ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1922.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1922/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně E. N., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. N., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 119/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002, č.j. 54 Co 340/2001-141, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 1.975.- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. prosince 2000, č.j. 24 C 119/98-102, ve znění usnesení ze dne 19. června 2001, č.j. 24 C 119/98-110, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v přízemí domu č.p. 685 v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), za výlučnou nájemkyni určil žalobkyni, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do 15 dnů ode dne zajištění náhradního bytu, a rozhodl o nákladech řízení. V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. června 1999, č. j. 24 C 119/98-35 (rovněž vyhovující), byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 22. března 2000, č.j. 54 Co 599/99-61, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování vzal mimo jiné za prokázáno, že za trvání manželství účastníků byl žalovanému přidělen předmětný byt jako byt služební rozhodnutím P. t., p. h. m. P. (dále jen „P. t.“), ze dne 2. 9. 1986, č.j. OPZ/86, které bylo vydáno na základě rozhodnutí Odboru bytového hospodářství Národního výboru h. m. P. ze dne 18. 7. 1986, č.j. 2874/86-byt-Heř (§25 a §67 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve spojení s §154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. - dále jen „obč. zák.“), s tím, že právo předmětný byt užívat bylo vázáno na trvání pracovního poměru žalovaného u P. t. Dále vzal za zjištěné, že dne 6. 9. 1986 žalovaný a tehdejší Obvodní podnik bytového hospodářství P. uzavřeli dohodu o užívání bytu na dobu neurčitou, že na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věci z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, přešel ke dni 24. 5. 1991 předmětný byt (respektive budova, ve které se byt nachází) do vlastnictví Městské části P., která neprojevila vůli k určení či využití předmětného bytu jako bytu služebního a nevyžadovala po žalovaném vykonávání prací dříve vázaných na užívání předmětného bytu v souvislosti s pracovním poměrem žalovaného u P. t. Konečně vzal za zjištěné, že pracovní poměr žalovaného u P. t. (resp. P. t., a. s.) skončil dne 11. listopadu 1992 a že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 23. 1. 1998. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že předmětný byt k 1. 1. 1992 nesplňoval znaky bytu služebního ve smyslu §7 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník (dále jen „zák. č. 102/92 Sb.“). V důsledku změny charakteru bytu pak dále vycházel z předpokladu, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu bytu manžely, přičemž shledal podmínky pro jeho zrušení, určení výlučného nájemce bytu a uložení povinnosti jej vyklidit (§705 obč. zák. účinného po 1. 1. 1992).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 27. března 2002, č.j. 54 Co 340/2001-141, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení, změnil tak, že žalobu na zrušení práva společného nájmu předmětného bytu účastníků zcela zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud sice vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, avšak dovodil z nich odlišné právní závěry. Se soudem prvního stupně se shodl pouze potud, že žalovanému vzniklo právo osobního užívání služebního bytu v souladu s §154 odst. 1, §155 odst. 1 a 2 obč. zák., který mu byl přidělen podle §25 odst. 1 a §67 zák. č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty, jehož užívání bylo vázáno na trvání pracovního poměru žalovaného u jeho tehdejšího zaměstnavatele. Dále dovodil, že předmětný byt před 1. 1. 1992 splňoval předpoklady pro zařazení do kategorie bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, přičemž okolnost přechodu vlastnického práva k předmětnému bytu podle zák. č. 172/1991 Sb. a neprojevení vůle k určení či využití bytu jeho novým vlastníkem jako bytu služebního pokládal za nerozhodnou. S přihlédnutím k charakteru předmětného bytu nemohlo k němu vzniknout účastníkům před 1. 1. 1992 právo společného užívání bytu manžely (§182 obč. zák.), a vzhledem k přechodnému ustanovení §871 odst. 1 zákona č. 40/964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen obč. zákoník“), proto nedošlo po 1. lednu 1992 ke vzniku společného nájmu bytu manžely. Současně vyslovil, že vznik práva společného nájmu manžely nepřicházel v úvahu, i kdyby předmětný byt nesplňoval k uvedenému datu znaky služebního bytu, a že právo společného nájmu manželů nemůže vzniknout ani „dodatečně“ po účinnosti zák. č. 102/92 Sb. Jelikož odvolací soud dovodil neexistenci práva společného nájmu bytu manžely, uzavřel, že se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat jeho zrušení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opřela o §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím napadla správnost právního závěru, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu. Uvedla, že i když odvolací soud své právní závěry formuloval v souladu s právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem České republiky v jeho rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1330/97 a vyšel z ustanovení §871 odst. 1 obč. zákoníku, měl podle jejího názoru přihlédnout k §871 odst. 4 obč. zákoníku. Zároveň odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 10548/98, které se týkalo obdobného případu, kdy Nejvyšší soud shledal správným závěr odvolacího soudu, že dnem 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zák. č. 509/1991 Sb., se právo osobního užívání služebního bytu - do té doby svědčící toliko žalovanému, transformovalo na nájem bytu společný oběma účastníkům (§871 odst. 4, §703 odst. 1 obč. zákoníku a §7 zák. č. 102/92 Sb.). Dále mimo jiné poukázala na to, že „Městská část P. žádným způsobem nevyloučila předmětný byt nadále jako byt služební a akceptovala společné právo nájmu bytu obou účastníků…. nevázala vzniklý nájemní vztah na žádné podmínky, ani se nedomáhala vyklizení bytu s tím, že žalovaný pro pronajímatele nevykonává žádné práce a dokonce ani proto, že pracovní poměr žalovaného skončil, a proto měl skončit i nájemní vztah“. Závěrem navrhla rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je nepřípustné, neboť neřeší otázku zásadního právního významu. V tomto směru odkázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97. Navrhl, aby bylo dovolaní odmítnuto či zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve řešil otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Podstatným bylo, že soud prvního stupně vydal své v pořadí druhé rozhodnutí dne 14. prosince 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 27. března 2002, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je projednal podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001. Dovolací soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen „o. s. ř.“ (viz část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 o. s. ř.), a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence těchto vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že účastníkům k předmětnému bytu nevzniklo právo společného nájmu bytu manžely.
V projednávané věci nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že předmětný byt byl žalovanému přidělen za trvání manželství účastníků v roce 1986 jeho tehdejším zaměstnavatelem jako byt služební. Ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. se tedy jednalo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, u něhož byla podle §182 obč. zák. možnost aplikace §172 až §181 obč. zák. výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely ve smyslu §175 a násl. obč. zák. Rozhodnutím o přidělení služebního bytu a následnou dohodou o jeho odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zák.) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen (žalovanému), a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela - dovolatelky pouze odvozeno (srovnej R 36/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §871 odst. 1 obč. zákoníku právo osobního užívání bytu, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), tj. ke dni 1. 1. 1992, se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem. Společné užívání bytu manžely se mění na společný nájem.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely podle citovaného ustanovení bylo podmínkou, aby byl byt před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 26 Cdo 2318/98, rozsudek ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 111, rozsudek ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, C 325). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely - jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (viz §182 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991), nemohlo tzv. \"dodatečně\" vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby se podle §871 odst. 4 obč. zákoníku osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, pod pořadovým číslem 61, odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 36).
Z řečeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu, že účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu manžely, je správný. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani námitka dovolatelky, že městská část P. žádným způsobem nevyloučila předmětný byt nadále jako byt služební, neboť ve vztahu k němu nevystupovala nikdy v pozici pronajímatele služebního bytu.
Pokud dovolatelka poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 10548/98, měla tím zřejmě na mysli jeho usnesení ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 30 Cdo 1054/98, jímž bylo dovolání odmítnuto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro nepřípustnost. V tomto rozhodnutí se však Nejvyšší soud nezabýval opodstatněností uplatněných dovolacích důvodů, takže správnost právních závěrů soudů obou stupňů, jimiž dovolatelka v nyní posuzované věci argumentovala, v rámci dovolacího přezkumu posuzována nebyla.
Rovněž námitka dovolatelky, že právo žalovaného užívat služební byt bylo sjednáno na dobu určitou a že zaniklo dnem, kdy skončil jeho pracovní poměr u zaměstnavatele (dnem 1. 11. 1992), je irelevantní ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že účastníkům nesvědčí právo společného nájmu k předmětnému bytu.
Protože neexistence práva společného nájmu bytu vylučuje vyhovět žalobě na zrušení takového práva, posoudil dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu jako správné a dovolání žalované tudíž podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 věty první o. s. ř. a žalovanému, který byl v dovolacím řízení úspěšný, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900.- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších přepisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu