ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1263.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1263/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce města K., proti žalovaným 1) J. B., a 2) A. B., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn.21 C 42/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2002, č. j. 23 Co 565/2001-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 1. 2002, č. j. 23 Co 565/2001-57, potvrdil rozsudek ze dne 22. 6. 2001, č. j. 21 C 42/2001-25, kterým Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 3, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenství, v přízemí domu č. p. 2270 v K. (dále „předmětný byt“), určil, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, uložil jim povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po přidělení náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaní (nájemci předmětného bytu) nezaplatili žalobci (pronajímateli - vlastníku domu, ve kterém se předmětný byt nachází) nájemné v letech 1996 až 2001 za měsíce uvedené v žalobě, vyúčtování úhrad za plnění spojená s užíváním bytu za léta 1996, 1997, 1998, a 1999, že celkový dluh žalovaných za toto období činí (mimo poplatku z prodlení) částku 75.243.- Kč, že první žalovaný dne 28. 8. 2000 písemně uznal co do důvodu a výše dluh na nájemném za období od srpna 1996 do prosince 1999, dluh na vyúčtování úhrad za plnění spojená s užíváním bytu za rok 1999 a dluh na poplatku z prodlení, a zavázal se je splácet v měsíčních splátkách pod ztrátou výhody splátek, a že první žalovaný je invalidní důchodce a druhá žalovaná je nezaměstnaná. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací shledaly existenci uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., a na základě toho k výpovědi z nájmu bytu dané žalobcem žalovaným přivolily. K odvolací námitce žalovaných, kteří s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdon 471/98, dovozovali, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud uvedl, že právní názor citovaný v uvedeném rozhodnutí, vycházel ze stavu, který nebyl obdobný projednávané věci, kdy dluh žalovaných na nájemném začal vznikat již v roce 1996, a přesto, že první žalovaný v roce 2000 tento dluh za období do konce roku 1999 uznal, a zavázal se jej splácet, nebyly splátky plněny, a naopak došlo k nárůstu dluhu i za další léta. Vzhledem k tomu, že dluh na nájemném (na úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu a na poplatcích z prodlení) dosud trvá, a žalovaní nedoložili, že by jej byli schopni v dohledné době uhradit, nelze dle názoru odvolacího soudu shledat výkon práva žalobce, který k podání výpovědi přikročil až po pětiletém nepravidelném placení nájemného, v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které odůvodnili tím, že „soudy v napadených rozsudcích zjistily nesprávně právní stav a odvodily nesprávné právní závěry“. Poukazují na rozhodnutí, vydaná v jiné věci (rozsudek „Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 6. 2001 ve věci 21 C 52/2001, a usnesení „Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2001 ve věci 28 Co 492/2001“) a dovozují, že „pokud není bezpečně prokázána výše dluhu bez ohledu na to, zda on sám (míněno dovolatel) pod tlakem okolností určitou část dluhu uznal, nemůže být tato skutečnost důvodem k tak závažnému zásahu do práv, jakým je výpověď z nájmu bytu“. V dovolání je dále vyjádřen nesouhlas s „argumentací“, obsaženou v napadeném rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k závěru, že zde citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nedopadá na projednávanou věc, a je dovozováno, že v souzené věci jde o „obdobnou sociální situaci“, tj. o situaci, kdy se nájemce „dostal nezaviněně do tíživých poměrů, činil vše pro zaplacení alespoň části dlužné částky, a v současné době po dohodě se žalobcem dlužnou částku vyrovnává“. Bylo by proto v rozporu s dobrými mravy (uvádí se v dovolání), kdyby byl dovolatel se svojí rodinou „připraven o možnost řádného bydlení“. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu upravují ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsude k soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci je dle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání spatřován zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky, že vyhovění žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, dané žalobcem z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., není v rozporu s dobrými mravy.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 43, v němž byl vysloven názor, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen pro posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Uvedený právní názor vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2042/2000, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 722/2000, ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 386/2003.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 8, z roku 1998, str. 425 (na které poukazovali dovolatelé již ve svém odvolání, a které v odůvodnění svého rozsudku zmínil i odvolací soud) dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) z důvodu objektivně existující tíživé situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.
V projednávané věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod je naplněn, a že výkon práva žalobce, který na podané výpovědi trval, není v rozporu s dobrými mravy. Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. sice nepřehlédl nepříznivou sociální situaci žalovaných, která byla důvodem neplacení nájemného, nicméně dovodil, že uvedené okolnosti nemohou být důvodem pro zamítnutí žaloby, pokud žalovaní, jejichž dluh na nájemném začal vznikat již pět let předtím, než jim žalobce dal výpověď z nájmu bytu, dosud žalobci dlužné nájemné (vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu a poplatek z prodlení) neuhradili, a ani nedoložili, že by byli schopni v dohledné době dlužnou částku uhradit. Již z tohoto důvodu nelze shledat opodstatněnou dovolací námitku, zpochybňující závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce dát žalovaným výpověď z nájmu bytu, je v rozporu s dobrými mravy, resp. že tento právní závěr je v rozporu s právním názorem, vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které dovolatelé poukazují. Pokud pak dovolatelé namítají, že „výše dluhu nebyla bezpečně prokázána“, a že dlužnou částku „vyrovnávají“, jde o námitky směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, které nemohou být z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalovaným právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu