ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.987.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 987/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Ing. L. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. I. L., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 216/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2003, č. j. 51 Co 505/2002-131, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2003, č. j. 51 Co 505/2002-131, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. října 2002, č. j.42 C 216/99-118, ve výroku o povinnosti žalovaného vyklidit byt č. 63, I. kategorie, sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v 9. poschodí v P., ulice V. 1652/6 tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do patnácti dnů poté, kdy mu bude zajištěn náhradní byt o menší podlahové ploše, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalovaného odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. října 2002, č. j. 42 C 216/99-118, (poté, co jeho rozsudek ze dne 27. 6. 2000, č. j. 42 C 216/99-37, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, č. j. 51 Co 588/2000-55, a jeho rozsudek ze dne 3. 4. 2002, č. j. 42 C 216/99-97, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2002, č. j. 51 Co 277/2002-112), uložil žalovanému vyklidit byt č. 63, I. kategorie, sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v 9. poschodí v P., ulice V. 1652/6 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt o menší podlahové ploše, v nižší kvalitě, méně vybavený a mimo obec, v níž je vyklizovaný byt; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2003, č. j. 51 Co 505/2002-131, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit do patnácti dnů poté, kdy mu bude zajištěn náhradní byt o menší podlahové ploše; dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyni vzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání na základě dohody o výměně bytů, schválené dne 20. 2. 1985 Federálním ministerstvem vnitra ČR a dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 25. 2. 1985, že uzavřením manželství (13. 8. 1987) nevzniklo účastníkům právo společného užívání, neboť tomu bránilo ustanovení §182 obč. zák. v tehdy platném znění, když byt měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, a že právo osobního užívání, svědčící toliko žalobkyni, se podle §871 obč. zák. transformovalo na právo nájmu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i pokud jde o jeho závěr, že ztráta uvedeného charakteru předmětného bytu za trvání manželství nemohla mít za následek, že by účastníkům vzniklo k bytu právo společného užívání (společného nájmu); žalovaný tak užíval předmětný byt jako příslušník domácnosti žalobkyně, přičemž rozvodem manželství účastníků (30. 10. 1997) tento právní důvod odpadl. Soudy obou stupňů též shodně dovodily, že povinnost žalovaného je nutno analogicky (§853 obč. zák.) za použití ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. vázat na zajištění bytové náhrady, přičemž neshledaly důvod pro to, aby mu bylo právo na bytovou náhradu odepřeno za použití §3 odst. 1 obč. zák. Zatímco soud prvního stupně podmínil vyklizení žalovaného zajištěním náhradního bytu „o menší podlahové ploše, v nižší kvalitě, méně vybavený a mimo obec, než je vyklizovaný byt “, odvolací soud povinnost žalovaného k vyklizení vázal na zajištění náhradního bytu „o menší podlahové ploše“. Dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovaný žije sám, může být jeho bytová potřeba uspokojena i v menším bytě, než je byt vyklizovaný, avšak že nejsou dány důvody pro to, aby náhradní byt byl „v nižší kvalitě, méně vybavený a mimo obec, než je vyklizovaný byt “. Za takovýto důvod nelze podle názoru odvolacího soudu pokládat samu o sobě okolnost, že vztah žalovaného se žalobkyní a jejím synem je konfliktní, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný porušoval své povinnosti; v rámci úvahy o kvalitě bytové náhrady přihlédl též k tomu, že žalovaný je pracovně vázán v P.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odkazem na „§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“, v němž uvedl, že „se domnívá, že rozhodnutí v této věci může mít zásadní právní význam“. Namítá, že v řízení nebyla dostatečně posouzena námitka nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, vznesená žalovaným, přičemž poukazuje na to, že žalobkyni „nevzniklo právo k předmětnému bytu“, že „žádná dohoda o výměně bytu neexistuje a nikdy neexistovala“, a že „nikdy k žádné výměně bytu nedošlo“. Dále poukazuje na „problematičnost rozhodnutí o náhradním bytě, a to s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, ve věci 3 Cdon 14/96“, a právní názor v něm vyslovený; uvádí, že: „za těchto okolností patrně není nezbytné zajišťovat dovolateli rovnocenný náhradní byt, než ten, který má vyklidit, avšak na straně druhé není povinnost zajistit oprávněné náhradní byt v téže obci, byt jen o menší podlahové ploše, nikterak zajištěné“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření vyvracela námitku dovolatele ve vztahu k výměně bytu, namítla, že dovolání není přípustné a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž byla vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázána na zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vzhledem k tomu, že vady obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání namítány (a z obsahu spisu se nepodávají), mohl dovolací soud přezkoumávat správnost tohoto výroku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné, toliko z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatel však proti tomuto výroku výhrady, jimiž by zpochybnil jeho správnost, nevznáší, naopak výslovně připouští, že „není nutné zajišťovat … rovnocenný náhradní byt“. Pokud pak s odkazem na právní názor vyslovený v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjadřuje pochybnosti ve vztahu k umístnění náhradního bytu, je třeba poukázat na to, že stávající judikatura dovolacího soudu vychází z právního názoru, podle kterého zajištění náhradního bytu mimo obec, něž je byt vyklizovaný, přichází v úvahu jen za splnění podmínek, které stanoví zákon (§712 odst. 2 věta čtvrtá, §712 odst. 1 věta třetí obč. zák.) a za dalšího předpokladu, že tak soud v nalézacím řízení výslovně rozhodl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 605/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod C 846, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1287/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod pořadovým číslem 29). V dané věci – jak vyplývá z měnícího výroku napadeného rozsudku (i z jeho odůvodnění) – však odvolací soud nepodmínil vyklizení žalovaného zajištěním náhradního bytu „mimo obec než je vyklizovaný byt“. Se zřetelem k uvedenému dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání v tomto rozsahu zamítnout (§243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).
Ve výroku o vyklizení se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně); jde tedy o výrok potvrzující; přípustnost dovolání proti nim tedy nelze opřít (jak mylně činí dovolatel) o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku by bylo přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze ve vztahu k tomuto výroku přípustnost dovolání dovodit, neboť i když soud prvního stupně rozhodl ve svém (v pořadí třetím) rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem, jinak, než ve svém (v pořadí prvním) rozsudku ze dne 27. 6. 2000, č. j. 42 C 216/37, který byl zrušen usnesením Městského soudu ze dne 28. 2. 2001, č. j. 51 Co 588/2000-55, tj. vyhověl žalobě na vyklizení žalovaného z předmětného bytu, nelze dospět k závěru, že by se tak stalo v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu vysloveným v označeném zrušujícím usnesení. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto usnesení, byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen za účelem doplnění dokazování a pro nepřezkoumatelnost (§221 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. v tehdy platném znění).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud nepřihlédl k dovolatelem namítaným okolnostem, které (podle jeho názoru) prokazují nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v projednávané věci dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o důvodnosti žaloby, kterou se žalobkyně – nájemkyně předmětného bytu - domáhá vyklizení žalovaného tím, že namítá, že jí „nevzniklo právo k předmětnému bytu“, že „žádná dohoda o výměně bytu neexistuje a nikdy neexistovala“, a že „nikdy k žádné výměně bytu nedošlo“, nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšnému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/200 Sb.), a z paušální částky náhrad ve výši 75.- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu