ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1090.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1090/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně A. N., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) T. M. a 2) H. M., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 136/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2002, č. j. 20 Co 328/2002-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025.-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 1. 2002, č. j. 4 C 136/97-104 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 18. 1. 2000, č. j. 4 C 136/97-52, ve spojení s usnesením ze dne 9. 8. 2000, č. j. 4 C 136/97-63, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2001, č. j. 17 Co 643/2000, 17 Co 644/2000-66), přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu III. kategorie, sestávajícímu z pokoje, předsíně a WC o výměře cca 32 m2, ve třetím podlaží domu č. p. 998 v P., S. 13 (dále „předmětný byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovaným uložil byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 9. 2002, č. j. 20 Co 328/2002-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, že první žalovaný, který byl nájemcem předmětného bytu, uzavřel dne 3. 4. 1997 s druhou žalovanou manželství, že první žalovaný je výlučným vlastníkem domu č. p. 1348 v kat. území K. (dále „předmětný dům“), který byl zkolaudován jako obytný dům, v němž se nachází v prvním nadzemním podlaží zádveří, chodba, předsíň, kotelna, pokoj, umývárna s WC, garáž a schodiště, ve druhém nadzemním podlaží chodba, jídelna, kuchyně, spíž, WC, koupelna, pokoj a domácí dílna, a ve třetím nadzemním podlaží chodba, komora, koupelna s WC, tři pokoje a šatna. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je dán. Konstatoval, že zákonnou dikci „má-li nájemce dva nebo více bytů“ je třeba vykládat v souladu s účelem právní úpravy zvýšené ochrany nájemce bytu, jímž je zajištění uspokojení bytové potřeby. I když druhé žalované nesvědčí neodvozené právo k jinému bytu (pokračoval odvolací soud), nebydlí v domě svého manžela bez právního důvodu, nýbrž má právo jej užívat na základě jejich rodinněprávního vztahu a první žalovaný je povinen jí bydlení umožnit. Uzavřel, že oba žalovaní mají kromě předmětného bytu, jehož jsou společnými nájemci, další byt, neboť jim svědčí právní důvod užívání bytu v domě prvního žalovaného, a to prvnímu žalovanému z titulu vlastnického práva a druhé žalované z titulu právního postavení jeho manželky (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2471/99, publikované v časopise Soudní judikatura 1/2000). Ve shodě s obvodním soudem dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že na žalovaných nelze požadovat, aby užívali pouze jeden byt; v této souvislosti přisvědčil soudu prvního stupně, který hodnotil výpovědi žalovaných i svědka M. H. (syna první žalované) o jejich způsobu soužití a o důvodech odděleného bydlení žalovaných jako účelové a nevěrohodné; poukázal též na to, že dům, jehož vlastníkem je první žalovaný, je vzhledem ke své velikosti postačující pro uspokojení bytové potřeby obou žalovaných i synů druhé žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují ve výkladu pojmu „dva nebo více bytů“, užitého v ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Namítají, že závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o existenci dvou bytů na straně žalovaných nemá oporu v právním řádu, a že předmětný dům „nelze právně považovat za byt“ ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Dovozují, že bytem ve smyslu uvedeného ustanovení je třeba rozumět byt ve vlastnictví pronajímatele a v užívání nájemce; v řízení však bylo prokázáno, že první žalovaný je vlastníkem předmětného domu, tedy nemovitosti, a nikoli bytu ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Dovolatelé vyslovují přesvědčení, že odvolací soud (i soud prvního stupně) rozhodl v rozporu s ustanovením §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., když předmětný dům považoval za byt. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že nejsou dány podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka výkladu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. byla již dovolacím soudem vyřešena, a to v rozhodnutí, na které odkázal odvolací soud. Pro případ, že by dovolání nebylo jako nepřípustné odmítnuto, vyvracela argumenty dovolatelů, že předmětný dům není bytem, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za tohoto stavu se již dovolací soud nezabýval přípustností dovolání, dovozovanou z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nevyplývá.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že skutková podstata výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je dána i v případě, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu a současně vlastnické právo k obytnému domu.
Podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu s přivolením soudu má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, kdy na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 15. 12. 1999, č. j. 26 Cdo 1581/98, a rozsudek ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 2135/2000) je ustálena v názoru, že o situaci, kdy „nájemce má dva nebo více bytů“ jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu, a další byt z titulu (spolu)vlastnického práva k domu. Uvedený právní názor vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod pořadovým číslem 4, na který poukázal i odvolací soud.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné. Nejvyšší soud proto za použití ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalovaných zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšným žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 950.- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/200 Sb.), a z paušální částky náhrad ve výši 75.- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. října 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu