ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.764.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 764/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. z. z. J. M., zastoupenému advokátem, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 103/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2001, č. j. 11 Co 367/2001-280, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 3. 1991, č. j. 9 C 284/90-33, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči tehdy žalovanému O. ú. n. z. P. náhrady škody na zdraví ve výši 124.297,- Kč. Vyšel ze zjištění, že u žalobce byla po odběru krve dne 20. 6. 1988 diagnostikována virová hepatitida typu B, jejíž příznaky se projevily poprvé na přelomu května a června 1988. Žalobce absolvoval ve zdravotnickém zařízení žalovaného ve dnech 21. 4., 23. 5. a 20. 6. 1988 odběry krve, které podle znaleckého posudku prof. MUDr. J. Š., DrSc., z oboru zdravotnictví, odvětví epidemiologie, časově nespadají do inkubační doby onemocnění. K infekci žalobce mohlo dojít v období od začátku prosince 1987 maximálně do poloviny dubna 1988, daleko pravděpodobněji však od začátku února do začátku března 1988, a odběr krve dne 21. 4. 1988 je z hlediska přenosu infekce již příliš pozdní. Soud proto dovodil, že odpovědnost žalovaného, kterou posoudil podle ustanovení §421 a 432 obč. zák., není dána.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 1991, č. j. 16 Co 231/91-49, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dovodil, že věc měla být posouzena podle ustanovení §238 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, které zakotvuje objektivní odpovědnost organizace, u níž se nevyžaduje zavinění a jíž se nelze zprostit. Žaloba by tak mohla být zamítnuta pouze za předpokladu, že by například bylo prokázáno, že škoda vznikla jiným způsobem než okolnostmi uváděnými v §238 obč. zák., tedy že by žalobce v zařízení žalovaného nebyl vůbec ošetřen, že by při ošetření nebylo použito věci způsobilé přivodit předmětné onemocnění, případně že by byl žalobce infikován jiným způsobem či jinde, přičemž důkazní břemeno je na straně žalovaného. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování za účelem posouzení, kdy a jakým způsobem mohl být žalobce infikován, a aby vyžádal revizní znalecký posudek k odstranění rozporu mezi znaleckým posudkem MUDr. Š. a posudkem MUDr. B., který žalobce opatřil ještě před zahájením řízení.
Rozsudkem ze dne 19. 3. 1996, č. j. 9 C 284/90-116, ve znění doplňujících rozsudků ze dne 20. 11. 1996. č. j. 9 C 284/90-138, a ze dne 5. 3. 1998, č. j. 9 C 284/90-173, Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co doplnil dokazování, uložil žalovaným 1. P. B. a 2. S. z. z. J. M. (právním nástupcům původního žalovaného), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci 191.664,- Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně částky 3.653,- Kč s příslušenstvím zamítl, řízení o výplatu renty v částce 1.881,- Kč měsíčně zastavil a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti obou žalovaných zaplatit soudní poplatek. Znalecký posudek Doc. MUDr. E. S., CSc. přezkoumal znalecké posudky Prof. MUDr. J. Š., DrSc. a MUDr. B. z hlediska jejich rozdílných závěrů o délce inkubační doby a způsobu přenosu infekce a na základě inkubační doby 50 - 180 dnů určil období nákazy žalobce od začátku prosince 1987 do poloviny dubna 1988; možnost přenosu nákazy při odběrech krve ve dnech 23. 5. a 20. 6. 1988 vyloučil a i k datu 21. 4. 1988 vzhledem ke krátkosti inkubační doby a k míře rizika provedeného výkonu ji považoval za vysoce nepravděpodobnou, byť zcela ji vyloučit nemohl. Z dalších důkazů vyplynulo, že v místě bydliště ani pracoviště žalobce nebyl v inkubační době výskyt obdobného onemocnění prokázán, jeho manželka v blíže nezjistitelném dřívějším období nákazu prodělala, v červnu 1988 však nešlo o čerstvou nákazu. Proto podle soudu prvního stupně žalovaní neprokázali, že škoda vznikla jiným způsobem, než okolnostmi uváděnými v ustanovení §238 obč. zák., a odpovídají za škodu na zdraví žalobce spočívající v bolestném, ztížení společenského uplatnění, ztrátě na výdělku a hotových výdajích spojených s léčením.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. l998, č. j. 23 Co 188/98-178, 23 Co 189/98-178 a 23 Co 190/98-178, k odvolání obou žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému (v průběhu odvolacího řízení se právním nástupcem P. B. stala C., spol. s r.o.) změnil tak, že žalobu zamítl, a ve vztahu k druhému žalovanému rozsudek potvrdil. Zamítnutí žaloby vůči prvému žalovanému odůvodnil odvolací soud tím, že po zániku původního žalovaného přešla práva a povinnosti související s diabetologickou poradnou, kde jedině mohlo k přenosu onemocnění dojít, pouze na druhého žalovaného, který podle názoru odvolacího soudu odpovídá za škodu z důvodů, jež ve svém rozhodnutí správně uvedl soud prvního stupně.
K dovolání žalovaného S. z. z. J. M. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 1. 1999, č. j. 25 Cdo 2347/98-196, rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému, a v závislých výrocích ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se druhého žalovaného zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení §238 obč. zák. z hlediska důkazního břemene, které i v otázce příčinné souvislosti při objektivní odpovědnosti za škodu leží na žalobci. Odvolací soud nesprávně dovodil, že při nesporné existenci škody zatěžuje žalovaného důkazní břemeno k vyloučení ostatních podmínek odpovědnosti, a jeho závěr o odpovědnosti žalovaného za situace, kdy provedené důkazy nevyloučily možnost přenosu nákazy odběrem krve dne 21. 4. 1988, aniž žalovaný prokázal způsobení škody jiným způsobem, nepovažoval dovolací soud za správný.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 9. 1999, č. j. 8 C 103/99-208, poté žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel z již provedených důkazů a s poukazem na závazný právní názor dovolacího soudu dovodil, že k přenosu nákazy u žalobce nemohlo dojít při odběrech krve ve dnech 23. 5. a 20. 6. 1988, přičemž datum 21. 4. 1988 považoval znalec za vysoce nepravděpodobné z hlediska přenosu nákazy; nebyla tedy prokázána příčinná souvislost mezi provedenými odběry krve a přenosem nákazy, čímž nebyly naplněny předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti žalovaného podle §238 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 4. 2000, č. j. 11 Co 612/99-220, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v tom, že jeho odůvodnění pouze shrnuje obsah předcházejících rozhodnutí, aniž by soud uvedl, které skutečnosti má za prokázané (nebylo respektováno ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř.), a dále v tom, že soud rozhodl proti oběma dříve žalovaným subjektům, ačkoliv ve vztahu k prvnímu žalovanému řízení již pravomocně skončilo. Zjištění čerpaná pouze ze znaleckého posudku považoval odvolací soud za problematická, jestliže na základě téhož posudku učinil soud v předcházejícím rozhodnutí zcela opačné závěry.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 7. 2001, č. j. 8 C 103/99-260, uložil žalovanému S. z. z. J. M. povinnost zaplatit žalobci částku 191.664,- Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu, a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobce absolvoval dne 21. 4. 1988 v D. l. v P., u právního předchůdce žalovaného, odběr krve z prstu pomocí kovového bodce (tzv. kopíčka) a že při odběru krve dne 20. 6. 1988 byla u něj diagnostikována virová hepatitida typu B. Z revizního znaleckého posudku MUDr. H. Š., CSc., znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví epidemiologie, vypracovaného po konzultaci s RNDr. V. N., vedoucím Národní referenční laboratoře pro virové hepatitidy ve Státním zdravotním ústavu v Praze, dále zjistil, že délka inkubační doby závisí nejen na velikosti infekční dávky, s níž jako s jediným faktorem pracovaly posudky dr. S. a dr. Š., nýbrž i na způsobu přenosu a zejména na vlastnostech hostitele, které byly v případě žalobce nepříznivé s ohledem na dříve prodělanou infekční mononukleózu, na její následky v podobě dlouhodobé hyperbilirubinémie, na onemocnění cukrovkou a na nadměrnou fyzickou zátěž při sportovních výkonech žalobce ve sledovaném období. I když je délka inkubační doby od data 21. 4. 1988 do prvních příznaků na přelomu května a června 1988 enormně krátká (40-45 dní), odpovídá celkovému rozmezí inkubační doby a nákazu při odběru krve dne 21. 4. 1988 nelze vyloučit. Znalkyně kromě toho při epidemiologickém šetření se žalobcem nenašla jiný suspektní přenos nákazy. Soud kromě toho zjistil, že všechny cesty parenterálního přenosu (kromě odběru krve dne 21. 4. 1988) jsou vyloučeny, neboť v místě bydliště ani pracoviště žalobce nebyl v inkubační době výskyt obdobného onemocnění prokázán, jeho manželka byla v minulosti proti tomuto onemocnění očkována. Z toho soud dovodil, že k přenosu nákazy mohlo dojít pouze při odběru krve dne 21. 4. 1988 ve zdravotnickém zařízení žalovaného, který zároveň neprokázal, že škoda vznikla jiným způsobem, než okolnostmi uváděnými v ustanovení §238 obč. zák.; odpovídá proto za škodu na zdraví žalobce spočívající v bolestném, ztížení společenského uplatnění, hotových výdajích spojených s léčením, ztrátě na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti. Výši škody soud stanovil za pomoci znaleckých posudků MUDr. E. V. a MUDr. P. B. (bolestné ve výši 1.950,- Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 73.500,- Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 31.999,- Kč, ztráta na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti vy výši 11.179,- Kč a ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 73.036,- Kč).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2001, č. j. 11 Co 367/2001-280, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu posoudil soud prvního stupně věc správně a v souladu s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí, i z hlediska prokázání existence příčinné souvislosti. Měl přitom k dispozici vedle znaleckého posudku řadu dalších důkazů (výpověď žalobce, jeho zdravotnickou dokumentaci, zprávu OHES apod.). Ačkoliv znalkyně MUDr. H. Š., CSc., nemohla vyloučit ani jednoznačně potvrdit, že se žalobce nakazil virovou hepatitidou typu B při odběru krve dne 21. 4. 1998, nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by žalobce neprokázal existenci příčinné souvislosti, neboť nebyl nalezen jiný suspektní přenos infekce než parenterální cestou při odběru krve ve zdravotnickém zařízení, právním předchůdci žalovaného. Za daných okolností by pak musel žalovaný prokázat, že k nákaze došlo za jiných skutkových okolností, než tvrdil a prokázal žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, rozhodl odlišně od závazného právního názoru, vysloveného v této věci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, č. j. 25 Cdo 2347/98-196, podle nějž i při objektivní odpovědnosti za škodu (§238 obč. zák.) žalobce musí prokázat existenci příčinné souvislosti mezi použitím přístroje či věci způsobilé svými účinky přivodit škodu a vznikem škody, přičemž příčinná souvislost musí být postavena najisto a nepostačuje pouhá pravděpodobnost. Po vydání rozsudku Nejvyššího soudu byl však v řízení proveden pouze jediný nový důkaz - znalecký posudek MUDr. H. Š., CSc., jehož závěry se opět pohybují jen v rámci pravděpodobnosti. Podle dovolatele nebyla příčinná souvislost mezi použitím „kopíčka“ u právního předchůdce žalovaného dne 21. 4. 1998 a nákazou žalobce virovou hepatitidou typu B žalobcem prokázána najisto. Jestliže se oba soudy spokojily s pouhou pravděpodobností a dovodily odpovědnost žalovaného podle ustanovení §238 obč. zák., rozhodly rozdílně od názoru dovolacího soudu a jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po posouzení věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejde tedy o změnu rozsudku podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a přípustnost dovolání nemůže být založena ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo odvolacím soudem potvrzeno, nevycházelo ze závazného právního názoru ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu (předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost, aniž jej odvolací soud usnesením ze dne 3. 4. 2000, č. j. 11 Co 612/99-220 zavázal svým právním názorem). Rozhodnutí vydaná před rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 1999, č. j. 25 Cdo 2347/98-196, jsou z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. bez významu, neboť nesprávným právním názorem (viz citované rozhodnutí dovolacího soudu) na otázku důkazního břemene u odpovědnosti za škodu podle §238 obč. zák. vysloveným v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1991, č. j. 16 Co 231/91-49, nebyl soud prvního stupně v dalším řízení vázán.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jíž se také žalovaný jedině dovolává, se váže k řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a vyžaduje, aby šlo zároveň o právní otázku zásadního významu; není však založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].
Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v posouzení důkazního břemene u objektivní odpovědnosti za škodu podle §238 obč. zák. a vytýká odvolacímu soudu, že mu uložil povinnost k náhradě škody, aniž byla příčinná souvislost mezi odběrem krve v jeho zdravotnickém zařízení a onemocněním žalobce virovou hepatitidou typu B „žalobcem prokázána najisto“. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že v otázce důkazního břemene vycházel z toho, že žalobce musí podmínky odpovědnosti podle posledně citovaného ustanovení prokázat. Tuto otázku tedy odvolací soud řešil v souladu se zákonem, s ustálenou judikaturou i se závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 1999, č. j. 25 Cdo 2347/98-196, a jeho rozhodnutí v tomto směru nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Výhrady dovolatele ke způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a na jejich základě dovodily, že žalobce příčinnou souvislost prokázal, nepředstavují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který jediný je způsobilým důvodem dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ve skutečnosti touto argumentací dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu