ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.207.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 207/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. M. a 2) K. M., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 149/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2002, č. j. 25 Co 252/2002-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. května 2000, č. j. 15 C 61/99-63, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit – „poté, co jim bude opatřeno přístřeší v S. nebo v některé obci vzdálené od S. nejvýše 10 km“ – „byt čp. 15 v S. spolu s hospodářskou stavbou na stavební parcele číslo 14/8 v katastrálním území S.“ (dále jen „předmětný byt a hospodářská stavba“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. března 2001, č. j. 25 Co 520/2000-85, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl žalobcově návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud české republiky rozsudkem ze dne 30. července 2001, č. j. 28 Cdo 1080/2001-113, zrušil citované rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 17. ledna 2002, č. j. 15 C 149/2001-48, zamítl žalobu na vyklizení předmětného bytu a hospodářské stavby a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolaní žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. září 2002, č. j. 25 Co 252/2002-86, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem označeným jako I. uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt a hospodářskou stavbu do jednoho roku od právní moci rozsudku a výrokem označeným jako II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti části jeho výroku I. o lhůtě k vyklizení a proti výroku II. o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Navrhl, aby dovolací soud – v napadených výrocích – zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu – v tomto rozsahu – vrátil k dalšímu řízení.
Podáním, doručeným soudu prvního stupně dne 22. ledna 2003, vzal žalobce dovolání proti části výroku I. napadeného rozsudku o lhůtě k vyklizení zpět se zdůvodněním, že žalovaní předmětný byt a hospodářskou stavbu dne 17. ledna 2003 vyklidili. Současně v citovaném podání uvedl, že dovolání „nadále směřuje pouze do výroku č. II. rozsudku odvolacího soudu, tj. do výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání – proti výroku II. napadeného rozsudku o nákladech řízení – bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Pro posouzení přípustnosti dovolání, jehož rozsahem je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. vázán, je rozhodující, že dovolání směřuje pouze proti výroku o nákladech řízení, označenému v napadeném rozsudku jako II. Ve výrokové části rozsudku (srovnej ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř., které ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. platí i pro řízení odvolací) soud vysloví obsah rozhodnutí ve věci samé a rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení (§155 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.). To však nic nemění na tom, že rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.), byť jako takové je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí, v daném případě součástí rozsudku odvolacího soudu. Navíc výrok týkající se náhrady nákladů odvolacího řízení není výrokem potvrzujícím či měnícím rozsudek soudu prvního stupně, neboť až v odvolacím řízení mohlo být – logicky vzato – rozhodováno o jeho nákladech (o těchto nákladech bylo tedy rozhodováno „nově“ až v odvolacím řízení).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadeným výrokem o nákladech řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě byl věcí samou nárok na vyklizení bytu a hospodářské stavby a proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé, tj. proti výroku, který byl v rozsudku odvolacího soudu označen jako I., dovolání – po zohlednění zpětvzetí dovolání proti části výroku I. o lhůtě k vyklizení – nesměřuje. Pro úplnost zbývá dodat, že vezme-li dovolatel, jako v projednávané věci, dovolání zpět jen zčásti, nepřichází v úvahu částečné zastavení dovolacího řízení. Dovolací soud toto částečné zpětvzetí vezme pouze na vědomí, avšak o takovém procesním úkonu dovolatele – na rozdíl od soudu prvního stupně (srov. §96 o.s.ř.), resp. soudu odvolacího (srov. §222a o.s.ř.) – nerozhoduje. Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ( srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Přitom vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu