ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.10.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 10/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. G., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 202/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2002, č. j. 51 Co 143/2002-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 5. 2002, č. j. 51 Co 143/2002-30, potvrdil rozsudek ze dne 17. 12. 2001, č. j. 38 C 202/2001-14, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) uložil žalovanému vyklidit byt č. 19, druhé kategorie, sestávající z kuchyně a pokoje s příslušenstvím, v šestém podlaží domu č. p. 1207 v P., k. ú. N. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a vyklizený žalobkyni odevzdat do šesti měsíců od právní moci rozsudku; současně oba soudy rozhodly o nákladech řízení.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu. K námitce žalovaného o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně uvedl, že i když ke dni podání žaloby, resp. ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nebyla žalobkyně aktivně legitimována, neboť k předmětnému bytu svědčilo právo nájmu a posléze právo na bydlení ve smyslu ustanovení §712a obč. zák. manželům V. a V. G., s jejichž souhlasem žalovaný byt užíval, byl tento nedostatek ke dni rozhodování odvolacího soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.) zhojen, neboť nájemní poměr jmenovaných skončil dne 1. 2. 2002 a jejich právo na bydlení dnem 4. 2. 2002; dnem 5. 2. 2002 tak vstoupila žalobkyně do právního postavení pronajímatele, a protože s dalším bydlením žalovaného v bytě nesouhlasí, je žaloba důvodná. S ohledem na poměry žalovaného odvolací soud vázal jeho povinnost k vyklizení na šestiměsíční lhůtu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o tvrzení, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, a v němž namítl nesprávnost právního posouzení věci. Dovolatel má za to, že nebyla-li žalobkyně v době podání žaloby věcně legitimována (jak konstatoval i odvolací soud), nebyla splněna „jedna z podmínek řízení, a sice dostatek aktivní věcné legitimace“. Poukazuje na to, že podle §103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, a že podle §104 odst. 2 o. s. ř. platí, že jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Dovozuje, že nedostatek aktivní věcné legitimace je „odstranitelným nedostatkem podmínky řízení“, a že povinností soudu prvního stupně bylo učinit vhodná opatření, „zejména odročit jednání na dobu, kdy žalobce opětovně vstoupí do práv k předmětnému bytu“. Podle názoru dovolatele, rozhodl-li soud prvního stupně v době, kdy nemělo řízení pro nedostatek podmínek řízení proběhnout, byl odvolací soud povinen postupovat podle §221 o. s. ř. a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Dovolatel dále uvádí, že pokud odvolací soud „zastává názor, že nedostatek podmínek řízení, který provázel celé řízení před soudem prvního stupně, je možné zhojit i v odvolacím řízení“, je takovýto názor v rozporu s ustanovením §104 odst. 2 věty druhé, §205 odst. 2 písm. b) a §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soud vytýká nesprávnost jeho postupu a to, že „nesprávně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., a nesprávně toto ustanovení vyložil“. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu uvedených ustanovení nelze usoudit již proto, že námitky dovolatele se týkají výkladu a aplikace procesních předpisů, nikoliv právní otázky z oblasti hmotného práva. Pro úplnost lze dodat, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce nelze pokládat za nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §104 o. s. ř., ale může být pouze důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé.
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání žalovaného nelze opřít o žádné platné procesní ustanovení. Nejvyšší soud proto musel dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a z paušální částky náhrady ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. října 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu