ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.161.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 161/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) V. F., B) JUDr. V. F. a C) A. T., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) L. Š. a 2) H. Š., oběma zastoupeným advokátem, o změnu poměrů, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 254/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2001, č. j. 22 Co 369/2001-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2001, č. j. 22 Co 369/2001-133, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. října 2000, č. j. 6 C 254/99-101, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 10. 2000, č. j. 6 C 254/99-101, rozhodl, že „rozsudek Okresního soudu v Klatovech č. j. 7 C 234/96-41, ze dne 14. 2. 1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 427/97-80, ze dne 14. 10. 1997 ve výroku III. se mění tak, že odpůrcům nepřísluší bytová náhrada za vyklizení bytu o velikosti 1+3 s příslušenstvím, II. kategorie, v l. poschodí domu č. p. 17/IV v K.“; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 10. 2001, č. j. 22 Co 369/2001-133, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení, jinak jej potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 2. 1997, č. j. 7 C 234/96-41, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, č. j. 28 Co 427/97-80, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu o velikosti 1+3 s příslušenstvím, II. kategorie, v I. poschodí domu č. p. 17/IV. v K. (dále „předmětný byt“), že žalovaní byli uznáni povinnými předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do patnácti dnů poté, co jim bude zajištěn přiměřený náhradní byt, že uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 24. 11. 1997, že žalovaní si ještě před zahájením řízení v této věci (v roce 1996) zakoupili za účelem podnikání dům č.p. 235/IV. v K. (dále „předmětná nemovitost“), v němž se v suterénu nacházel domovnický byt, sestávající ze dvou místností, předsíně a neosvětlené, neodvětrané kuchyně, jehož nájemkyní byla paní J., která zde bydlela od roku 1972. Dále vzal za prokázáno, že žalovaní provedli rekonstrukci předmětného domu na restauraci a penzion, že kolaudační rozhodnutí ze dne 18. 2. 1997 a ze dne 24. 4. 1997 nevytýkají žalovaným nesplnění povinnosti zřídit pokoj pro invalidy s bezbariérovým vstupem, a že takováto podmínka nevyplývá ani ze stavebního povolení. Poté, co se v roce 1999 paní J. z bytu v předmětné nemovitosti (dále „uvolněný byt“) odstěhovala, začali žalovaní tento byt přestavovat, a po zahájení přestavby požádali o stavební povolení na jeho rekonstrukci na tři ubytovací pokoje, které bylo vydáno dne 3. 11. 1999. Odvolací soud konstatoval, že ze spisu není zřejmé, zda a kdy toto povolení nabylo právní moci, a že i když se v něm počítá se zřízením jednoho pokoje pro zdravotně postižené, nejde o podmínku stanovenou stavebním úřadem, ale o povolení k rekonstrukci, vycházející z projektové dokumentace. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že právo žalovaných bydlet v předmětném bytě do zajištění bytové náhrady není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč. zák., ale jde o tzv. právo na bydlení, pro jehož výkon platí obecné ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. S poukazem na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25 a ročník 2000, pod pořadovým číslem 45, dovodil, že podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, dojde-li ke změně poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným byl v rozporu s dobrými mravy. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že po právní moci rozsudku, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, a jejich povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění bytové náhrady, došlo ke změně poměrů. V této souvislosti uvedl, že žalovaní se vzdali možnosti zajistit si bytovou náhradu poté, co se v předmětné nemovitosti uvolnil byt, zatímco v době, kdy bylo o bytové náhradě rozhodováno, nebyl tento byt právně volný. Za důležité pro posouzení věci považoval to, že žalovaní přestavěli uvolněný byt na nebytové prostory, a vzdali se tak možnosti uspokojit svoji bytovou potřebu; dovodil, že toto jejich jednání je v rozporu s dobrými mravy, neboť byli vedeni snahou zkrátit žalobce ve výkonu jejich práv. Neshledal důvodnou námitku žalovaných, že se snažili vyhovět vyhlášce č. 174/1994 Sb., neboť v samotném stavebním povolení jim nebylo uloženo, že jsou povinni vybudovat pokoj pro zdravotně postižené. Rovněž tak neshledal důvodnou jejich námitku, že žalobci neměli žalovat na určení, že žalovaným nepřísluší bytová náhrada, ale na plnění, tj. na vyklizení bytu, když dovodil, že v dané věci nepřicházel v úvahu jiný postup, neboť o povinnosti k vyklizení již bylo pravomocně rozhodnuto. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je z uvedených důvodů věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., a v němž uplatněné dovolací důvody označili odkazem na ustanovení „§237 odst. 1 písm. d), a §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.“. Namítají, že „v daném případě jde o věc rozhodnutou“, přičemž poukazují na to, že již v řízení o přivolení k výpovědi se žalobci domáhali toho, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit předmětný byt bez zajištění bytové náhrady, že odvolací soud se v tomto řízení zabýval i otázkou využití bytu, tehdy užívaného paní J., pro bydlení žalovaných a konstatoval, že není v rozporu s dobrými mravy, pokud zde žalovaní hodlají zřídit pokoj pro invalidy. Naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. spatřují v tom, že odvolací soud – v rozporu s obsahem spisu – v odůvodnění svého rozsudku konstatuje, že není jisté, zda a kdy nabylo právní moci stavební povolení ze dne 3. 11. 1999. Dovolatelé rovněž namítají, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž zpochybňují závěr odvolacího soudu, že přebudování uvolněného bytu na pokoj pro invalidy a jeho nevyužití pro uspokojení bytové potřeby žalovaných je jednáním v rozporu s dobrými mravy; opětovně poukazují na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve věci přivolení k výpovědi, na to, že zřízení tohoto pokoje bylo projektováno již v roce 1996, že bylo obsaženo ve stavebním povolení ze dne 6. 1. 1997, ve vyjádřeních Sdružení zdravotně postižených ze dne 19. 11. 1996 a 19. 10. 1999, jakož i ve stavebním povolení ze dne 3. 11. 1999. Dovozují, že vybudovali-li pokoj pro invalidy a splnili tak povinnost, kterou jim ukládalo ustanovení §11 vyhlášky č. 174/1994 Sb., nemůže být jejich jednání v rozporu s dobrými mravy, když vybudování takovéhoto pokoje v jiné části předmětné nemovitosti by bylo spojeno se značnými finančními náklady, které by nebyli schopni unést. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že se „nesprávně vypořádal s jejich námitkou, že žalobci neměli žalovat na určení, ale na plnění“. Poukazují na to, že výrokem rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného napadeným rozsudkem, byl změněn výrok rozsudku Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 234/96, aniž by byla stanovena lhůta k vyklizení, a že v této podobě je změněný rozsudek nevykonatelný. Dovolatelé mají zato, že „vzhledem ke zcela specifickým okolnostem jde o věc zásadního právního významu“, přičemž otázku zásadního právního významu spatřují v tom, že „je zde rozpor mezi proběhlým stavebním řízením, probíhajícím již od r. 1996, kogentními ustanoveními vyhl. 174/94 Sb., finančními možnostmi žalovaných ve smyslu možnosti zřídit pokoj pro invalidy v jiném místě svého domu a tvrzeným rozporem s dobrými mravy dle argumentace žalobců“, dále v tom, „zda v daném případě nejde o věc rozsouzenou“, jakož i v tom, zda „bylo a mělo být žalováno na plnění či pouze na určení“, jak v napadeném rozsudku dovodil odvolací soud. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a řízení bylo zastaveno; současně učinili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobci se v dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením věci soudy obou stupňů, vyvraceli argumentaci žalovaných o existenci překážky věci pravomocně rozsouzené a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001. I když napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán 23. 10. 2001, postupoval odvolací soud v odvolacím řízení v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. podle dosavadních právních předpisů, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno dne 31. 10. 2000. Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákona č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaných bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), jsou-li zde závažné vady řízení, vyjmenované formou taxativního výčtu pod písmeny a) až g) uvedeného procesního ustanovení, k nimž dovolací soud přihlíží i tehdy, nejsou-li v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatelé výslovně namítají vadu řízení uvedenou v §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Protože jiné vady působící zmatečnost uplatněny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud otázkou, zda řízení je touto vadou postiženo.
Podle §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto.
Podle §159 odst. 3 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. O překážku věci pravomocně rozhodnuté jde v případě, že je splněna podmínka totožnosti věci, která je dána totožností účastníků a totožností samotné věci (kauzy), tzn. jak žalobního nároku, tak i žalobního důvodu. O takovýto případ se však v souzené věci nejedná.
Z obsahu spisu se podává, že zatímco v řízení vedeném mezi účastníky u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 234/96 soud vyhověl žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a současně (v souladu s ustanovením §711 odst. 2 obč. zák.) rozhodl o povinnosti k vyklizení bytu v závislosti na zajištění bytové náhrady, pak v řízení vedeném u stejného soudu pod sp. zn. 6 C 254/99 (tj. v souzené věci) soud rozhodoval o žalobě na určení, že žalovaným nepřísluší bytová náhrada, na jejíž zajištění byla vázána povinnost k vyklizení, uložená soudem v prvém z uvedených řízení. V řízení o takovéto určovací žalobě (kterou ustálená soudní praxe připouští – srov. např. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45, dále „R 45/2000“) nejde o znovuprojednání věci, ale o posouzení otázky, zda nárok na stanovenou bytovou náhradu, založený pravomocným soudním rozhodnutím je v důsledku později změněných poměrů v souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Nejde tedy o totožnost věci ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř. a tvrzení dovolatelů, že řízení bylo postiženo vadou podřaditelnou ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., není opodstatněné. Námitka dovolatelů, že se žalobci již v řízení o přivolení k výpovědi domáhali toho, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit předmětný byt bez zajištění bytové náhrady, je neopodstatněná, neboť při rozhodování o bytové náhradě podle §712 obč. zák. soud není vázán návrhem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 8/1997, str. 169). Pokud pak dovolatelé namítají, že otázkou využití uvolněného bytu se zabýval odvolací soud již v řízení o přivolení k výpovědi, jde obsahově o námitku, směřující proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (viz dále).
Přípustnost dovolání v dané věci nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť potvrzený rozsudek okresního soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nikoli tedy rozsudkem, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, nepřichází v úvahu ani ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 o. s. ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání podle §239 o. s. ř. neumožňuje) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce musí mít rozhodnutí odvolacího soudu ve výše uvedeném smyslu především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Uvedené podmínky nesplňují dovolací námitky, podřazené dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., neboť jeho uplatnění je u dovolání, jehož přípustnost se opírá toliko o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., vyloučeno.
Zásadně právně významnou nelze shledat ani otázku, zda žalobci měli v dané věci žalovat nikoli na určení, ale na plnění, neboť jde o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil.
V již citovaném rozhodnutí R 45/2000 byl vysloven právní názor, že podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Předpokladem pozitivního rozhodnutí o žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. je (především) následná změna poměrů, tj. že poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti k vyklizení bytu, podmíněné zajištěním bytové náhrady, nastaly nové okolnosti, rozhodné pro posouzení práva na bytovou náhradu (srov. též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, a ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1802/2000). Z uvedeného předpokladu ostatně vycházela i předchozí soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25).
Posouzení, zda došlo ke změně poměrů, je třeba v řízení o takovéto žalobě učinit s přihlédnutím k rozhodnutí dřívějšímu (ukládajícímu povinnost k vyklizení po zajištění bytové náhrady); rozhodné je tedy porovnání stavu v době, kdy je o této určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. rozhodováno, se stavem, z něhož vycházel soud v dřívějším rozhodnutí.
V dané věci odvolací soud usoudil na změnu poměrů z okolnosti, že v předmětné nemovitosti se uvolnil byt, zatímco v době, kdy bylo o bytové náhradě rozhodováno, nebyl tento byt právně volný, jakož i z okolnosti, že žalovaní uvolněný byt přestavěli na nebytové prostory určené ke komerčnímu využití, a vzdali se tak možnosti uspokojit svoji bytovou potřebu. Nezabýval se však posouzením, zda jde o změnu poměrů ve smyslu výše uvedeném, tedy tím, zda jde - oproti dřívějšímu rozhodnutí, ukládajícímu povinnost k vyklizení - o okolnosti nové. Z obsahu spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 234/96 - z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, č. j. 28 Co 427/97-80, se přitom podává, že krajský soud při rozhodování o bytové náhradě, na jejíž zajištění vázal povinnost žalovaných k vyklizení předmětného bytu, zvažoval i okolnost, že v té době obsazený byt nebude po jeho případném uvolnění žalovanými použit pro účely jejich bydlení; neshledal však uvedenou okolnost právně významnou pro to, aby žalovaným bylo právo na bytovou náhradu odepřeno.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem není v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Za tohoto stavu lze shledat dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. přípustným, a současně i důvodným.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a k dalšímu řízení věc vrátil soudu prvního stupně (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu