ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1642.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1642/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Družstva nájemníků K. 539-541 proti žalovaným 1) M. F. a 2) M. F., o návrhu žalované na obnovu řízení ve věci sp. zn. 10 C 328/98 Obvodního soudu pro Prahu 8, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 19/2001, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2002, č. j. 23 Co 327/2002-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen soud prvního stupně) usnesením ze dne 26. března 2002, č. j. 10 C 19/2001-54, zamítl návrh na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 328/98 a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. srpna 2002, č. j. 23 Co 327/2002-66, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že žalovaná netvrdila a ani neprokázala existenci žádného z důvodů obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Za této situace pokládal za zcela nepřípadnou námitku, týkající se doručování písemností ve věci sp. zn. 10 C 328/98 Obvodního soudu pro Prahu 8 (ve věci, jíž se obnova řízení týkala).
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní – zastoupeni advokátem – prostřednictvím soudu prvního stupně blanketní dovolání, které předali k poštovní přepravě dne 19. prosince 2002. Označili v něm rozhodnutí, proti němuž podávají dovolání („proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.8.2002, sp. zn. 23 Co 327/2002-66“), a dále v něm uvedli, že „při (správně zřejmě proti) výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podávají v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR s tím, že důvody soudu sdělí ve lhůtě nejpozději do 31.12.2002“. Následně dovolání doplnili podáním doručeným osobně soudu prvního stupně dne 12. března 2003. V tomto podání namítli, že žalované byla ve věci sp. zn. 10 C 328/98 Obvodního soudu pro Prahu 8 odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.), neboť při doručování předvolání k jednání na den 30. listopadu 1998 nebyl ve vztahu k ní – v rozporu s ustanovením §47 odst. 1 o.s.ř. – učiněn nový pokus o doručení zásilky. Mají zato, že tím bylo žalované zabráněno domáhat se realizace jejího procesního práva a je tak zpochybněn závěr odvolacího soudu o neexistenci důvodu obnovy řízení. Z obsahu odvolání vyplývá dovolací návrh na zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Byl-li ve věci sp. zn. 10 C 328/98 Obvodního soudu pro Prahu 8 rozsudek, jehož se návrh na obnovu řízení týkal, vydán dne 30. listopadu 1998, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Dovolací soud především shledal, že dovolání bylo podáno subjekty k tomu oprávněnými, tj. účastníky řízení (žalovanými), řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.) a směřovalo proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání je zapotřebí projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů (nelze tedy postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001). Vzhledem ke znění bodu 16., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. lze uvedené závěry bez dalšího vztáhnout rovněž na projednávanou věc.
Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že Nejvyšší soud v usnesení (velkého senátu obchodního kolegia) ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001). Dovolání podané účastníkem po uplynutí lhůty však nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud. Současně nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného usnesení byli účastníci poučeni tak, že „proti tomuto usnesení lze podat u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu“.
Žalovaný podal dovolání sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu §240 odst. 1 věty první o.s.ř.), avšak – ve shodě s poučením, jehož se mu dostalo v písemném vyhotovení napadeného usnesení – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadené usnesení mu bylo doručeno dne 22. října 2002 a dovolání podal k poštovní přepravě dne 19. prosince 2002). S přihlédnutím ke shora uvedenému právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, lze dovolání žalovaného pokládat za dovolání včasné.
Dovolání žalované však nebylo podáno ani v uvedené dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného usnesení (usnesení odvolacího soudu bylo žalované – k rukám jejího tehdejšího zástupce s procesní plnou mocí – doručeno dne 20. září 2002 a její dovolání bylo podáno k poštovní přepravě rovněž až dne 19. prosince 2002). Protože nájemní poměr žalovaných k bytu, o nějž v daném případě jde, již zanikl (podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. listopadu 1998, č. j. 10 C 328/98-7, který nabyl právní moci dne 6. ledna 1999), nejsou – pro účely posuzování včasnosti dovolání podaného včas jedním ze společných nájemců bytu – využitelné právní závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/97, uveřejněném pod č. 154 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Nezbývá než uzavřít, že dovolání žalované bylo podáno opožděně; proto je musel dovolací soud podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. odmítnout.
Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.
V posuzované věci nelze dovodit přípustnost dovolání žalovaného z ustanovení §238a o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím (ve smyslu §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a nelze jej podřadit ani žádnému z usnesení vyjmenovaných v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o.s.ř.
Dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §239 o.s.ř. Toto ustanovení totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující rozhodnutí ve věci samé, a to jak v případě, kdy přípustnost dovolání založí svým rozhodnutím odvolací soud (odstavec 1), tak také v případě, posuzuje-li ji (za podmínek stanovených v odstavci druhém) soud dovolací. Pojmem „věc sama” se rozumí předmět, pro nějž se soudní řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je věcí samou nárok uplatněný žalobou. Rozhodnutím ve věci samé je pak pouze takové rozhodnutí, jímž je takto uplatněný nárok řešen. Rozhodnutí o obnově řízení však věc samu v tomto smyslu neřeší, neboť případné povolení obnovy řízení může přivodit pro účastníka řízení jen procesní právo, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo rozhodnuto (tj. v posuzovaném případě věc týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o níž bylo původně rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 328/98). Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, proto není rozhodnutím ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1998 v čísle 10 pod pořadovým číslem 61).
Není-li dovolání žalovaného přípustné podle §238a o.s.ř. a ani podle §239 o.s.ř., zbývá posoudit, zda řízení není postiženou některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. Vady vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/ až e/ a písm. g/) nebyly dovoláním namítány a nebyly zjištěny ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda je dána tvrzená vada podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za „postup soudu v průběhu řízení“ je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení ve věci, jíž se dovolání týká, nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
V projednávané věci z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé ve skutečnosti nenamítají, že řízení ve věci sp. zn. 10 C 19/2001 Obvodního soudu pro Prahu 8 je postiženo vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.; uvádějí, že žalované byla – ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. – odňata možnost jednat před soudem ve věci sp. zn. 10 C 328/98 Obvodního soudu pro Prahu 8, a že v důsledku toho je naplněn důvod obnovy řízení podle §228 odst. 1 o.s.ř. ve věci sp. zn. 10 C 19/2001 Obvodního soudu pro Prahu 8. Vzhledem k výše uvedenému však uvedená námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. proti napadenému usnesení odvolacího soudu, vydanému ve věci sp. zn. 10 C 19/2001 Obvodního soudu pro Prahu 8.
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné podle žádného z citovaných ustanovení, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 4 o.s.ř. a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť žalovaní, kteří podáním nepřípustného dovolání zavinili jeho odmítnutí, nemají na náhradu těchto nákladů právo, a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením účelně vynaložené náklady řízení nevznikly (náklady vzniklé žalobci v souvislosti s vyjádřením k dovolání nelze – se zřetelem k obsahu vyjádření – za takové náklady pokládat).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu