ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1035.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 1035/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Bytového podniku v P. proti žalovanému Ing. Č. K., o zaplacení 20.862,80 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 5 C 167/96, k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.3.1999, čj. 24 Co 43/98-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.3.1999, čj. 24 Co 43/98-70, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 23.9.1997, čj. 5 C 167/96-46, ve výroku, v němž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 20.862,80 Kč a nahradit náklady řízení v částce 8.069,50 Kč, dále změnil rozsudek okresního soudu v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci poplatek z prodlení tak, že žalobu zamítl. Žalovanému dále odvolací soud uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4.260,- Kč a nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že smlouvu uzavřenou účastníky dne 1.3.1990 nelze shledat neplatnou, a to ani v části III., neboť její obsah je jasné a srozumitelné ujednání o možnosti žalobce jednostranně měnit výši úhrady za užívání ubytovací jednotky. Toto ujednání není podle názoru odvolacího soudu v rozporu s ustanovením §229 obč. zákoníku v tehdy platném znění; cena ubytovacích služeb však musela být v souladu s cenovými předpisy.
Odvolací soud dále v odůvodnění uvedl, že na smlouvu z 1.3.1990, která se řídí režimem ustanovení §300 a násl. obč. zákoníku v tehdy platném znění, dopadly změny právní úpravy v oblasti cen, provedené s účinností od 1.1.1991 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách. Žalobce však nebyl povinen postupovat podle ustanovení §7 odst. 1 zák. č. 526/1990 Sb. a sjednat nový cenový režim, neboť ke dni účinnosti zákona o cenách byla cena ubytovacích služeb stanovená žalobcem cenou, která by byla v rozporu s věcným usměrňováním cen. Pokud žalobce následně cenu ubytovacích služeb zvyšoval, mohl tak činit pouze při respektování ustanovení §6 odst. 1 písm. c/ zák. č. 526/1990 Sb., neboť cena ubytovacích služeb byla věcně usměrňována. Dodržení zákonného postupu žalobce bylo podle ustanovení §14 zák. č. 526/1990 Sb. prověřeno cenovou kontrolou a za tohoto stavu věci je odvolací soud toho názoru, že žalobce prokázal, že mu vůči žalovanému vznikl nárok na doplatek ceny ubytovací služby, kterou mu poskytnul, v požadované výši 20.862,80 Kč.
Odvolací soud dále dospěl k názoru, že žalobci nenáleží jako příslušenství pohledávky poplatek z prodlení, neboť ten, jak podle ustanovení §85 odst. 2 obč. zákoníku ve znění platném před 1.1.192, tak i podle ustanovení §517 odst. 2 obč. zákoníku v platném znění, náleží namísto úroku z prodlení pouze v případech v zákoně výslovně stanovených a ubytovací služby takovým případem nejsou. Bez příslušné změny žaloby, vzhledem k vázanosti soudu žalobním petitem, nelze namísto jednoho druhu příslušenství pohledávky přiznat druh jiný. Odvolací soud proto v této části rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud dále nevyhověl návrhu žalovaného, aby připustil proti svému potvrzujícímu rozsudku dovolání, neboť své rozhodnutí nepokládal po právní stránce za zásadní.
Dovoláním ze dne 2.7.1999 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově a žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 20.862,80 Kč a náklady řízení 8.069,50 Kč a v části, v níž byl žalovaný zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 4.260,- Kč.
Žalovaný spatřuje dovolací důvod v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“) a žádá, aby dovolací soud „ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. rozhodl o přípustnosti dovolání v dané věci“.
V dovolání žalovaný v podrobnostech zejména uvedl, že v čl. III. odst. 1 smlouvy ze dne 1.3.1990 o užívání ubytovací jednotky č. 10 v P., N., byla dohodnuta cena za užívání 770,- Kč měsíčně (k tomu ještě 18,- Kč za půjčení koberce) s tím, že tato částka může být žalobcem v průběhu užívání jednotky upravena.
V době uzavření smlouvy o užívání ubytovací jednotky se právní režim ceny řídil vyhl. č. 35/1990 Sb., o smluvních cenách. Cena za ubytování v ubytovnách národních výborů a dalších zařízeních se sjednávala v rámci maximálních cen, u níž podle §3 odst. 3 vyhl.č. 35/1990 Sb. bylo možné sjednat cenu nižší. Cenu bylo možné snižovat či zvyšovat v závislosti na změnách úrovně stanovených cen, změnách podmínek vývozu nebo dovozu atd. (§6 odst. 1 vyh.č. 35/1990 Sb.), postupem podle zvláštního předpisu, jímž měla být ustanovení §230 a 231 obč. zákoníku v tehdy platném znění. Protože se v daném případě jednalo o cenu smluvní, nikoliv o cenu dohodnutou podle rozpočtu nebo cenu určenou odhadem, uvedená ustanovení na tento vztah nedopadala. Odvolací soud se touto argumentací nezabýval.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že žalobce dne 2.1.1991 vystavil návrh nové smlouvy. V článku III. odst. 1 smlouvy byla navržena cena užívání ve výši 1.230,- Kč a žalobce si vyhradil právo měnit výši úhrady za užívání bytové jednotky v souladu se změnami cen energií, vody a v oblasti poskytování služeb. Tuto smlouvu žalovaný nepodepsal.
S účinností od 1.1.1991 byla vyhl. č. 35/1990 Sb. zrušena zák. č. 526/1990 Sb. a tento předpis platil pro smlouvy uzavírané od účinnosti zákona (§7). V případě smluv, u nichž platily ceny, jež byly v rozporu s úředně stanovenými cenami nebo věcným usměrňováním cen dle §5 a 6 zák. č. 526/1990 Sb., byly smluvní strany povinny sjednat ceny odpovídající novým cenám tak, aby vstoupily v platnost nejpozději do 3 měsíců od účinnosti rozhodnutí o stanovení cen či věcného usměrňování cen. Dovolatel se proto domnívá, že ustanovení §7 zák. č. 526/1990 Sb. se týká pouze smluv, které byly uzavřeny před 1.1.1991, v nichž byla dohodnuta cena vyšší, než cena stanovená jako maximální.
Pro plnění podle smluv uzavřených do 31.12.1990 s dodací lhůtou od 1.1.1991, kdy se smluvní strany nedohodly na uplatňování cen podle zák. č. 526/1990 Sb., bylo možné od smlouvy odstoupit (§19 odst. 3 zák. č. 526/1990 Sb.). Pro případ odstoupení občana (kupujícího) od smlouvy odkazoval uvedený zákon na zvláštní předpis – občanský zákoník a jeho ustanovení §230 v tehdejším znění, které se však týkalo cen stanovených podle rozpočtu.
Užívání místností určených k trvalému ubytování spadalo podle zák. č. 526/1990 Sb. do kategorie věcně usměrňovaných cen (§6), kdy se stanovoval maximální rozsah možného zvýšení ceny zboží ve vymezeném období nebo maximální podíl, v němž je možné promítnout do ceny zvýšení cen určených vstupů ve vymezeném období a závazný postup při tvorbě ceny nebo při její kalkulaci. Cenová dohoda se může pohybovat pouze v rozsahu vymezeném státní cenovou regulací a kupující není povinen přistoupit na zvýšení ceny. Ustanovení §7 zák. č. 526/1990 Sb. opět pamatuje na případ, kdy sjednaná cena je vyšší, než cena věcně usměrňovaná a nikoli, kdy je cena nižší.
Dovolatel je dále toho názoru, že z čl. III. odst. 1 smlouvy z 1.3.1990 nevyplývá úmysl stran umožňující žalobci jednostranně zvýšit cenu užívání maximálně do výše vyhlášení cenové regulace, protože nebyla dohodnuta kritéria a rozhodující skutečnosti pro zvýšení ceny.
Podle dovolatele se s účinností zák. č. 526/1990 Sb. dostala cena ubytovacích služeb do kategorie věcných cen a takto regulovaná cena mohla být zvýšena pouze na základě dohody. V tomto případě není rozhodná argumentace, že cenová kontrola neshledala závady, neboť ta neposuzuje, zda ke zvýšení ceny došlo v souladu s uzavřenou smlouvou.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok uvedený v rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující rozsudek okresního soudu v Trutnově ze dne 23.9.1997, čj. 5 C 167/96-46, a dále v části, v níž zavazuje žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se k dovolání , jak to vyplývá ze spisového materiálu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že podle bodu 17, hlavy I, části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. se dovolání projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.1.2001.
Podle ustanovení §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jim bylo dovolání též sepsáno.
V dovolání dovolatel uvedl, že žádá, aby dovolací soud připustil dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť odvolací soud ve věci dovolání nepřipustil. Dále žalovaný uvedl, že spatřuje dovolací důvod v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. tedy, mj. je, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, popř. některá v něm řešená právní otázka má po právní stránce zásadní význam. Dovolání může být proto přípustné jen pro řešení právních otázek, nikoliv již otázek skutkových; dovolacím důvodem může tedy být důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., nikoliv však důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu, popř. v něm řešená právní otázka, má po právní stránce zásadní význam jen tehdy, jestliže odvolací soud v rozhodnutí posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro projednávanou a rozhodovanou věc, ale pokud má zároveň zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů obecně a pokud řešení takové otázky není vyřešeno rozhodnutím vyšších soudů či není v rozhodovací činnosti soudů ustáleno.
Posouzení toho, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam si dovolací soud řeší předběžně a jen tehdy, dospěje-li k závěru, že tomu tak je, stává se dovolání přípustným.
V posuzovaném případě je z dovolání zřejmé, že žalovaný v podstatě napadá a za otázku zásadního právního významu pokládá právní posouzení ujednání ve smlouvě z 1.3.1990 o užívání ubytovací jednotky v hotelovém bydlení v P., N., a to jejího článku III. odst. 1, v němž byla sjednána cena za užívání jednotky a služby a kde dále bylo sjednáno, že žalobce tuto částku (cenu) může v průběhu užívání měnit. Od toho se pak odvíjejí úvahy žalovaného o aplikaci tehdy platných cenových předpisů. Podle názoru dovolatele se s ohledem mj. na cenové předpisy, jedná o nejasné a nesrozumitelné smluvní ujednání.
K přenechání ubytovací jednotky do užívání dovolateli došlo na základě smlouvy, tedy dvoustranného právního úkonu, který ke svému vzniku vyžaduje dva vzájemné a shodné projevy vůle jeho stran (§34 obč. zák.). Má-li jít o právní úkon platný, musí splňovat základní náležitosti týkající se vůle a jejího projevu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. (právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně). Dospěl-li odvolací soud k právnímu závěru, že smlouva uzavřená účastníky dne 1.3.1990 je platným právním úkonem, na základě zjištění, že předmětná smlouva ve svém článku III. obsahuje jasné a srozumitelné ujednání (tj. shodné a vzájemné projevy vůle stran) o možnosti žalobce jednostranně měnit výši úhrady za užívání jednotky, neodchýlil se od obecně ustálené judikatury.
Dovolací soud má totiž za to, že posuzování určitosti a srozumitelnosti právního úkonu a výklad právních úkonů je v judikatuře, zejména vyšších soudů ustálen a v rozhodovací činnosti soudů jde o otázku již vyřešenou. Vzhledem k tomu nelze pokládat právní otázku označenou dovolatelem za otázku zásadního právního významu ve smyslu vyloženém shora.
Z toho pak vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Protože dovolací soud dále s ohledem na ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné z důvodů, u kterých je povinen zkoumat přípustnost dovolání z úřední povinnosti (§237 odst. 1 o.s.ř.), nezbylo mu než podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1, §153 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalobci podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2003
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu