ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.988.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 988/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. M., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 96/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2002, č. j. 19 Co 207/2002-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. srpna 2002, č. j. 19 Co 207/2002-104, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 20. února 2002, č. j. 11 C 96/98-89, jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit a žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku odevzdat „byt o velikosti 2+kk, I. kateg., ve druhém patře domu čp. 850, V. 36 v P., jehož nájemcem byl zemřelý J. I.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. V pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. února 2001, č. j. 11 C 96/98-57, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 14. listopadu 2001, č. j. 19 Co 457/2001-78, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že v předmětném bytě žila až do své smrti, tedy do 26. listopadu 1989, původní uživatelka bytu A. I. se svým synem J. I., jemuž jako osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům vykonávala funkci opatrovnice, a že po její smrti byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. dubna 1990, sp. zn. 12 Nc 659/90, opatrovníkem J. I. ustanoven žalovaný. Poté rovněž zjistily, že J. I. byl již dne 13. listopadu 1989 umístěn v psychiatrické léčebně, a že dne 22. října 1997 v psychiatrické léčebně zemřel. Z těchto skutkových zjištění učinily skutkový závěr, že umístění J. I. v psychiatrické léčebně bylo od počátku trvalého rázu. Nakonec zjistily, že žalovaný se do předmětného bytu nastěhoval nejdříve poté, co byl J. I. dne 13. listopadu 1989 umístěn v psychiatrické léčebně. Na základě uvedených skutkových zjištění pak dovodily, že na žalovaného tehdejší právo osobního užívání bytu nepřešlo, neboť nebyl naplněn předpoklad péče o společnou domácnost uživatele a žití s ním ve společné domácnosti aspoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí (ve vztahu k A. I.), resp. před trvalým opuštěním společné domácnosti J. I., na něhož tehdejší právo osobního užívání bytu přešlo, tj. předpoklad, normovaný pro účely přechodu tehdejšího práva osobního užívání bytu ustanovením §179 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), resp. ustanovením §179 odst. 1 věty druhé ve spojení s §181 obč. zák. Proto žalobě na vyklizení bytu vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl v něm, že „soud vycházel zcela mechanicky z původního řízení a účelově vyložil i svědecké výpovědi“, že nevzal v potaz“ nesrovnalosti ve svědecké výpovědi jeho manželky, že „nereagoval na upřesňující výpověď svědka J. P.“, a že „ostatní svědci si jej jednak nepamatovali, jednak vůbec nevycházeli z bytu apod., takže k věci nemohli nic uvést“. Dále rovněž uvedl, že „se jedná o panelový výškový dům, kde se lidé téměř neznají … neznali svědci ani zemřelou paní I. a pana I.“. Za předčasný pokládá rovněž skutkový závěr o tom, „že umístění pana I. v léčebně je trvalého charakteru“. Nakonec uvedl, že v době smrti A. I. „již déle než jeden rok bydlel jak s paní I., tak s jejím synem J.“; proto i na něj „ze zákona přešlo právo nájmu k tomuto bytu“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné už proto, že soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o vyhovující rozsudky).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladu pro přechod tehdejšího práva osobního užívání bytu (ve smyslu §179 odst. 1 věty druhé obč. zák., resp. §179 odst. 1 věty druhé ve spojení s §181 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. srpna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu