ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1857.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1857/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce města P., proti žalovanému F. M., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 151.445,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 67/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002, č. j. 23 Co 108/2002-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 4. 2002, č. j. 23 Co 108/2002-99, potvrdil rozsudek ze dne 17. 12. 2001, č. j. 5 C 67/2001-80, kterým Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 151.445,- Kč a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaný užíval v nemovitosti žalobce (v domě č. p. 309, k. ú. B. H.) nebytové prostory na základě nájemní smlouvy mezi nimi uzavřené, a že za dobu od ledna 2000 do 30. 5. 2000 nezaplatil nájemné a zálohy na služby v dohodnuté výši 30.289.-Kč měsíčně. Dále vzaly za prokázáno, že součástí pronajatých nebytových prostor byly i sklepní prostory (o výměře 60 m2), které vykazovaly vlhkost a plíseň, a nebyly proto vhodné ke skladování potravin. Protože však byly žalovaným užívány ke skladování čistících prostředků, obalů, apod., neshledaly soudy důvodnou pohledávku na náhradu škody, namítanou žalovaným k započtení, představující přeplatek na nájemném za tyto prostory. Rovněž tak neshledaly opodstatněnou pohledávku na náhradu škody, která měla žalovanému vzniknout tím, že musel pro nevyhovující stav těchto prostor častěji objednávat zboží. Pokud pak žalovaný zpochybňoval žalobní požadavek na zaplacení záloh na služby za shora uvedené měsíce, odvolací soud konstatoval, že případný přeplatek byl předmětem vyúčtování, které se provádí za celý rok 2000, případně po skončení nájmu. Na základě toho ve shodě se soudem prvního stupně shledal žalobu na zaplacení dlužného nájemného a záloh na služby, důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž uplatněné dovolací důvody označil odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že v dané věci nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o. s. ř., že nebyly provedeny jím navržené důkazy a nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro právní posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že se „řádně nezabývá a nehodnotí objektivně svědecké výpovědi, které v dané věci byly provedeny“, a že se „řádně“ nevypořádal s žádostmi žalovaného na poskytnutí slevy z nájmu, s jeho protinávrhem na započtení, ani s jeho námitkou proti placení záloh na služby. Dovozuje, že „z výpovědi svědkyň jasně vyplynulo, že k účelu, pro který měl sklepní prostor pronajat, tento nemohl využívat a nevyužíval“, a namítá, že závěr soudu o tom, že uvedený prostor užíval ke skladování čistících prostředků a obalů není ničím podložen. Uzavírá, že se odvolací soud „nevypořádal správně s výsledky dokazování, rozhodoval na základě neúplných skutkových zjištění a došel k nesprávnému právnímu závěru“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby napadený rozsudek „byl potvrzen“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o důvodnosti uplatněného nároku námitkou, že v řízení bylo prokázáno, že část pronajatých nebytových prostor (sklep) neužíval (z čehož dovozuje opodstatněnost své pohledávky namítané k započtení), nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud pak dovolatel z postupu soudu při provádění dokazování dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu