ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.589.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 589/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o určení jediné nájemkyně bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 113/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. září 2002, č. j. 6 Co 1110/2002-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 9. 2002, č.j. 6 Co 1110/2002-194, potvrdil rozsudek ze dne 20. 2. 2002, č. j. 30 C 113/2001-164, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je „jedinou nájemkyní bytu o velikosti 3+1, I. kategorie v 1. poschodí, č. orientační 14, č. p. 50 na náměstí P. v Č.“ (dále „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu nezaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti žalovaným. Přisvědčil právnímu názoru okresního soudu, že dle ustálené judikatury trvalé opuštění společné domácnosti jedním ze společných nájemců bytu předpokládá existenci úmyslu tohoto nájemce byt trvale opustit, nevrátit se do něho a společnou domácnost neobnovit. Rovněž tak odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – dovodil, že v dané věci se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by takovýto úmysl u žalovaného existoval. V této souvislosti poukázal na to, že v odvolacím řízení nebylo možno přihlédnout k listinným důkazům, nově předloženým při odvolacím jednání, poté, kdy již účastníci byli poučeni o tom, že žádné další důkazy v řízení nelze uplatňovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž výslovně uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýká, že se „opírá o tvrzení žalovaného, jejichž pravdivost není přesvědčivým a objektivním způsobem prokázána, a zcela opomíjí fakta, svědčící ve prospěch žalobkyně“, a že neprovedl jí navržený důkaz. Poukazuje na to, že žalovaný předmětný byt opustil již před 9 lety, a že po celou tuto dobu vede společnou domácnost s paní R. H., u které bydlí; zpochybňuje přitom hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně) a dovozuje, že v řízení byla prokázána existence úmyslu žalovaného trvale opustit společnou domácnost v předmětném bytě. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, zabýval se dovolací soud posouzením přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelka výslovně neoznačuje právní otázku, kterou považuje za zásadně významnou z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nezpochybňuje ani výklad pojmu trvalého opuštění společné domácnosti, z něhož odvolací soud vycházel (a který ostatně odpovídá ustálené judikatuře – srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982 pod pořadovým číslem 34, a ročník 1986, pod pořadovým číslem 14, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 4/2000, str. 127).
Dovolací námitky směřují proti nesprávnosti (neúplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud pak dovolatelka v neprovedení navržených důkazů spatřuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že přípustnost dovolání žalobkyně nelze opřít o žádné, v úvahu přicházející, procesní ustanovení; za tohoto stavu nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobkyni.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu