ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.649.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 649/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ H. N. a B/ W. N., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému M. F., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 129/94, o dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2000, č. j. 18 Co 481/2000-209, 18 Co 482/2000-209, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2000, č. j. 18 Co 481/2000-209, 18 Co 482/2000-209, ve výroku ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit první žalobkyni 2.624,28 DM, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; dovolání proti výroku o povinnosti žalovaného zaplatit úroky z prodlení z částky 3.948,80 DM se zamítá, jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 7. 1999, č. j. 16 C 129/94-150, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 5. 2000, č. j. 16 C 129/94-196, uložil žalovanému povinnost zaplatit první žalobkyni 809,52 DM a oběma žalobcům 3.948,80 DM, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.624,28 DM první žalobkyni, částky 988,50 DM oběma žalobcům a úroků z prodlení 16% ze všech žalovaných částek od 1.10.1992, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalovaný, který dne 8. 9. 1992 řídil vypůjčený osobní vůz Škoda způsobil dopravní nehodu, při které vozem srazil první žalobkyni z chodníku, čímž jí způsobil vážné poškození zdraví. První žalobkyně se v konečném návrhu domáhala zaplacení částky 3.433,80 DM jako pětinásobku odškodnění za ztížení společenského uplatnění, a oba žalobci částky 4.344,- DM jako náhrady nákladů na pomoc v domácnosti a částky 593.30 DM za telefonické poplatky a právní konzultace. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je za škodu odpovědný podle ust. §420 obč. zák. Při rozhodnutí o náhradě za ztížení společenského uplatnění vycházel ze znaleckého posudku Prof. MUDr. V. T., DrSc. (když k předchozím znaleckým posudkům měli účastníci výhrady), podle kterého základní počet bodů činí 410 a znalec doporučil zvýšení na dvojnásobek. Protože bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně byla za ztížení společenského uplatnění již vedlejším účastníkem odškodněna částkou 564,- DM a dvojnásobek za ztížení společenského uplatnění činí 1.373,52 DM, přiznal soud první žalobkyni 809,52 DM, neboť další zvýšení této náhrady nepovažoval za odůvodněné, a proto byla žaloba první žalobkyně co do částky 2.624,28 DM zamítnuta. Pokud se oba žalobci domáhali zaplacení částky 593,30 DM (za telefonní poplatky první žalobkyně z lékařského zařízení a za právní konzultace), soud prvního stupně dospěl k závěru, že tyto náklady vznikly v přímé souvislosti s léčením první žalobkyně; proto na náhradě prokázaných nákladů přiznal žalobcům částku 204,80 DM, když další požadované náklady co do částky 388,50 DM žalobci neprokázali, a na náhradě nákladů spojených s pomocí v domácnosti přiznal částku 3.744,- DM.
K odvolání žalobců a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2000, č. j. 18 Co 481/200-209, 18 Co 482/2000-209, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a o příslušenství změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit první žalobkyni částku 2.624,28 DM a oběma žalobcům 16 % úrok z částky 809,52 DM od 11. 10. 1994 do zaplacení a 16 % úrok z částky 3.948,80 DM od 11. 10. 1994 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání, protože žalobci neformulovali žádnou otázku zásadního právního významu. Odvolací soud se po přezkoumání věci ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu i ohledně výše nároků obou žalobců na náhradu nákladů za telefonní hovory, právní konzultace a pomoc v domácnosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že návrh první žalobkyně na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na pětinásobek je důvodný vzhledem k tomu, že žalobkyně utrpěla úraz ve věku, v němž možnost její rehabilitace je mnohem obtížnější a dlouhodobější, a úraz značně změnil dosavadní způsob jejího života. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 2.624,28 DM.
Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník dovolání, k němuž se připojil žalovaný, a namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil důkazy, ignoroval mimosoudní plnění vedlejšího účastníka, nesprávně posoudil nárok a překročil petit žaloby v rozporu s právními předpisy tak, že rozhodnutí má vážné vady. Žalobkyně se totiž v řízení domáhala pětinásobku ztížení společenského uplatnění ve výši 3.433,80 DM, což jí bylo odvolacím soudem v plné výši přiznáno, ačkoliv mimosoudně na tento nárok žalobkyně od vedlejšího účastníka obdržela 564,51 DM a 586,26 DM, o čemž byly v řízení předloženy doklady, a plnění nebylo protistranou zpochybněno. Žalobkyně tak dostala více než šestiapůlnásobek ohodnocení ztížení společenského uplatnění, které nepožadovala. Za otázku zásadního právního významu pak dovolatel považuje posouzení nároku na výpomoc v domácnosti, který byl přiznán na základě toho, že soudy „uvěřily tomu, že výpomoc v domácnosti žalobci potřebovali“, což je v rozporu s předloženými důkazy. Dovolatel nesouhlasí ani s výroky o přiznání úroků z prodlení, neboť účastníka dopravní nehody, odpovědného za škodu podle §427 obč. zák. nelze považovat za dlužníka v prodlení, když za něj je povinna plnit jeho pojišťovna ze zákonného pojištění. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 2.624,28 DM je opodstatněné, a že ve zbývající části není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je také přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je dále přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). A konečně, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.).
V dané věci dovolání směřuje i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by žalovaný nebo vedlejší účastník vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil (§239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.
Z hlediska ust. §238 a §239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti žalovaného, není přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroku z prodlení z částky 809,52 DM je vyloučena ustanovením §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (R 62/1998).
Nejvyšší soud proto dovolání vedlejšího účastníka v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud jde o výrok odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit úrok z prodlení z částky 3.948,80 DM, nelze přisvědčit námitce dovolatele o nesprávné aplikaci ust. §517 obč. zák. Odvolací soud za použití §563 obč. zák. zcela správně dovodil počátek prodlení žalovaného, a okolnost, že jde o prodlení s plněním náhrady škody způsobené provozem dopravních prostředků podle §427 obč. zák., nevylučuje aplikaci §517 obč. zák. Jen pro úplnost je třeba dodat, že se jedná o úrok z částky přiznané na nákladech spojených s léčením, nikoliv z náhrady za ztížení společenského uplatnění. Dovolání proti tomuto výroku bylo proto podle ust. §243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání spatřována v tom, že odvolací soud rozhodl o povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 2.624,28 DM bez ohledu na to, že část nároku již byla mimosoudně uspokojena.
Soud prvního stupně při svém rozhodnutí o výši nároku žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění vycházel ze zjištění, že vedlejším účastníkem bylo na tento nárok plněno 564,- DM, a z dvojnásobku uvažované náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.373,52 DM žalobkyni proto přiznal částku 809,52 DM. Odvolací soud, který rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, uložil žalovanému povinnost zaplatit první žalobkyni na náhradě za ztížení společenského uplatnění (zvýšené na pětinásobek) částku 2.624,28 DM, která společně s částkou již přiznanou soudem prvního stupně ve výši 809,52 DM činí celkem 3.433,80 DM, tedy plnou výši, v jaké byl tento nárok uplatněn, a to bez ohledu na skutkové zjištění soudu prvního stupně o vyplaceném plnění vedlejším účastníkem. Uložil tak žalovanému povinnost ke splnění dluhu i v tom rozsahu, v jakém zanikl splněním.
Pokud jde o námitky ohledně dalšího mimosoudně poskytnutého plnění, z obsahu spisu vyplývá, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně oznámil vedlejší účastník soudu, že uznává zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění o dalších 10.500,- Kč a že na nároky bolestného a ztížení společenského uplatnění žalobkyni zaslal dne 11. 6. 1998 celkem 965,73 DM, a ve svém závěrečném vyjádření uvedl, že na žalobou uplatněné nároky plnil celkem 11.547,65 DM (9.231,92 DM dne 24. 7. 1995, 1.350,- DM dne 30. 9. 1996 a 965,73 DM dne 19. 6. 1998), z toho na ztížení společenského uplatnění celkem 21.000,- Kč. Ačkoliv i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. 10. 1999 uvedl, že na náhradě za ztížení společenského uplatnění byla již žalobkyni vyplacena částka odpovídající dvojnásobku 350 bodů po 30,- Kč, takže rozdíl mezi dvojnásobkem 410 bodů a částkou na tento nárok již vyplacenou nemůže činit 809,- DM, odvolací soud se při svém rozhodnutí výší dosud neuspokojeného nároku z hlediska těchto skutkových tvrzení nezabýval, nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení otázky, zda a v jaké výši je v době rozhodování dána povinnost žalovaného plnit na tento nárok, ačkoliv tato skutková otázka byla i po právní stránce významná pro rozhodnutí vzhledem k tomu, že podle §559 odst. 1 obč. zák. splněním dluh zaniká a podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu o výši nároku první žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. ). Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku ohledně částky 2.624,28 DM, jakož i v závislých výrocích zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.) a vrátil věc v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o. s. ř. ).
Vzhledem k tomu, že jako vedlejší účastník na straně žalované vstoupila do řízení Česká pojišťovna a. s., bude soud v dalším řízení jednat s ní jako s vedlejším účastníkem, neboť procesní nástupnictví z titulu singulární sukcese nepřichází u vedlejšího účastníka (§93 o.s.ř.) v úvahu.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu