ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1975.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1975/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně obce K. D., proti žalovaným 1) J. S., a 2) M. S., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 137/97, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2000, č. j. 27 Co 153/2000-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 5. 2000, č.j. 27 Co 153/2000-62 (dále „napadené rozhodnutí“), potvrdil rozsudek ze dne 30. 6. 1999, č.j. 3 C 137/97-44, jímž Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi z nájmu „bytu žalovaných II. kategorie o velikosti jednoho pokoje s příslušenstvím v domě č.p. 194 v K. D.“, určil, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil oběma žalovaným povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty, a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci, že v daném případě je na rozdíl od výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), jehož existenci neshledal, naplněn další výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák.
První žalovaný podal osobně u odvolacího soudu proti rozsudku tohoto soudu dovolání, v němž namítl, že mu byla procesně nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Uvedl, že stejně jako druhá žalovaná ponejprv ústně (telefonicky) omluvil svou nepřítomnost a požádal o odročení jednání, následně důvod nemožnosti řádně se zúčastnit jednání doložil písemnou zprávou svého ošetřujícího lékaře. Současně vyjádřil nespokojenost, že mu byla uložena povinnost byt vyklidit bez náhrady. Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Rozhodl-li odvolací soud napadeným rozhodnutím dne 25. května 2000, tedy přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., rovněž dovolací soud dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10 a o. s. ř.) se nejdříve zaměřil na posouzení otázky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §237, §238 a §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť směřuje proti potvrzujícímu (nikoli měnícímu) rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, byl jeho prvním rozsudkem ve věci.
Protože dovolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.), a dovolatel neučinil včas návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., nelze opřít přípustnost dovolání ani o §239 o. s. ř.
Zbývá proto posoudit, zda je dovolání přípustné z hlediska §237 odst. 1 o. s. ř., které přípustnost spojuje s existencí v něm taxativně vyjmenovaných vad řízení. Přípustnost (a tím současně i důvodnost) dovolání není založena již tím, že dovolatel existenci těchto vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř. skutečně trpí.
Dovolatel v dovolání výslovně namítá existenci vady podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv a povinností, která mu zákon přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjádřit se k provedenému dokazování a k právní stránce věci).
Podle §101 odst. 2 o. s. ř. (které platí i v odvolacím řízení - §211 o. s. ř.) soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.
Z obsahu spisu vyplývá, že první žalovaný – dovolatel byl odvolacím soudem dne 11. 5. 2000 postupem podle §46 odst. 2 o. s. ř. vyrozuměn o jednání, nařízeném na den 25. 5. 2000 (viz doručenka připojená k č. l. 60 spisu), z něhož telefonicky omluvil dne 24. 5. 2000 sebe i druhou žalovanou ze zdravotních důvodů s tím, že písemnou omluvu pošle dodatečně (viz úřední záznam na č. l. 58 spisu). Odvolací soud projednal věc v nepřítomnosti žalovaných s poukazem na to, že jejich omluva neobsahuje současně žádost o odročení jednání. Poté dne 27. 6. 2000 došlo odvolacímu soudu písemné podání s fotokopiemi potvrzení o pracovní neschopnosti žalovaných (viz č. l. 68 a 68a spisu). Z obsahu spisu přitom nevyplývá (a to ani z úředního záznamu o telefonické omluvě ze dne 24. 5. 2000), že by dovolatel (případně druhá žalovaná) požádal o odročení jednání, nařízeného na den 25. 5. 2000. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže v souladu s §101 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. jednal v jeho nepřítomnosti. Omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není totiž bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 2 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, pod poř. číslem 25, dále např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1993, sp. zn. 2 Cdo 90/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 2/94 pod č. 22, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1307/2000 a sp. zn. 33 Odo 118/2001 a ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 733/2002).
Odvolací řízení tedy vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. zatíženo není, a protože dovolatel existenci dalších zmatečnostních vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 netvrdí a z obsahu spisu nevyplývají, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu