ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.530.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 530/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně O., a. s., č. k. K. I., a. s., proti žalovanému I. K., o zaplacení částky 4.552,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově pod sp. zn. 112 C 324/2001, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 795/2002-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 17. května 2002, č. j. 112 C 324/2001-43, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 4.552,- Kč s poplatkem z prodlení ve výroku rozsudku specifikovaným a náklady řízení.
Odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) usnesením ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 795/2002-63, podle §211 a §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ode dne 1. 1. 2001 (dále jen „o. s. ř.“) odmítl s odůvodněním, že podané odvolání trpí vadami, jež brání pokračovat v řízení (žalovaný přes výzvu a poučení soudu prvního stupně vady neodstranil). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Po doručení usnesení odvolacího soudu (dne 9. 1. 2003) podal žalovaný dne 11. 1. 2003 k poštovní přepravě podání, které označil jako „důraznou stížnost proti usnesení z 27. 11. 2002“, v němž mimo jiné uvedl, že proti rozsudku 112 C 324/2001 bylo podáno řádné odvolání, kde bylo objasněno, že žalobkyně nebyla oprávněna podat proti němu žalobu k soudu, neboť jí žádnou částku nedluží. Žalovaný po odvolacím soudu požadoval okamžitě zrušit rozsudek soudu prvního stupně.
Přestože žalovaný k výzvám soudu prvního stupně, obsaženým v usnesení ze dne 24. 1. 2003, č. j. 112 C 324/2001-70, a v usnesení ze dne 17. 2. 2003, č. j. 112 C 324/2001-71, sdělil, že jeho podání není dovoláním proti usnesení odvolacího soudu, posoudil Nejvyšší soud České republiky podání žalovaného podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) jako dovolání, neboť v něm žalovaný brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně „nezrušil“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237, §238, §238a a také v §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena z toho důvodu, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, není rozhodnutím ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §238 a §238a o. s. ř., protože tato ustanovení přípustnost dovolání proti takovému usnesení neupravují.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o případ v tomto ustanovení uvedený.
Přípustnost dovolání není možno dovodit ani z §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení. Napadá-li dovolatel v posuzovaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že nejde o případ přípustnosti dovolání v citovaném ustanovení upravený.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející zákonné ustanovení. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat. Přitom s přihlédnutím k ustanovení §241b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. bylo nerozhodné, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a odpovídá situaci, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2003
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předseda senátu