvědčení odpovídá evidenci StB (postup pracovníků ministerstva představoval naopak splnění povinnosti uložené ministerstvu v ustanovení §9 odst. 1, 2 zákona č. 451/1991 Sb.), nýbrž v postupu pracovníka StB, tehdejší složky SNB, který jako orgán státu neoprávněně zanesl žalobce do registru spolupracovníků. Důsledkem předložení pozitivního lustračního osvědčení bylo odvolání žalobce z funkce ředitele a současně jeho pověření dočasným řízením akciové společnosti, nikoliv však skončení pracovního poměru. I přes atmosféru, která ovlivňovala osobní, pracovní, společenskou i rodinnou sféru života žalobce a která se vytvořila poté, co vešel obsah jeho lustračního osvědčení ve známost, nedošlo ke změně zaměstnání žalobce proto, že by představenstvo společnosti S. J., a. s., změnilo své rozhodnutí pověřit žalobce dočasným řízením akciové společnosti do doby uzavření odvolacího řízení ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb., nýbrž na základě dohody. Žalobce by tedy byl mohl dále zastávat svou funkci, tj. dále pracovat jako osoba pověřená dočasným řízením akciové společnosti, aniž by došlo ke změně jeho příjmů, byť za cenu nepříjemností pociťovaných ve vztazích se svými spolupracovníky i podřízenými a souvisejících s jeho pozitivní lustrací. Pokud však za této situace ukončil svůj pracovní poměr z vlastního rozhodnutí a nikoliv proto, že by byl svou dosavadní práci nemohl vykonávat pro negativní postoj zaměstnavatele, není dána příčinná souvislost mezi snížením příjmů žalobce po ukončení pracovního poměru u S. J., a. s., a nesprávným úředním postupem pracovníků státního orgánu. Nelze přehlédnout ani negativní roli té okolnosti, že žalobce se delší dobu nepříznivému osvědčení nebránil, resp. že správně formulovanou žalobu podal soudu až s časovým odstupem.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1998, č. j. 25 Cdo 2132/98-54, jímž bylo dovolání žalobce proti rozsudku a doplňujícímu rozsudku odvolacího soudu odmítnuto, zrušil Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 25. 8. 2000, č. j. IV. ÚS 185/99-58, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, č. j. 17 Co 256/98-31, ve spojení s doplňujícím rozsudkem z téhož dne, č. j. 17 Co 256/98-35.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 12. 2000, č. j. 16 Co 354/2000-67, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 11. 1997, č. j. 10 C 165/97-17, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně nedostatek skutkových zjištění nezbytných pro posouzení otázky příčinné souvislosti a to, že se spokojil pouze se zjištěním o uzavření dohody o ukončení pracovního poměru, aniž blíže zkoumal, co zúčastněné strany vedlo k uzavření této dohody, a aniž se zabýval tím, zda nesprávný úřední postup žalované byl skutečností, v jejímž důsledku byl žalobce objektivně nucen uzavřít dohodu o ukončení pracovního poměru s důsledkem ztráty na výdělku. Taková tvrzení se podle odvolacího soudu podávají jak z jeho účastnické výpovědi před soudem prvního stupně, tak z podaného odvolání a žalobce přitom k prokázání svých tvrzení navrhuje vyslechnout svědka.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, č. j. 10 C 165/97-76, žalobu na zaplacení částky 347.000,- Kč s příslušenstvím znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování o výpovědi svědků L. K. a Ing. J. V. vzal za prokázané, že žalobce i po odvolání z funkce ředitele vykonával svou práci bez potíží a vliv pozitivního lustračního osvědčení např. na vztahy s podřízenými se neprojevoval. Soud dovodil, že žalobce, ačkoliv byl vystaven určitým nepříjemnostem v osobním i pracovním životě, nebyl objektivně nucen uzavřít dohodu o ukončení pracovního poměru a pracovní poměr u S. J., a. s., ukončil z vlastního rozhodnutí, nikoliv proto, že by byl svou dosavadní práci nemohl vykonávat pro negativní postoj zaměstnavatele. I když v době před ukončením pracovního poměru byl již ze strany ministerstva tlak na odvolání žalobce s tím, že kdyby nedošlo k dohodě, muselo by jej představenstvo z funkce zřejmě odvolat, žalobce o této okolnosti nevěděl a sám náhle předložil návrh na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodu „dlouhého čekání“, kdy „nemohl situaci již dále vydržet“; žalobce tedy neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi snížením svých příjmů po ukončení pracovního poměru u S. J., a. s., a nesprávným úředním postupem pracovníka státního orgánu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2001, č. j. 17 Co 635/2001-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že neoprávněná evidence žalobce jako spolupracovníka StB je nesprávným úředním postupem a že nastoupil-li žalobce po rozvázání pracovního poměru do zaměstnání s nižším výdělkem, došlo u něho ke vzniku škody. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl též k závěru, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi vydaným pozitivním lustračním osvědčením a změnou zaměstnání za méně výhodné. Podle jeho názoru přitom nelze pominout ani to, že žalobce nesprávně formuloval žalobní petit a v řízení o neoprávněnosti vedení v registru StB byl proto úspěšný až ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 14/96, kdy bylo rozhodnuto za pouhý měsíc po podání žaloby - věc tedy mohla být podle odvolacího soudu vyřízena ve velmi krátké době, kdyby žalobce již na začátku podal u příslušného soudu žalobu se správným petitem. Podle názoru odvolacího soudu si tyto důsledky musí nést žalobce sám, protože se na nich výlučně podílel nesprávným postupem při ochraně svých osobnostních práv a v důsledku toho se rozhodl uzavřít se svým tehdejším zaměstnavatelem dohodu o ukončení pracovního poměru (§441 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně hodnotil provedené dokazování a že vyšel ze skutečnosti, která nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže bez ohledu na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně dovodil, že příčinná souvislost mezi skončením pracovního poměru a vydaným pozitivním lustrační osvědčením není dána z důvodu, že žalobce při ochraně svých práv postupoval nedostatečným způsobem. Dovolatel v této souvislosti uvádí, že v řízení vedeném pod sp. zn. 32 C 14/96 Městský soud v Praze již žádné důkazy neprováděl, neboť odkázal na obsah spisu vedeného pod sp. zn. 31 C 319/93 a ve věci vydal rozsudek ze dne 25. 3. 1996, který nabyl právní moci dne 3. 5. 1996. Předchozí řízení pod sp. zn. 31 C 319/93 u Městského soudu v Praze trvalo s ohledem na dokazování více než jeden rok, takže není žádný důvod k úvaze, že kdyby žalobce podal žalobu u příslušného soudu se správným petitem, byla by věc pravomocně skončena do 30. 9. 1993, kdy došlo ke skončení pracovního poměru. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst. 1 věty první o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž by po předcházejícím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně jinak; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Pokud žalobce odůvodňuje své dovolání též podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. tím, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, jde o nezpůsobilý dovolací důvod, který lze uplatnit jen při přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., avšak přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena ani tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].
Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem orgánu státu (neoprávněným vedením žalobce v registru spolupracovníků StB) a vznikem škody způsobené snížením příjmu po ukončení jeho pracovního poměru u S. J., a. s.
Vzhledem k tomu, že škoda žalobci vznikla v době od 1. 10. 1993 do května 1996, tj. před 15. 5. 1998, posuzoval odvolací soud věc správně podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle §18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.
Odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §18 zákona je objektivní odpovědností státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je tedy jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy je-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění (skutkový stav věci, jak výše uvedeno, nepodléhá dovolacímu přezkumu), že ke snížení příjmu žalobce došlo v důsledku jeho odchodu z lépe placeného zaměstnání, přičemž k rozvázání pracovního poměru došlo na základě dohody, kterou s ním na jeho návrh uzavřel bývalý zaměstnavatel. Dále bylo zjištěno, že žalobce navrhl ukončení pracovního poměru v situaci, kdy vedl spor o neoprávněnosti jeho registrace v materiálech StB, kdy čelil nepříznivým ohlasům tzv. pozitivního lustračního osvědčení především v osobní a společenské sféře a kdy využil nabídky jiného zaměstnání s tím, že stávající situaci pro sebe považoval za neúnosnou.
Za tohoto skutkového stavu je zřejmé, že bezprostřední příčinou snížení příjmu žalobce byl sjednaný odchod ze zaměstnání ke dni 1. 10. 1993, nikoliv samo o sobě neoprávněné vedení žalobce v registru spolupracovníků StB. Okolnost, že žalobci bylo podle nesprávných údajů StB vydáno pozitivní lustrační osvědčení a že byl odvolán z funkce ředitele, nevedla v době do 30. 9. 1993 ke vzniku škody, neboť žalobce i po odvolání z funkce ředitele pokračoval v zaměstnání u téhož zaměstnavatele s pověřením řídit společnost, aniž došlo k poklesu jeho příjmu. I když rozhodování žalobce, zda za této situace v dosavadním zaměstnání setrvá či zda toto místo opustí a využije nabídky jiné práce (bez požadavku na negativní lustrační osvědčení), bylo ovlivněno vydáním pozitivního lustračního osvědčení, je nepochybné, že k samotnému ukončení pracovního poměru s důsledkem snížení výdělku došlo dohodou mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem, tj. na základě dvoustranného projevu vůle, k němuž dal žalobce podnět. Žalobce se tedy s přihlédnutím k nabídce jiného zaměstnání sám rozhodl dosavadní zaměstnání opustit, a tento jeho krok, s nímž zaměstnavatel vyslovil souhlas, byl přímou příčinou toho, že od 1. 10. 1993 se žalobci snížil výdělek ve srovnání s předchozím obdobím.
Na tomto závěru nic nemění ani to, že se odvolací soud při hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody zabýval též jednáním žalobce, který podle jeho názoru nesprávným způsobem vedení sporu o určení nedůvodnosti registrace spolupracovníkem StB přispěl k prodlužování pro něj nepříznivého stavu, který se pak rozhodl řešit odchodem z dosavadního zaměstnání. Případné spoluzavinění poškozeného je totiž nadbytečné posuzovat tehdy, chybí-li mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody příčinná souvislost (nezbytná podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu), jak tomu je v daném případě.
Z hlediska řešení právní otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem tedy není napadený rozsudek rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu