ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1649.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1649/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované I. K., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 27/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2003, č. j. 14 Co 435/2002-185, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2000, č. j. 14 Co 244/2000-127, změnil v pořadí třetí, zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soudu prvního stupně) ze dne 3. února 2000, č. j. 19 C 115/96-105, tak, že vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu o velikosti 2+1, I. kategorie č. 14 ve III. patře domu č. p. 14/781 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit „do 15ti dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění přístřeší“, a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu. Pro úplnost zbývá dodat, že předchozí rozsudky soudu prvního stupně ze dne 24. listopadu 1997, č. j. 19 C 115/96-43, a ze dne 3. prosince 1998, č. j. 19 C 115/96-70, byly usneseními odvolacího soudu ze dne 17. června 1998, č. j. 11 Co 113/98-61, a ze dne 13. května 1999, č. j. 14 Co 126/99-79, zrušeny a věc byla v obou případech vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2002, č. j. 26 Cdo 2899/2000-143, zrušil napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ze dne 31. srpna 2000, č. j. 14 Co 244/2000-127, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud usnesením ze dne 18. února 2002, č. j. 16 Co 50/2002-149, zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. února 2000, č. j. 19 C 115/96-105, a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. listopadu 2002, č. j. 19 C 27/2002-162, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni „do 15ti dnů po zajištění přístřeší“, a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20. března 2003, č. j. 14 Co 435/2002-185, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Soudy obou stupňů – v důsledku vázanosti právním názorem dovolacího soudu – dovodily, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Vyšly přitom ze zjištěného skutkového stavu věci, který se po rozhodnutí dovolacího soudu nijak nezměnil (žalovaná žije po dobu více než třiceti let v Německu, v době doručení výpovědi z nájmu bytu měla vedle předmětného bytu ještě „druhý byt v N., a to v nájemním vztahu, z něhož se vyvázala až v průběhu tohoto řízení“, v Německu rovněž pracuje, má tam své rodinné vazby, své dítě a její bydliště v Německu je vzdáleno několik stovek kilometrů od jejího bydliště v P.). Protože – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku odvolacího soudu – soudy neusoudily ani na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy, žalobě vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Namítla, že před podáním (resp. doručením) výpovědi z nájmu bytu měla být – ve smyslu §8 odst. 2 vyhlášky č. 45/1964 Sb. – poučena o právu výběru jednoho ze dvou bytů, jimiž tehdy disponovala. Nebyla-li žalobkyní podle citovaného ustanovení vyzvána ke sdělení, který ze dvou bytů hodlá jako jediný byt užívat, má zato, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je „předčasná a tedy nedůvodná. … Porušení této zákonné povinnosti ze strany žalobce je otázkou zásadního významu, která … v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vůbec řešena. Z tohoto důvodu je … dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odůvodněné“. Závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnící řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za tohoto stavu se dovolací soud již nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda lze ze zjištěných skutečností usoudit na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. i přesto, že žalovaná nebyla žalobkyní – ve smyslu §8 odst. 2 vyhlášky č. 45/1964 Sb. – vyzvána ke sdělení, který ze dvou bytů hodlá jako byt jediný užívat.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne – mimo jiné – písemnou výpovědí. Podle §711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo více bytů jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. O případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel – vlastník, má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu. I když je uvedený výpovědní důvod dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů – v důsledku vázanosti právním názorem dovolacího soudu – k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je naplněn. Na správnosti uvedeného závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že před podáním výpovědi z nájmu bytu nebyla žalovaná žalobkyní vyzvána ke sdělení, který ze dvou bytů bude jako byt jediný užívat. Žalobkyně totiž v té době takovou „poučovací“ povinnost – ve smyslu §8 odst. 2 vyhlášky č. 45/1964 Sb. – nemohla mít, neboť citovaná vyhláška byla zrušena již ke dni 13. listopadu 1995 nařízením vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník – tj. téměř jeden a půl roku před doručením výpovědi z nájmu bytu žalované. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu