ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.861.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 861/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) V. H., a B) S. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 103.866,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 318/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2001, č. j. 14 Co 562/2001-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2001, č. j. 14 Co 562/2001-116, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. února 2001, č. j. 9 C 318/99-58, ve výroku označeném jako I/ o zaplacení částky 103.866,- Kč a ve výroku označeném jako II/ o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. února 2001, č. j. 9 C 318/99-58, uložil žalovanému povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobci částku 103.866,- Kč (výrok označený jako I/), a žalobcům náklady řízení (výrok označený jako II/); „řízení o úrok z prodlení a smluvní pokutu“ vyloučil k samostatnému projednání (výrok označený jako III/). V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. dubna 2000, č. j. 9 C 318/99-32, jímž byla žaloba na zaplacení částky 103.866,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, byl k odvolání žalobců usnesením Krajského soudu v Plzni (odvolacího soudu) ze dne 29. září 2000, č. j. 14 Co 484/2000-45, zrušen a věc byla – se závazným právním názorem odvolacího soudu – vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2001, č. j. 14 Co 562/2001-116, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I/ a II/ potvrdil (výrok označený jako I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok označený jako II.).
Odvolací soud vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 4. prosince 1995 uzavřeli H. S., E. a P. F., H. N. a S. H. a V. H. jako nájemci bytů a nebytových prostor v domě čp. 9/1207 na stavební parcele č. 2192 o výměře 307 m2 v katastrálním území K. V. smlouvu o sdružení (dále jen „smlouva o sdružení“) za účelem uplatnění žádosti o koupi zmíněných nemovitostí, a že ve smlouvě o sdružení (její příloze č. 1) se účastníci dohodli mimo jiné i tak, že nebytové prostory zadní, tj. ve dvoře domu, budou dále užívat manželé H. Poté rovněž zjistil, že žalobci a další účastníci smlouvy o sdružení jsou na základě kupní smlouvy ze dne 19. prosince 1995 (dále jen „kupní smlouva“) podílovými spoluvlastníky zmíněných nemovitostí. Vzal rovněž za prokázáno, že dne 11. června 1996 uzavřeli žalobci jako pronajímatelé a žalovaný a J. J. jako nájemci nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“), že předmětem nájmu byl zadní trakt se samostatným vchodem z průjezdu, skládající se z jedné místnosti, komory, chodby a sociálního zařízení o celkové výměře cca 45 m2 (dále jen „nebytové prostory“) v domě čp. 1207 na stavební parcele č. 2192 o výměře 307 m2 (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. V. na listu vlastnictví č. 1679 (čl. 4.2. nájemní smlouvy), že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu pěti let (od 1. července 1996 do 30. června 2001) – čl. 7.1. nájemní smlouvy, že podle čl. 8.1. nájemní smlouvy měli nájemci platit pronajímatelům roční nájemné v částce 240.000,- Kč, zatížené DPH ve výši 5 %, že nájemné byli povinni platit ve dvanácti shodných měsíčních splátkách, splatných vždy předem do posledního dne předcházejícího měsíce na následující kalendářní měsíc (čl. 8.2. nájemní smlouvy), že pronajímatelé měli právo každý kalendářní rok jednostranně upravit výši smluveného nájemného podle dosažené míry inflace či deflace, která bude vyhlášena za předešlý kalendářní rok Č. s. ú. nebo jiným oprávněným orgánem, že tuto úpravu nájemného provedou a sdělí nájemcům vždy nejpozději do 30. dubna každého roku (čl. 8.3. nájemní smlouvy), že od 30. dubna 1997 bylo měsíční nájemné splatné „do pěti dnů ode dne zdanitelného plnění“, a že od dubna 1997 mělo být nájemné navýšeno „o inflační koeficient 8,6 %“. Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud především dovodil, že spoluvlastníci jsou ve smyslu §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření smlouvy o sdružení (dále jen „obč. zák.“), oprávněni uzavřít dohodu o tom, který z nich a v jakém rozsahu bude předmětný dům užívat. Poté uzavřel, že žalobci byli oprávněni vlastním jménem uzavřít nájemní smlouvu na nebytové prostory v předmětném domě a pobírat požitky (včetně nájemného), jestliže se všichni spoluvlastníci domu ve smlouvě o sdružení platně dohodli, že nebytové prostory budou užívat (včetně možnosti je pronajímat) pouze žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ a §241a odst. 3 o.s.ř. V dovolání v první řadě namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jestliže se soud nevypořádal s jeho námitkou, že nájemní smlouva byla uzavřena bez předchozího souhlasu orgánu obce, protože podle sdělení Městského úřadu v K. V. ze dne 1. října 1997 nebyla nalezena žádost žalobců o udělení předchozího souhlasu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 3. prosince 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Dále pak namítl, že žalobcům bylo přiznáno navýšení nájemného o míru inflace přesto, že soudu nenabídli žádný důkaz, prokazující míru inflace v žalovaném období, a ani samotný soud takový důkaz neprovedl; použitý pojem inflace (čl. 8.3 nájemní smlouvy) je navíc podle žalovaného neurčitý. Zpochybnil také správnost právního závěru, že žalobci byli oprávněni vlastním jménem uzavřít nájemní smlouvu na nebytové prostory v předmětném domě a pobírat požitky (včetně nájemného), jestliže se všichni spoluvlastníci domu ve smlouvě o sdružení platně dohodli, že nebytové prostory budou užívat (včetně možnosti je pronajímat) pouze žalobci. Namítl totiž, že kopie listiny označené jako „smlouva o sdružení“, jíž byl proveden při jednání důkaz, nebyla datována a vzhledem k tomu nelze zjistit, kdy byla podepsána, a tudíž ani dovodit, že byla uzavřena s předchozím souhlasem ostatních spoluvlastníků domu. Navíc rovněž uvedl, že výslovný souhlas majoritních spoluvlastníků domu k pronajímání nebytových prostor třetím osobám ze strany žalobců zmíněná kopie smlouvy o sdružení ani neobsahovala, a že v řízení nebyl proveden žádný jiný důkaz, z něhož by zmíněný souhlas vyplýval. Má také zato, že jako pronajímatelé měli být v nájemní smlouvě označeni ti spoluvlastníci předmětného domu, kteří disponují nadpoloviční většinou hlasů, počítanou podle velikosti jejich podílů. Bez právního významu je podle názoru žalovaného okolnost, že smlouva o sdružení měla upravovat práva a povinnosti spoluvlastníků k „určitým částem“ domu; taková dohoda může upravovat pouze vztahy mezi spoluvlastníky, avšak bez příslušné písemné plné moci majoritních spoluvlastníků nemůže působit vůči třetím osobám. Podle názoru žalovaného je nájemní smlouva neplatná také pro nedostatek předchozího souhlasu orgánu obce a pro neurčitost vymezení nebytových prostor. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.
Podle §155 odst. 1 věty první o.s.ř. obsah rozhodnutí ve věci vysloví soud ve výroku rozsudku. Přitom výrok rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální. Výkon rozhodnutí lze totiž nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí mimo jiné označení oprávněné a povinné osoby a vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen (§261a odst. 1 o.s.ř.). Platí rovněž, že soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než je navrhováno, a žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej (s výjimkou případů podle §153 odst. 2 o.s.ř.) překročit (srov. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001 /dále též jen „Komentář“/, str. 241-242).
Kromě toho nelze přehlédnout, že Vrchní soud v Praze již v rozsudku ze dne 28. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněném pod č. 10 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, dovodil, že brání-li nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (§241 odst. 2 písm. d/ - nyní §241a odst. 2 písm. b/ - o.s.ř.), trpí řízení jinou vadou ve smyslu §241 odst. 2 písm. b/ - nyní §241a odst. 2 písm. a/ - o.s.ř. S uvedeným právním názorem se dovolací soud ztotožňuje rovněž v projednávané věci.
V projednávané věci se žalobci – po změně žaloby, připuštěné soudem prvního stupně při jednání dne 14. února 2001 – domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jim (tj. oběma žalobcům) částku 103.866,- Kč s příslušenstvím tam uvedeným, smluvní pokutu tam specifikovanou a náklady řízení, to vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak řečeno na základě změněné žaloby měla být žalovanému uložena povinnost uhradit žalobcům mimo jiné rovněž částku 103.866,- Kč s příslušenstvím tam uvedeným do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně vyhlásil při jednání dne 19. února 2001 rozsudek, jímž uložil žalovanému povinnost zaplatit „žalobci“ částku 103.866,- Kč a „žalobcům“ náklady řízení ve výši 40.922,- Kč, obojí do patnácti dnů od právní moci rozsudku (srov. výroky označené v protokolu o jednání ze dne 19. února 2001 jako I/ a II/). V písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. února 2001, č. j. 9 C 318/99-58, je – stejně jako ve vyhlášeném rozsudku – uvedeno, že žalovaný je povinen zaplatit „žalobci“ částku 103.866,- Kč, a „žalobcům“ náklady řízení ve výši 40.922,- Kč (srov. výroky označené v písemném vyhotovení citovaného rozsudku jako I/ a II/), obojí do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Rozsudkem ze dne 14. prosince 2001, č. j. 14 Co 562/2001-116, odvolací soud výrokem označeným jako I. rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I/ (o povinnosti žalovaného zaplatit „žalobci“ částku 103.866,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku) a II/ (o povinnosti žalovaného zaplatit „žalobcům“ prvostupňové náklady řízení) potvrdil. Přitom si musel být vědom toho, že platební povinnost ohledně částky 103.866,- Kč byla žalovanému uložena pouze ve vztahu k „žalobci“, neboť již v prvním odstavci odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 103.866,- Kč …“. Přesto v další části odůvodnění, konkrétně v části, týkající se věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, zmínil oba žalobce („… že žalobci budou určitou část pronajímat. Z toho pak plyne i jejich právo vlastním jménem uzavřít nájemní smlouvu a pobírat požitky, ale také nést závazky ze smlouvy vyplývající.“), tedy jakoby vyšel z toho, že soud prvního stupně (správně) uložil žalovanému platební povinnost ve vztahu k oběma žalobcům. Z uvedeného především vyplývá, že napadený rozsudek (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně), je ohledně částky 103.866,- Kč nesrozumitelný a tudíž nevykonatelný po stránce materiální, byla-li jím žalovanému uložena platební povinnost ohledně částky 103.866,- Kč (pouze) ve vztahu k „žalobci“, ačkoliv účastníky řízení na straně žalobce byly dvě (nikoli pouze jedna) fyzické osoby. Zároveň však napadené rozhodnutí trpí v tomto ohledu nedostatkem řádného a přezkoumatelného odůvodnění a to dovolacímu soudu brání ve zhodnocení jeho správnosti. Řízení tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, aniž se, zejména z důvodů předčasnosti, zabýval dalšími námitkami dovolatele, podřazenými dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. b/ a §241a odst. 3 o.s.ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí ohledně zaplacení částky 103.866,- Kč i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo ve výroku označeném jako I/ a v souvisejícím nákladovém výroku (označeném jako II/) zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat mimo jiné opětovně otázkou platnosti nájemní smlouvy. Přitom nepřehlédne, že smlouva o sdružení (včetně její přílohy č. 1) byla uzavřena za účelem společného uplatnění žádosti o koupi nemovitostí (§829 obč. zák.), a proto musela předcházet kupní smlouvě (ze dne 19. prosince 1995) a – logicky vzato – rovněž nájemní smlouvě (ze dne 11. června 1996). Současně nepřehlédne, že pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu §139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, a ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněné pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 a pod č. 31 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom v rozsudku ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2104/99, Nejvyšší soud České republiky dovodil mimo jiné právní názor, že právo spoluvlastníka užívat společnou věc je dáno dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků, počítané podle velikosti podílů.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu