ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.954.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 954/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobců A) M. A.-F., zastoupené advokátkou, B) I. F., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 197/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2000, č. j. 18 Co 231/2000-106, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2000, č. j. 18 Co 231/2000-106, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. října 1999, č. j. 27 C 197/94-73, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci městská část Praha 4, jejímž procesním nástupcem se v průběhu řízení stala žalobkyně M. A.-F., a I. F. se domáhali vyklizení v žalobě specifikovaného domovnického bytu žalovaným se skutkovým tvrzením, že žalovanému byl dohodou uzavřenou s Obvodním podnikem bytového hospodářství dne 15. 11. 1989 přenechán uvedený byt k dočasnému užívání na dobu tří let, když se žalovaný zároveň zavázal vykonávat práce domovníka a topiče, na něž bylo vázáno užívání tohoto bytu, s tím, že při řádném výkonu těchto prací po sjednanou dobu bude rozhodnuto o přidělení bytu do osobního užívání žalovaného, a že žalovaný skončil pracovní poměr ke dni 2. 2. 1993, přičemž o přidělení bytu do osobního užívání rozhodnuto nebylo.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. října 1999, č. j. 27 C 197/94-73, uložil žalovanému povinnost „vyklidit a vyklizený vrátit žalobcům byt č. 1 o velikosti 1+1 s příslušenstvím I. kategorie, v přízemí domu v P., (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a to do 15 dnů od nabytí právní moci rozsudku“; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. listopadu 2000, č. j. 18 Co 231/2000-106, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o vyklizení bytu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný tím, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobců ve smyslu §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v současně platném znění (dále jen „obč. zák.“). Vzal totiž za prokázáno, že žalobci jsou spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází, že žalovaný byl od roku 1989 zaměstnancem bývalého OPBH v P. a že také od té doby užívá předmětný byt, který měl charakter bytu služebního podle §67 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, jenž mu byl přenechán k dočasnému užívání podle §397 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zákoník“), a že bylo současně ujednáno, že při řádném výkonu prací spojených s užíváním bytu bude rozhodnuto o jeho přidělení do osobního užívání podle §154 obč. zákoníku. Pokud žalovaný tvrdil, že je nájemcem bytu, nepodařilo se mu podle soudu prvního stupně prokázat uzavření nájemní smlouvy a to ani konkludentním způsobem. Přitom okolnost, že za užívání předmětného bytu platil nájemné, nemohla mít vliv na učiněný závěr, neboť žalovaný se tím vyhýbal případnému postihu za bezdůvodné obohacení.
Odvolací soud z důkazů provedených v odvolacím řízení (dohody o přenechání domovnického bytu k dočasnému užívání, evidenčního listu a protokolu o jednání dne 22. 6. 1998) vzal za zjištěné, že dne 15. 11. 1989 byla uzavřena mezi žalovaným a Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. dohoda o přenechání domovnického bytu k dočasnému užívání, podle níž byl žalovanému dne 15. 11. 1989 předán na dobu tří let do užívání předmětný byt, jenž byl určen k ubytování pracovníka organizace, a to domovníka - obsluhovatele ústředního topení, s tím, že při řádném výkonu prací spojených s užíváním domovnického bytu bude po uplynutí doby dočasného užívání rozhodnuto o přidělení bytu žalovanému do osobního užívání podle §154 obč. zák. ve znění v tu dobu platném, že žalovaný se zavázal podle zvláštní pracovní smlouvy vykonávat funkci domovníka a topiče, a že dosud v bytě bydlí a nájemné řádně platí. Z takto zjištěného skutkového stavu pak učinil na rozdíl od soudu prvního stupně právní závěr, že žalovaný byt neužívá bez právního důvodu, neboť po splnění podmínek vyplývajících z dohody o dočasném užívání domovnického bytu (jeho pracovní poměr k organizaci skončil podle tvrzení samotných žalobců obsažených v žalobě až dne 2. 2. 1993) došlo mezi účastníky k uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem (jak nevylučovala v tu dobu platná právní úprava - §685 a násl. obč. zák.). K tomuto právnímu závěru dospěl na základě zjištěného chování všech účastníků vztahu, kdy žalovaný v předmětném bytě bydlel i po uplynutí sjednané doby tří let - během níž splnil podmínku zakotvenou v dohodě - se souhlasem vlastníků domu, kteří od něho přijímali nájemné.
Proti tomuto rozsudku žalobci podali dovolání, jehož přípustnost opřeli o §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnili v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkli, že jeho skutková zjištění o tom, že žalovaný pro Obvodní bytový podnik v P. pracoval do 2. 2. 1993, nemají oporu v provedeném dokazování. Poukázali na přípis Obvodního bytového podniku v P. ze dne 19. 4. 1994, podle něhož žalovaný u něho pracoval od 15. 9. 1989 do 30. 6. 1992. Přitom práci domovníka a topiče v domě na adrese P. pro tohoto zaměstnavatele žalovaný vykonával jen do 25. 5. 1992, kdy spoluvlastnický podíl zaměstnavatele na domě přešel na žalobce I. F. Pokud žalovaný v době od 1. 7. 1992 do 16. 12. 192 vykonával práci topiče pro E.-S. s. r. o., nelze podle dovolatelů mít za to, že žalovaný vykonával tuto práci pro žalobce. Dovolatelé dále namítli, že ani další zjištění ohledně přijímání nájemného od žalovaného nemá oporu v provedeném dokazování. Zdůraznili, že žalovaný, který v bytě bydlel bez právního důvodu, byl povinen platit náhradu za užívání bytu ve výši nájemného a takto také od něho jednotlivé platby přijímali. V rámci použitého dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. dovolatelé vyslovili nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně M. A.-F. a žalobcem I. F. a žalovaným vznikla konkludentně nájemní smlouva. Uzavření nájemní smlouvy podle nich bránilo omezení zakotvené v §9 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991, podle něhož povinná osoba nemohla od účinnosti zákona přenechat věci jinému do užívání (s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu). Obvodní bytový podnik v P. nemohl proto od 1. 4. 1991 do 25. 5. 1992 rozhodnout o přidělení služebního bytu do osobního užívání, resp. po 1. 1. 1992 uzavřít nájemní smlouvu a to ani konkludentním způsobem. Co se týče období po 25. 5. 1992, kdy byl dům ve spoluvlastnictví městské části P., přehlédl odvolací soud, že podle §7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti dnem 19. 2. 1992, byl předmětný byt bytem služebním - určeným pro ubytování domovníka a topiče. Nájemní smlouvu o nájmu takového bytu pak lze uzavřít jen, jestliže se nájemce zavázal vykonávat práce, na které je nájem bytu vázán. Jelikož se žalovaný ve vztahu k městské části pro P. nikdy nezavázal vykonávat uvedené práce, nemohlo dojít i z tohoto důvodu k uzavření nájemní smlouvy. Závěrem navrhli rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Zejména uvedl, že závěr o splnění podmínky po dobu tří let vykonávat topičské práce pokládá za správný, neboť tuto práci vykonával v pracovním poměru u Obvodního podniku bytového hospodářství v P. a jeho nástupnických organizací Obvodního bytového podniku v Praze 4 a E.-S., spol. s r. o. od 15. 9. 1989 do 2. 2. 1993, tedy po dobu více jak tří let. Navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo - li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. listopadu 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty - účastníky řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), shledal dovolání přípustným podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout vždy k tzv. zmatečnostním vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř., a v případě přípustného dovolání i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i když dovolatel jejich existenci prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř. nenamítal. Zatímco zmatečnostní vady z obsahu spisu nevyplývají, je řízení zatíženo vadami ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Účelem občanského soudního řízení je především rozhodnutí soudu ve sporu nebo v jiné právní věci. Základem pro rozhodnutí soudu je dokazováním zjištěný skutkový stav věci (§153 odst. 1 o. s. ř.). Dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému je třeba předvolat účastníky řízení (§115 odst. 1 o. s. ř.). Soud při dokazování postupuje v souladu s §123 o. s. ř. (účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny) a dokazování provádí způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví §125 a násl. o. s. ř. Mezi důkazní prostředky náleží i listina. Podle §129 odst. 1 o. s. ř. důkaz listinou se provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Způsob provedení důkazu musí přitom jednoznačně vyplývat z protokolu o jednání (srovnej rozhodnutí publikované pod R 22/79 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutková zjištění, jež mají základ v nesprávném způsobu provedení důkazu, ochrany v odvolacím řízení nepožívají.
V posuzovaném případě soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že kromě výslechu žalobce I. F., žalovaného a svědkyně J. Š. provedl ještě důkaz „spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 16 C 187/95, zejména rozsudkem,který nabyl právní moci dne 31. 5. 1997, dále listinami - výpisem z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P. ze dne 11. 2. 1998, listinou ze dne 7. 11. 1989 bývalého Obvodního podniku bytového hospodářství v P. ve věci souhlasu k dohodě o přenechání domovnického bytu k dočasnému užívání P. Š., evidenčním listem k předmětnému bytu ze dne 29. listopadu 1989, dohodou o přenechání domovnického bytu k dočasnému užívání ze dne 15. 11. 1989, uzavřenou mezi P. Š. a bývalým Obvodním podnikem bytového hospodářství v P., pracovní smlouvou ze dne 4. 7. 1989, uzavřenou mezi P. Š. a bývalým Obvodním bytovým podnikem P., s. p., pracovní smlouvou, uzavřenou mezi Obvodním bytovým podnikem, s. p. a P. Š. ze dne 13. 9. 1989, dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 2. 5. 1990, uzavřenou mezi P. Š. a Obvodním bytovým podnikem v P., listinou označenou jako skončení pracovního poměru ze dne 23. 9. 1991, potvrzením o zaměstnání ze dne 19. 4. 1994, které vystavil Obvodní bytový podnik v P. P. Š., listinou označenou jako rozvázání pracovního poměru ze dne 2. února 1993, adresovanou P. Š. firmě E. S. s. r. o.“. Z obsahu spisu soudu prvního stupně a to konkrétně z protokolu o jednání ze dne 18. 3. 1996 (čl. 20 - 23 spisu) a ze dne 7. 10. 1996 (čl. 28, 29 spisu) však vyplývá, že soud prvního stupně provedl důkaz pouze výslechem účastníků, svědkyně J. Š. a přečtením listiny - výpisu z LV č. 1095 z katastru nemovitostí (nemohlo se ovšem jednat o výpis ze dne 11. 2. 1998, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku, neboť u jednání, které se konalo dne 18. 3. 1996, nemohl být k dispozici). Při těchto jednáních a ani při jednáních ve dnech 4. 12. 1996 (protokol o jednání čl. 30 spisu), 4. 3. 1998 (protokol o jednání čl. 42 spisu), 22. 6. 1998 (protokol o jednání čl. 45 spisu), 29. 6. 1999 (protokol o jednání čl. 57, 58 spisu) a dne 21. 10. 1999, při němž byl vyhlášen rozsudek (protokol o jednání čl. 70, 71 spisu), další důkazy listinami, jejichž výčet je uveden v odůvodnění rozsudku (tedy i dohodou o přenechání domovnického bytu k dočasnému užívání a evidenčním listem), provedeny nebyly, neboť z protokolů o jednáních nevyplývá, že jednotlivé listiny byly předsedou senátu přečteny, popřípadě že předseda senátu sdělil jejich obsah. Neprovedl-li soud prvního stupně uvedené důkazy, nemohl logicky odvolací soud jejich provedení v odvolacím řízení zopakovat.
K základním zásadám, na nichž spočívá občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. Odvolací soud v souladu s touto zásadou přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž uvedený soud dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§212 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je podle §219 o. s. ř. potvrdí. Odvolací soud podle §220 o. s. ř. změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, nebo jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout. Přitom podle §213 odst. 1, 2 věty první o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší, a to zejména v případech vyjmenovaných v §221 odst. 1 písm. a/ až d/ o. s. ř. Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže správné právní posouzení věci vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže činit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř., protože by tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení. Účastníkům by odepřel možnost přezkumu správnosti nových, z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni (srovnej rozhodnutí uveřejněné pod R 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.
Z řečeného vyplývá, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti, neboť nedostatek rozhodujících skutkových zjištění (zjištění učiněná soudem prvního stupně z listin, které nebyly k důkazům provedeny, nemohl odvolací soud převzít a vycházet z nich) nahradil nepřípustně vlastním dokazováním. Za této situace nebyly podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle §221 odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodů uvedených v §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud tak nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
Řízení před odvolacím soudem je však zatíženo ještě další jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou také dány tehdy, jestliže rozsudek soudu prvního stupně není přezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1993, pod pořadovým číslem 19, byl vysloven názor (který sdílí dovolací soud i v této věci), že v případě, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v §157 a §132 o. s. ř., nejsou splněny předpoklady pro opakování dokazování, popřípadě jeho doplňování odvolacím soudem (pro potvrzení či změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem ve smyslu §220 odst. 2 o. s. ř.), ale nezbývá, než takové rozhodnutí zrušit podle §221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je tomu tak proto, že činnost odvolacího soudu je zásadně činností přezkumnou a jestliže odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, protože nemá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., takže z jeho obsahu není zřejmé, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, brání tento nedostatek odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost. Jestliže pak v tomto případě odvolací soud nepostupuje v souladu s §221 odst. 1 písm. c/, odst. 2 o. s. ř., zatíží odvolací řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tak naplněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
V posuzovaném případě soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, pokud jde o důkazy provedené zákonem stanoveným způsobem, pouze konstatuje skutečnost, že byly provedeny, avšak žádná skutková zjištění z nich nečiní. Z odůvodnění uvedeného rozsudku tak není zřejmé, kterou skutečnost má z kterého důkazu za prokázanou a kterou nikoli, jakými úvahami se řídil při hodnocení jednotlivých důkazů a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti a zda přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Protože rozsudek soudu prvního stupně nerespektuje zásady zakotvené v §157 a §132 o. s. ř., je v důsledku toho nepřezkoumatelný.
Nemohlo-li i z tohoto vyloženého důvodu být dokazování doplněno v odvolacím řízení, nebyly podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl proto tento rozsudek podle §221 odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodů uvedených v §221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud tak nepostupoval, provedl dokazování v odvolacím řízení a poté rozsudek soudu prvního stupně změnil, zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej, aniž se – z důvodu předčasnosti - zabýval námitkami dovolatelů uplatněnými v rámci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního včetně dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu