ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.669.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 669/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce města T., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému F. A., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 27/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2002, č. j. 26 Co 474/2001-30, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen žalobci na nákladech dovolacího řízení zaplatit částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2002, č. j. 26 Co 474/2001-30, potvrdil rozsudek pro zmeškání Okresního soudu v Trutnově (soudu prvního stupně) ze dne 11. června 2001, č. j. 10 C 27/2001-18, jímž byla žalovanému uložena povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku „vyklidit byt č. 4.0, II. kategorie sestávající z 1 obytného pokoje a kuchyně se základním příslušenstvím v II. podlaží domu čp. 174 v T.“ (dále jen „předmětný byt“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci byly splněny všechny kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ode dne 1. 1. 2001 (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný, jemuž bylo k nařízenému jednání řádně doručeno předvolání dne 21. 5. 2001, se totiž k němu bez včasné omluvy nedostavil (jeho omluva byla doručena soudu faxovým podáním dne 11. 6. 2001 v 9.07 hodin, přičemž jednání, při němž bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, se konalo dne 11. 6. 2001 v době od 8.00 hodin do 8.20 hodin - omluva nedošla soudu před prvním jednáním), žalobce vydání rozsudku pro zmeškání navrhl a žaloba (která byla žalovanému doručena do jeho rukou) obsahovala skutkové okolnosti, na jejichž základě mohl soud žalobě podle §126 obč. zák. zcela vyhovět. Současně odvolací soud konstatoval, že se nemohl zabývat odvolacími námitkami žalovaného, které se týkaly výlučně správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, jelikož rozsah jeho přezkumné činnosti je závazně vymezen důvody uvedenými v §205b o. s. ř. (vedle vad uvedených v §205a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. lze rozhodnutí přezkoumat jen z hlediska naplnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž mimo jiné namítl, že „soudy obou stupňů při svém rozhodování nezohlednily zcela všechny skutkové okolnosti projednávané věci, když bez dalšího věcného zkoumání vyhověly nároku žalobce“. Připustil sice, že se dopustil pochybení, když se nedostavil k jednání u soudu prvního stupně, ale zároveň poukázal na to, že jeho omluva byla doručena soudu jen s nepatrným časovým zpožděním po vyhlášení rozsudku. Odvolacímu soudu vytkl, že „nezkoumal , zda striktní lpění na zásadách možnosti vydání rozsudku pro zmeškání není v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 o. z. o dobrých mravech“. Rozhodnutí soudů obou stupňů z uvedených důvodů podle něho spočívají na nesprávném právním posouzení věci a navrhl proto jejich zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti odvolání, neboť neobsahovalo žádné důvody, pro které lze rozsudek pro zmeškání napadnout podle §205b o. s. ř. Námitky dovolatele byly uplatnitelné jen v rámci návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání. Pro případ, že dovolací soud shledá dovolání přípustným, navrhl je zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Zbývá tak posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
Jelikož je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (až na výjimky v tomto ustanovení uvedené - je-li dovolání přípustné), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
K posouzení, zda konkrétní dovolání je přípustné, je zároveň zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným. Tak je tomu tehdy, zahrnuje-li rozhodnutí odvolacího soudu posouzení právní otázky, která má relevanci nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, nýbrž i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v §237 odst. 3 o. s. ř., podle něhož je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně, aniž o tom vydává zvláštní rozhodnutí. Kladným závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní se pak podané dovolání stává přípustným.
Odvolací soud se v rámci přezkumu zabýval posouzením zákonem stanovených podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, mimo jiné i otázkou vzniku fikce nespornosti žalobních tvrzení o skutkových okolnostech sporu a otázkou, za jakých předpokladů lze na základě této fikce vyhovět žalobou uplatněnému nároku rozsudkem pro zmeškání. Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedené právní otázky mají ve shora uvedeném smyslu zásadní právní význam, a proto shledal dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustným.
Podle §153b odst. 1, 3 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45a o. s. ř.) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.
Podle §205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§153b o. s. ř.).
Podle §205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Z citované zákonné úpravy tedy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro zmeškání je možné - vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. - jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b o. s. ř. Jedním z předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání je to, že žalovaný zmešká bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo. S touto skutečností zákon spojuje vznik fikce, podle které se v důsledku zmeškání žalovaného považují tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná. Další právní posouzení věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení o skutkových okolnostech věci – jež se v důsledku fikce považují za nesporná - lze výrokem rozsudku pro zmeškání přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá, tedy zda z nich vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce. Při závěru, že byly splněny další formální předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, se právní posouzení soudem prvního stupně omezuje již jen na závěr, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, a o věc, kdyby rozsudkem pro zmeškání došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního vztahu mezi účastníky. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Dovolací soud nepřisvědčil námitce dovolatele, že soudy při svém rozhodování nezohlednily zcela všechny skutkové okolnosti projednávané věci, když bez dalšího věcného zkoumání vyhověly nároku žalobce. Vydání rozsudku pro zmeškání nepředchází žádné dokazování a je-li splněna zákonná podmínka fikce nespornosti skutkových tvrzení žalobce, může soud rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, dospěje-li k závěru, že podle těchto „nesporných“ zjištění lze výrokem rozsudku přiznat to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (bez zřetele na to, jaký by byl skutkový stav věci jinak zásadně zjistitelný dokazováním). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy.
Dospěl-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nárok žalobce na vyklizení bytu je uplatněn oprávněně podle §126 odst. 1 obč. zák., a to na základě skutkových tvrzení v žalobě, že původní nájemkyně bytu M. N. užívala ke dni své smrti (dne 3. 1. 2000) předmětný byt sama, že žalovaný s ní v tu dobu ve společné domácnosti nežil a měl vlastní byt a že odmítl předmětný byt vyklidit a žalobci jako pronajímateli vrátit, nepochybil. Uvedená žalobní tvrzení, jež se v důsledku fikce stala nespornými, umožňovala totiž soudu dojít k logickému závěru, že lze vyhovět nároku na vyklizení předmětného bytu uplatněného žalobcem v žalobě.
Uspět nemůže ani další námitka dovolatele, že odvolací soud měl zkoumat, zda striktní lpění na zásadách možnosti vydání rozsudku pro zmeškání není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Použití tohoto hmotněprávního ustanovení, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, se totiž nemůže prosadit při úvaze o naplněnosti podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, které jsou stanoveny příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, tedy procesním právem.
S přihlédnutím k řečenému tudíž dovolací soud dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů, které žalobci v této fázi řízení vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu