ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1581.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1581/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Z. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Z. P., zastoupenému advokátkou, 2) P. P., 3) M. P., 4) J. H., zastoupenému advokátem, 5) městu P., o zaplacení částky 211.477,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 24 C 151/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001, č. j. 13 Co 581/2001-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.745,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobkyní a ostatními žalovanými nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 211.477,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jako bývalá nájemkyně prodejny a skladu (dále jen „nebytové prostory“) v přízemí domu v P. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) zhodnotila předmětný dům tím, že provedla – se souhlasem dřívějšího pronajímatele a na své náklady – rekonstrukci původně bytového prostoru na nebytový prostor (prodejnu a sklad).
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. dubna 2001, č. j. 24 C 151/99-93, zamítl žalobu o zaplacení částky 211.477,- Kč s příslušenstvím proti prvnímu, druhému a pátému žalovanému (výrok označený jako I.), třetímu a čtvrtému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 38.000,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok označený jako II.), současně proti těmto žalovaným žalobu zamítl co do částky 173.477,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok označený jako III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky označené jako IV., V., VI., VII., VIII., IX. a X.). Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že rozhodnutím odboru bytového hospodářství bývalého Obvodního národního výboru P. ze dne 27. června 1989 byly žalobkyni přiděleny prostory o výměře 35 m2 v přízemí předmětného domu, že šlo o nebytové prostory, vzniklé rekonstrukcí zdravotně závadného bytu, které měly být užívány jako prodejna a sklad, že již dne 15. září 1989 vydal odbor výstavby Obvodního národního výboru P. žalobkyni stavební povolení na adaptaci těchto prostor, a že kolaudace zadaptovaných nebytových prostor byla provedena ke dni 1. prosince 1989. Poté zjistil, že přidělený bytový prostor zrekonstruovala na prostor nebytový (prodejnu a sklad) žalobkyně se souhlasem pronajímatele a na vlastní náklady, že provedená rekonstrukce předmětný dům zhodnotila, a že zhodnocení bylo vyčísleno částkou 38.000,- Kč. Nakonec rovněž zjistil, že dne 29. května 1990 byla s účinností od 1. října 1989 na dobu do demolice či rekonstrukce předmětného domu uzavřena mezi žalobkyní a Bytovým podnikem města P. (tehdejším správcem předmětného domu) dohoda o užívání nebytových prostor, že dne 5. prosince 1990 byla na dobu dvou let uzavřena mezi týmiž účastníky smlouva o nájmu nebytových prostor, že další smlouva o nájmu nebytových prostor byla uzavřena dne 24. března 1993 na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou v trvání tří měsíců, že nájemní vztah byl ukončen na základě výpovědi pronajímatele k datu 30. listopadu 1994, a že v té době předmětný dům vlastnili na základě dohody o vydání věci ze dne 3. března 1992 třetí a čtvrtý žalovaný, každý z nich v rozsahu 7/32, a na základě kupní smlouvy ze dne 23. září 1994 (uzavřené s pátým žalovaným) první a druhý žalovaný, každý z nich v rozsahu 9/32. Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že jde o nárok podle §667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a že zhodnocení předmětného domu v částce 38.000,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím budou povinni žalobkyni zaplatit třetí a čtvrtý žalovaný. Ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému žalobu zamítl, neboť dovodil, že kupní cena, kterou na základě kupní smlouvy ze dne 23. září 1994 zaplatili tito žalovaní pátému žalovanému, v sobě zahrnovala i zhodnocení předmětného domu rekonstrukčními pracemi žalobkyně, a že za této situace bylo zhodnocení domu v rámci kupní ceny zaplaceno těmito žalovanými pátému žalovanému. Žalobu však zamítl – v důsledku vznesené námitky promlčení – i proti pátému žalovanému. Zde uvedl, že bylo-li po zpětvzetí žaloby vůči pátému žalovanému řízení proti němu zastaveno usnesením ze dne 30. prosince 1997 a byl-li k návrhu žalobkyně jeho opětovný vstup do řízení připuštěn až usnesením ze dne 5. listopadu 1999, je na místě vznesená námitka promlčení, „neboť dvouletá subjektivní lhůta pro uplatnění nároku žalobkyně vůči tomuto žalovanému uplynula 30. listopadu 1996“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. prosince 2001, č. j. 13 Co 581/2001-119, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. kromě výroku II., který odvoláním nebyl dotčen, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Při posuzování uplatněného nároku vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že byl-li předmětný dům zhodnocen rekonstrukčními pracemi žalobkyně v roce 1989, tj. v době do 1. ledna 1992, nelze uplatněný nárok posoudit podle §667 obč. zák., tj. podle ustanovení, jež se součástí občanského zákoníku stalo až od uvedeného data, a pokračoval, že došlo-li k investicím do předmětného domu ze strany žalobkyně na základě dohody (nikoli bez právního důvodu), je vyloučen postup podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před 1. lednem 1992. Z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé (ve výrocích označených v rozsudku soudu prvního stupně jako I. a III.) a rovněž v souvisejících nákladových výrocích jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž – s odkazem na ustanovení „§241 odst. 3 písm. b, c, d OSŘ“ – namítla, že „rozhodnutí Krajského a potažmo i Okresního soudu Plzeň-město trpí právními vadami … s tím, že se nejedná o skutečnosti nové, ale důkazy soudu řádně a včas předložené“. Především uvedla, že odvolací soud se přes výslovné odvolací námitky nevypořádal s otázkou promlčení nároku ve vztahu k pátému žalovanému. Dále uvedla, že odvolací soud „použil zcela odlišný právní názor … a už v tomto ohledu byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-město nesprávný – právně v tom smyslu, že nárok navrhovatelky ve smyslu §§667 a 451 O. Z. je oprávněný alespoň vůči jednomu ze žalovaných … a v tomto ohledu nebylo důkazní řízení provedeno řádně a úplně i přesto, že žalobkyně provedení těchto důkazů navrhla …“. Zde soudům vytkla, že neprovedly „dodatečný výslech 1. žalovaného“, že se „nevypořádaly s tou skutečností, že žalovaný označený jako 5. se smluvně zavázal v tom smyslu, že v případě demolice objektu žalovaná opustí objekt bez náhrady, čímž se de facto zavázal ve všech ostatních případech k poskytnutí náhradních prostor, což rovněž nesplnil“, a že se „nevypořádaly s námitkou toho, že je třeba přihlédnout i k posudku č. 1264-249/94 znalce K., který byl soudu předložen jako důkaz, a to již 5. ledna 1995“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedl, že nelze-li uplatněný nárok přiznat podle §667 odst. 1 obč. zák. a ani podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před 1. lednem 1992, jak dovodil odvolací soud, je bez právního významu námitka, že odvolací soud se nevypořádal s otázkou promlčení nároku ve vztahu k pátému žalovanému. Dále uvedl, že za této situace jsou nadbytečné návrhy na provedení dalších důkazů.
Žalobkyně, jde-li o použité dovolací důvody, v dovolání odkázala na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací však zdůrazňuje, že byla-li rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vydána po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. po 1. lednu 2001), musí být dovolání projednáno a o něm rozhodnuto podle občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Je tomu tak proto, že zákon č. 30/2000 Sb. jiný postup dovolacímu soudu neumožňuje (srov. bod 1. a bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené (v zamítavých výrocích o věci samé a v souvisejících nákladových výrocích) napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí týkající se tohoto nároku (tj. první rozhodnutí ve věci).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly), resp. také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních závěrech, že byl-li předmětný dům zhodnocen rekonstrukčními pracemi žalobkyně v roce 1989, nelze uplatněný nárok žalobkyni přiznat podle §667 obč. zák., tj. podle ustanovení, jež se součástí občanského zákoníku stalo až od 1. ledna 1992, a že došlo-li k investicím ze strany žalobkyně na základě dohody (nikoli bez právního důvodu), je vyloučen postup podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před 1. lednem 1992. Dovolatelka v dovolání správnost uvedených právních závěrů nezpochybnila; odvolacímu soudu pouze vytkla, že se přes výslovné odvolací námitky nevypořádal s otázkou promlčení nároku ve vztahu k pátému žalovanému. Jestliže však podle názoru odvolacího soudu nelze nárok žalobkyně – ze zmíněných důvodů – vůbec uspokojit, je, jak správně namítl první žalovaný ve vyjádření k dovolání, nerozhodné, zda je či není správný závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku ve vztahu k pátému žalovanému. Odvolacímu soudu nelze proto úspěšně vytýkat, že se z pohledu odvolacích námitek nezabýval otázkou promlčení nároku ve vztahu k pátému žalovanému.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které prvnímu žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Bylo-li dovolací řízení zahájeno dne 19. dubna 2002 (podáním dovolání – §82 odst. 1 ve spojení s §243c o.s.ř.), stanoví se odměna za zastupování advokátkou podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 8.670,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V poměru mezi žalobci a ostatními žalovanými, kterým v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu