ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1024.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1024/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce města H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. T., zastoupenému advokátem, a 2) F. G. (dříve T.), o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 944/97, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2002, č. j. 21 Co 489/99-70, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2002, č. j. 21 Co 489/99-70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 5. 1999, č. j. 5 C 944/97-26, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 1, sestávajícímu z kuchyně, tří pokojů a příslušenství, v prvním podlaží domu č. 6 na ulici S. v H. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, žalovaným uložil byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., uplatněný ve výpovědi z nájmu, dané žalobcem (vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt) žalovaným (společným nájemcům bytu), je dán, neboť žalovaní nezaplatili nájemné za dobu delší než tři měsíce (za dobu od června 1996 do února 1999 dluží na nájemném celkem 76.690.-Kč). Na základě toho žalobě na přivolení k výpovědi vyhověl, přičemž žalovaným uložil (vycházeje z názoru, že přístřeší není bytovou náhradou) povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty. V této souvislosti konstatoval, že pro „přidělení náhradního ubytování či náhradního bytu neshledal na straně odpůrců důvody zvláštního zřetele hodné přesto, že jde o rodinu s nezletilými dětmi“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, č. j. 21 Co 489/99-70, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud doplnil dokazování opakovaným výslechem druhé žalované, výslechem prvního žalovaného, potvrzením Městské bytové správy, spol. s r.o. H. ze 14. 12. 2001, zprávou Obecního úřadu v M. z 31. 12. 2001, rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně z 11. 12. 2000, č. j. 4 C 845/2000-20, a usnesením téhož soudu z 25. 10. 2000, č. j. 8 Nc 295/99-94. Na základě doplněného dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je dán, neboť účastníci dluh na nájemném nejenže neuhradili, ale znásobili (ke dni rozhodování odvolacího soudu – za období od června 1996 do května 2001 – činil 154.775.-Kč). Odvolací soud se dále – s poukazem na to, že soud prvního stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné a uložil vyklizení bytu ve lhůtě patnácti dnů - zabýval posouzením nároku žalovaných na bytovou náhradu, přičemž, jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku, se „zaměřil na stávající poměry účastníků, pokud se týče bydlení“. Na základě zjištění (učiněných z doplněného dokazování) dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovaní zajišťují svoje bydlení i jinak (první žalovaný uspokojuje svoji potřebu bydlení spolu s rodinou v podnájmu, druhá žalovaná připustila možnost uspokojení bytové potřeby prostřednictvím svého zaměstnavatele), než v předmětném bytě, ze kterého nebyl nájem dlouhodobě placen, nelze shledat důvody zvláštního zřetele hodné pro rozhodnutí o právu na náhradní ubytování, popř. na náhradní byt ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 obč. zák.; povinnost žalovaných k vyklizení bytu proto vázal na zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, v němž „jako dovolací důvod ve smyslu odst. 1 §237 uvádí důvod ad a), ježto bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé a ad c), ježto rozhodnutí nedbá právního předpisu i §712 OZ ad d)“. Dovolatel má zato, že „řízení je postiženo vadou a spočívá na nesprávném posouzení věci“. Poukazuje na to, že je bez zaměstnání, že je ženatý, že má nezletilé dítě se svojí nynější manželkou, která je na mateřské dovolené, a že vedle toho pečuje o nezletilého syna z předchozího manželství, jakož i na to, že v současné době „žije bezesmluvně“ v bytě, který hodlají jeho majitelé prodat, takže se ocitne s celou rodinou bez možnosti bydlení. Uvádí, že doufá, že dostane zaměstnání, a že dluh na nájemném splatí. K výzvě soudu doplnil dovolání v tom směru, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a namítl, že by měl být proveden důkaz o jednání s „B. s., s. r. o.,“, jejímž předmětem je dohoda o „náhradě dluhu“. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., o něž je zřejmě dovolatel opírá, a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 22. 1. 2002, odvolací soud – v souladu ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. – správně postupoval v odvolacím řízení podle dosavadních právních předpisů; Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“), nikoliv podle občanského soudního řádu ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., z jehož ustanovení „§237 odst. 1 písm. a) a c)“ dovolatel (mylně) dovozuje v dané věci přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Nejvyšší soud shledává dovolání v dané věci přípustným podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší. Naproti tomu ve výroku o přivolení k výpovědi, a ve výroku o výpovědní lhůtě se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně). Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by bylo přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 nebo §239 o. s. ř., ty však naplněny nejsou. Dovolatel netvrdí, že by řízení bylo postiženo některou z vad, vyjmenovaných formou taxativního výčtu v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá. Přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům nelze dovodit ani z ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, a neexistence návrhu na připuštění dovolání vylučuje aplikaci ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud tedy není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27).
Dovolacímu přezkumu je tedy podroben toliko výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že vyklizovací povinnost žalovaných vázal na zajištění přístřeší (oproti soudu prvního stupně, jenž žalovaným uložil povinnost vyklidit předmětný byt v patnáctidenní lhůtě počítané od uplynutí výpovědní lhůty).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud je toho názoru, že posléze uvedenou vadou je řízení před odvolacím soudem postiženo.
Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 30, vyslovil právní názor, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o.s.ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodných) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně; rozhodnutí odvolacího soudu založené na těchto skutkových zjištěních by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.
V projednávané věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že v dané věci nejsou – přesto, že jde o rodinu s nezletilými dětmi - dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měla být povinnost žalovaných k vyklizení předmětného bytu vázána dle §712 odst. 5 (věty druhé) obč. zák. na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního ubytování či náhradního bytu. Z odůvodnění jeho rozsudku se přitom nepodává, na jakých (konkrétních) skutkových zjištěních tento svůj závěr založil. Odvolací soud v tomto směru doplnil dokazování, a svůj závěr o neexistenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší, učinil na základě nových (až v odvolacím řízení učiněných) skutkových zjištěních.
Jestliže bylo v dané věci zapotřebí provést ke zjištění skutkového stavu věci další důkazy, rozhodné pro právní posouzení věci, nebyly splněny podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (i proto, že rozsudek okresního soudu byl v tomto rozsahu nepřezkoumatelný). Nepostupoval-li odvolací soud tímto způsobem a poté, kdy sám doplnil dokazování, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že povinnost žalovaných k vyklizení vázal na zajištění přístřeší, přičemž své rozhodnutí opřel o skutková zjištění vyplývající z jím provedených důkazů, odepřel dovolateli možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění (a správnost na nich postavených právních závěrů) přezkoumat na základě odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení. Z uvedeného je patrno, že odvolací řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k níž odvolací soud přihlédl z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. (se zřetelem k nedělitelnosti výroků rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu