ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1029.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1029/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce S. m. O., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 159.763,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 189/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2002, č. j. 10 Co 780/2001-190, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2002, č. j. 10 Co 780/2001-190, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 2. 2001, č. j. 16 C 189/97-130, a to v odvoláním napadené části (počátek výroku I.), v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 159.763,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,9% z částky 4.628,- Kč od 16. 2. 1995 do zaplacení a s týmž úrokem z částky 147. 702,- Kč od 3. 5. 1997 do zaplacení, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech státu byl napadený rozsudek zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se tedy úspěšně domáhal zaplacení nájemného za rok 1995 ve výši 4.628,- Kč s příslušenstvím, úroku za pozdní úhradu nájemného za léta 1993 a 1994 ve výši 530,10 Kč, smluvní pokuty za pozdní úhradu nájemného za léta 1993 – 1995 ve výši 6.903,20 Kč a doplacení nájemného do plné výše v částce 147.702,- Kč s příslušenstvím; celkem 159.763,30 Kč. Všechny nároky žalobce opíral o nájemní smlouvu, uzavřenou se žalovaným dne 22. 2. 1993. Touto smlouvou pronajal žalobce žalovanému pozemek parc. č. 657 v k. ú. P., obec O., a současně s prodejem domu čp. 729, na uvedené parcele postaveném; šlo o prodej domu žalobcem žalovanému jako nabyvateli.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovodil odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a návazně označil dovolací důvody podle §241a odst. 2 o. s. ř. (vada řízení s následkem nesprávného rozhodnutí, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel namítl, že:
I. Postupem odvolacího soudu mu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť cestou k jednání odvolacího soudu dne 19. 6. 2002 byl stižen silnou nevolností, která mu zabránila v účasti i včasné omluvě; odvolací soud však rozhodl v jeho nepřítomnosti.
II. Soudy obou stupňů nevzaly v úvahu dopis žalobce ze dne 2. 9. 1996, ve kterém se uvádí, že „Na základě stanoviska právní služby a nového předpisu odboru majetkoprávního bylo projednáno vyúčtování zvýšeného nájemného a následně bylo upuštěno od jeho vymáhání.“; zde byl podnět k dalšímu dokazování čtením listin – stanoviska právní služby a předpisu majetkoprávního odboru.
III. Obě instance neměly opomenout dvě skutečnosti po právní stránce zásadního významu, jednak že Úřad městského obvodu M. O. a P. je organizační složkou žalobce (souvislost se stavebním řízením o demolici sousedního objektu), a dále že žalobce byl vlastníkem demolovaného objektu v sousedství (což souvisí s odpovědností žalobce za dodržení podmínek smlouvy o nájmu pozemku).
IV. Nesprávně byla posouzena otázka promlčení resp. počátku běhu promlčecí doby. Stalo se tak v důsledku chybného výkladu návaznosti bodu 1 a bodu 2 článku IV. nájemní smlouvy.
V. Námitku zásadního významu spatřoval dovolatel i v prolínání tříletých lhůt, stanovených k provedení oprav zakoupeného domu, žalovanému i dodavatelské firmě P., s. r. o.; závazky související s rekonstrukcí domu tedy vzájemně kolidovaly.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud z těchto důvodů napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc ze stejných důvodů vrátil první instanci.
Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s jednotlivými námitkami dovolatele a navrhl, aby dovolání žalovaného nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání včas podal oprávněný subjekt, zastoupený advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Ještě před posouzením věci z hlediska uplatněných dovolacích důvodů se dovolací soud musel vypořádat s otázkou přípustnosti dovolání, jak je upravena v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání nemohlo být přípustné podle písm. a/, b/ citovaného ustanovení, neboť soudy obou stupňů rozhodly v dovoláním napadeném výroku shodně a po předchozím rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 11. 1998 sice následovalo zrušení a vrácení věci odvolacím soudem ze dne 30. 9. 1999, prvostupňový rozsudek však již v prvním případě vyhověl žalobě a ke kasaci bylo přistoupeno z důvodu doplnění dokazování.
V úvahu tedy přicházela pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce (jak žalovaný dovozoval). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 3 cit. ust.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud posuzoval otázku zásadního právního významu napadeného meritorního rozhodnutí podle vlastního uvážení, především však musel přihlížet k obsahu dovolání.
Pokud jde o bod I. dovolání, má dovolací soud zato, že vůči žalovanému nedošlo k odnětí možnosti jednat před soudem. Žalovaný byl zastoupen a bylo jeho věcí, že si nepřál účast svého advokáta při odvolacím jednání (jak advokát sdělil odvolacímu soudu, bez žádosti o odročení jednání podle §101 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaný se tedy z vlastní vůle zbavil možnosti být při jednání zastoupen. Své podrobné stanovisko k věci však vyjádřil v předchozích podáních včetně odvolání. Při jednání odvolacího soudu dne 19. 6. 2002, kdy byl vyhlášen rozsudek, však nebyly prováděny žádné důkazy a nedošlo ani k jiným procesním úkonům odvolacího soudu (poučení stran apod.), při nichž by byla neúčast žalovanému na újmu.
V bodě II. dovolání též nelze námitkám žalovaného přisvědčit. Nebylo důvodu provádět další listinné důkazy, když soudy obou stupňů (v podrobnostech zejména soud prvostupňový) posoudily dopis žalobce ze 2. 9. 1996 tak, že nezaložil žádné právní účinky. Dovolací soud zde sdílí právní názor, že nebylo prokázáno sjednání takové zákonem požadované dohody věřitele a dlužníka o prominutí dluhu či vzdání se práva (§574 odst. 1, 2 občanského zákoníku – dále „o. z.“), znamenající zánik nároku. Zmíněnému dopisu předcházela žádost žalovaného o prominutí pohledávky. Kladná reakce žalobce v dopise z 2. 9. 1996 však neznamená relevantní souhlas se žádostí a není ani listinou stvrzující dohodu ve smyslu výše citovaného ustanovení o. z. Ač dopis podepsala Ing. A. Z., vedoucí finančního odboru úřadu městského obvodu, nelze dovodit vázanost žalobce tímto projevem vůle ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 o. z. o překročení rozsahu jednatelského oprávnění osobou, která činí za právnickou osobu právní úkony. Takový následek by mohl nastat, jestliže by k dopisem sdělenému „upuštění od vymáhání“ pohledávky žalobce došlo na základě výhradně interního postupu organizace. V tomto případě je však postup při prominutí pohledávky upraven zákonem: podle §36a odst. 1 písm. g/ zákona o obcích č. 367/1990 Sb. v tehdejším znění bylo prominutí pohledávky vyšší než 5.000,- Kč ve výlučné pravomoci obecního zastupitelstva. Nerozhodlo-li zastupitelstvo městského obvodu o prominutí pohledávky a naopak obvodní rada dne 5. 3. 1997 rozhodla pohledávku soudně vymáhat, pak tu kogentní zákonná úprava brání závěru, že by případná nevědomost žalovaného o překročení jednatelského oprávnění žalující strany mohla přivodit zánik nároku.
Zmíněné „dvě skutečnosti… zásadního právního významu“, zdůrazněné v bodě III. dovolání, nejsou formulací právní otázky řešené v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Také v tvrzeních, vážících se k těmto skutečnostem, dominují skutkové aspekty věci.
S dovolatelem nelze souhlasit ani v bodě IV. při jeho výkladu vztahu b. 1 a 2 článku IV. nájemní smlouvy, upravujícího výši a podmínky placení nájemného. Oba body smlouvy na sebe logicky navazují, první reguluje výši a splatnost nájemného včetně smluvní pokuty v případě prodlení s placením, druhý pak podmínky pro snížení nájemného (celková rekonstrukce domu) i důsledky, které nastanou v případě nedodržení těchto podmínek.
Ani žalovaným tvrzené prolínání lhůt pro jednotlivé subjekty, které se měly na rekonstrukci koupeného domu podílet, jak na ně poukázal dovolatel v bodě V. podaného dovolání, není právní otázkou, určující pro rozhodnutí ve věci samé. Platí zde táž argumentace dovolacího soudu jako k bodu III.
Z hlediska ustanovení §237 odst. 3 tedy dovolací soud shledal pouze námitky žalovaného ad II. případně ad IV. takovými, které by mohly navodit existenci právní otázky řešené v rozporu s hmotným právem. V obou eventualitách však k tomuto závěru nedospěl a nedovodil ani jiné pochybení hmotněprávního posouzení věci. Poněvadž v týchž situacích nejde ani o odklon od stávající judikatury či o rozpory v právním posouzení mezi nižšími soudy či mezi senáty dovolacího soudu, dovodil dovolací soud nesplnění podmínky zásadního významu meritorního rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání žalovaného bylo proto jako nepřípustné odmítnuto (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Přes odmítnutí dovolání nepřiznal dovolací soud náklady řízení protistraně, jak by to odpovídalo ustanovení §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Nehledě na důvody zrušení a vrácení věci v nákladovém výroku odvolacím soudem, podala vyjádření k dovolání za žalobce pověřená osoba, nikoli tedy právní zástupkyně, a náklady dovolacího řízení žalobce neúčtoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu