ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.333.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 333/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. S. proti žalovanému J. P., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 264/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. srpna 2000, č. j. 9 Co 351/2000-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. května 1999, č. j. 9 C 264/98-17, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 2 první kategorie o velikosti 3+1 v L., P. 1850/77 a vyklizený žalobkyni předat do jednoho roku od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Podáním ze dne 29. 1. 2000 ve znění jeho doplňku ze dne 9. 2. 2000 požádal žalovaný soud prvního stupně „o souhlas s dodatečným odvoláním k rozsudku 9 C 264/98-17“ s odůvodněním, že dodatečně zjistil, že není schopen dobrovolně splnit uvedeným rozsudkem uloženou povinnost. V měsíci lednu 2000 se prokazatelně potvrdila skutečnost, že je nereálné získat umístění v DPS L. v době kratší než 3-5 let a že se mu nepodařilo obstarat byt ani koupí nebo nájmem. Zároveň podrobně popsal okolnosti, za nichž se do bytu žalobkyně nastěhoval, a průběh soužití účastníků.
Soud prvního stupně, který podání žalovaného posoudil podle jejich obsahu jako návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání ve smyslu §58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“), usnesením ze dne 10. 3. 2000, č. j. 9 C 264/98-24, rozhodl, že „se odpůrci nepromíjí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 5. 1999, č. j. 9 C 264/98-17“. Dovodil, že žalovaný nesplnil podmínky zmiňovaného ustanovení, neboť nepřipojil k návrhu zmeškané podání - odvolání. Rovněž jím uváděné důvody podle soudu prvního stupně neumožňovaly návrhu vyhovět, jelikož žalovanému během odvolací lhůty (od 17. 7. 1999 do 2. 8. 1999) nic nebránilo podat odvolání, pokud nesouhlasil s rozsudkem soudu prvního stupně. Uvedené rozhodnutí mu bylo řádně doručeno, povinnost k vyklizení bytu mu byla známa od vyhlášení rozhodnutí a důvody, pro které žádal prominutí zmeškání lhůty, mu byly známy daleko dříve.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 14. srpna 2000, č. j. 9 Co 351/2000-32, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěry, že nebyly splněny předpoklady §58 odst. 1 o. s. ř., protože neschopnost splnit rozhodnutím soudu uloženou povinnost nelze pokládat za omluvitelný důvod, pro který by mohlo dojít ke zmeškání podání odvolání, a navíc žalovaný k návrhu nepřipojil zmeškané odvolání.
Proti usnesení odvolacího soudu žalovaný - aniž splňoval podmínku povinného advokátního zastoupení - podal dne 2. 10. 2000 k poštovní přepravě dovolání, v němž popsal svou situaci a uvedl, že ve snaze naplnit rozsudek soudu prvního stupně učinil maximum. Teprve po zjištění, že je nemožné obstarat si bydlení, podal odvolání. Dovolání posléze doplnil prostřednictvím soudem ustanoveného advokáta a to podáním ze dne 15. 8. 2002. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „z již existujících Nálezů Ústavního soudu ČR je občan oprávněn vyčerpat všechny možné opravné prostředky, než se případně obrátí na tento soud“. V dovolání mimo jiné namítl, že již soud prvního stupně mohl s ohledem na složitost věci v zájmu ochrany jeho práv účastníka řízení využít ustanovení §30 o. s. ř. a ustanovit mu zástupce z řad advokátů, aby byla zajištěna stejná možnost uplatňování práv všem účastníkům řízení ve smyslu §18 o. s. ř. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, zkrátil dovolatele na jeho právech účastníka řízení, a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Dále odvolacímu soudu vytkl (i když snad přísně vzato nebyly splněny podmínky pro prominutí zmeškané lhůty podle §58 odst. 1 o. s. ř.) striktní a tedy nesprávný výklad uvedeného ustanovení. Okolnost, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, měla vést odvolací soud k závěru, že zmeškal podání odvolání z omluvitelného důvodu (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Znovu připomněl, že jakmile zjistil, že objektivně nemůže pro sebe zajistit náhradní bydlení a splnit tak povinnost uloženou mu rozsudkem soudu prvního stupně, podal již zmíněný návrh na prominutí zmeškání lhůty. Navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.“). Protože odvolací soud napadeným usnesením rozhodl dne 14. 8. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Přitom projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se rozumí též posouzení přípustnosti dovolání (srovnej rozhodnutí uveřejněné pod R 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, který splňuje zákonnou podmínku advokátního zastoupení (§240 odst. 1. §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v §237, §238a a §239 o. s. ř.
Podle §238a o. s. ř. není dovolání v posuzované věci přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím, nýbrž potvrzujícím (§238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), a nelze je podřadit ani pod žádný z dalších případů v tomto ustanovení vyjmenovaných (§238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř.).
Rovněž podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §239 o. s. ř. nejsou splněny, jelikož usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu účastníka řízení na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 o. s. ř., není usnesením ve věci samé.
Přípustnost dovolání proto může být založena již jen podle §237 o. s. ř.
K vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. přihlíží dovolací soud, i když nebyly dovolatelem namítány; jejich existence způsobuje zmatečnost (kromě výjimek uvedených v §237 odst. 2 o. s. ř.) každého rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není dána již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení. Dovolání je přípustné jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí tvrzenou vadou skutečně trpí. Vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. zároveň představují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., který dovolatel také v dovolání - i když bez bližší specifikace - výslovně zmiňuje.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., t.j. ustanovení, o něž dovolatel zřejmě přípustnost svého dovolání hodlal opřít, je dovolání přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.
Podle §20 o. s. ř. každý může před soudem jako účastník řízení samostatně jednat - má procesní způsobilost - v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. U fyzických osob tato způsobilost v plném rozsahu vzniká zletilostí (§8 odst. 1 obč. zák.). Pozbýt ji lze pouze za podmínek stanovených v §10 odst. 1 a 2 obč. zák. rozhodnutím soudu. Není-li zletilý účastník řízení zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo v této způsobilosti omezen, není splněna podmínka, že neměl procesní způsobilost, a řízení tak nemůže být zatíženo zmatečností ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. V daném případě proto přípustnost dovolání z uvedeného ustanovení nevyplývá.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. O takovou vadu přitom jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování. Postupem soudu v průběhu řízení je činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu (srovnej např. rozhodnutí uveřejněné pod R 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 1 ročník 1997, rozhodnutí uveřejněná pod R 27/1998 a R 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Návrhu dovolatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo vyhověno proto, že soudy zaujaly ve svých rozhodnutích názor, že důvod, pro který dovolatel žádal prominutí zmeškání, není omluvitelným důvodem zmeškání ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř. Tento jejich hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (jehož správnost dovolatel napadá námitkou, že omluvitelný důvod zmeškání měl být soudy shledán v okolnosti, že mu v řízení před soudem prvního stupně nebyl ustanoven zástupce podle §30 o.s. ř.), nemůže být s přihlédnutím k výše řečenému nesprávným postupem soudu v průběhu řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 347/2002). Přípustnost dovolání tak není dána ani podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Ani zbylé vady vyjmenované v 237 odst. 1 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají.
Nadto z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel byl schopen činit v řízení podání, navrhovat a předkládat důkazy a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Z uvedeného je zřejmé, že se v soudním sporu orientoval a postupoval v něm odpovídajícím způsobem. Rovněž návrh na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř., odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a dovolání proti usnesení odvolacího soudu učinil osobně. Lze proto mít za to, že nebyl v nerovném postavení vůči žalobkyni a že soud prvního stupně nezanedbal svou poučovací povinnost podle §5 o. s. ř., když jej nepoučil o možnosti žádat o ustanovení zástupce ve smyslu §30 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť tato potřeba v řízení nevyvstala. Již dříve Nejvyšší soud totiž vyslovil závěr, že poučení o procesních právech (§5 o. s. ř.) je soud povinen poskytnout účastníku v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 168 sešit číslo 23 ročník 1998). Z hlediska naplněnosti ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. není rozhodující, zda účastník před soudem jednal osobně nebo prostřednictvím zástupce, nýbrž to zda byl zkrácen v důsledku nesprávného postupu soudu na svých procesních právech. Protože tak tomu v této věci nebylo – dovolatel, kterému byl rozsudek soudu prvního stupně doručen do vlastních rukou a dostalo se mu v něm řádného poučení o opravném prostředku, nebyl zkrácen na svém procesním právu podat proti němu odvolání, nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
K tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jenž dovolatel v dovolání výslovně uplatnil), může dovolací soud přihlížet jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě dovolání přípustným nečiní.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází ze situace, kdy žalobkyni nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti žalovanému, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu