ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1973.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1973/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalované K. B., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 215/2000, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2003, č. j. 13 Co 85/2003-44, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 27. září 2002, č. j. 15 C 215/2000-37, ve znění opravného usnesení ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 15 C 215/2000-39, odmítl pro opožděnost odvolání žalované proti usnesení ze dne 23. dubna 2002, č. j. 15 C 215/2000-31, jímž připustil, aby do řízení na místo žalobkyně přistoupilo Družstvo S.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. března 2003, č. j. 13 Co 85/2003-44, potvrdil citované usnesení soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení.
Žalovaná (nezastoupena advokátem) dne 31. července 2003 podala k poštovní přepravě a dne 1. srpna 2003 soudu prvního stupně doručila podání, které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) – pokládat za dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 31. března 2003, č. j. 13 Co 85/2003-44. V uvedeném podání vyjádřila nesouhlas s názorem odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně) na otázku opožděnosti jejího odvolání. Z obsahu dovolání vyplývá návrh na zrušení nejen napadeného usnesení odvolacího soudu, nýbrž i usnesení soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě je věcí samou nárok na vyklizení bytu. Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Nezbývá než dovodit, že proti napadenému usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněném pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a dále pod č. 41 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace; přitom vzhledem k ustanovení §241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že v daném případě nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu