ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.71.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 71/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. H., a 2) V. H., zastoupeným advokátkou, o povinnost zajistit výkon práv spojených s nájmem bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 26/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. září 2001, č. j. 19 Co 1552/2001-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2001, č. j. 16 C 26/2001-44, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zajistit a umožnit žalobci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě č. p. 104/7 v Č. B. (dále též „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 9. 2001, č. j. 19 Co 1552/2001-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „okresní soud zcela nepochybně zjistil, především z kolaudačního rozhodnutí vydaného Úřadem města Č. B. – Stavebním a dopravním úřadem dne 29. 3. 2000 (dále „kolaudační rozhodnutí“), že bylo povoleno užívání stavby – stavebních úprav v objektu M. š., realizovaných za účelem umístění odběrné místnosti, která navazuje na stávající gynekologickou ordinaci a prodejen textilu v budově“. Dospěl k závěru, že „tímto kolaudačním rozhodnutím zanikl byt, který dříve v těchto prostorách žalobce užíval“, čímž došlo k situaci, předvídané ustanovením §680 odst. 1 obč. zák. Zničením pronajaté věci ve smyslu citovaného ustanovení je třeba dle názoru odvolacího soudu rozumět i „právní zničení věci“, jako je tomu v daném případě; rozhodující je přitom fakt další neexistence najatého předmětu, tj. že věc již nemůže sloužit svému účelu. Odvolací soud uzavřel, že uvedeným způsobem došlo k zániku nájemní smlouvy k předmětnému bytu, a žalobce se proto nemůže domáhat plnění z této smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel má za to, že „řízení je postiženo vadou, neboť nebylo postupováno ve smyslu ustanovení §120 o. s. ř., když nebyly provedeny jím navrhované důkazy - spisem stavebního úřadu, znaleckým posudkem a místním ohledáním, které měly pro posouzení věci zásadní význam“. Poukazuje na okolnosti, které předcházely vydání kolaudačního rozhodnutí, a dovozuje, že z něho nevyplývá, že by předmětný byt byl změněn na nebytový prostor. Uvádí, že se proto neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že by ve smyslu ustanovení §680 odst. 1 obč. zák. došlo ke „zničení věci, byť i právnímu“, a že tento právní názor nemá oporu v provedených důkazech. Dovolatel má zato, že jednání žalovaných bylo „ryze účelové, v rozporu s §3 odst. 1 o. z., s úmyslem připravit žalobce bez jakékoliv náhrady o možnost bydlení“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V projednávané věci ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že v dané věci došlo v důsledku zániku předmětného bytu k zániku nájemního vztahu ve smyslu ustanovení §680 odst. 1 obč. zák. poukazem na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětný byt zanikl (že by došlo k jeho přeměně na nebytové prostory), nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rovněž tak nemohou přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení založit námitky, týkající se skutkových okolností, jež předcházely vydání kolaudačního rozhodnutí.
Pokud pak dovolatel z postupu soudu při provádění dokazování dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3, §151 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká,
CSc.,v.r. předsedkyně senátu