ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1061.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1061/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. ve věci žalobce H., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci J., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 1,375.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 424/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, č. j. 30 Co 446/2002-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, č. j. 30 Co 446/2002-43, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. 10. 2002, č. j. 6 C 424/2001-114, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1,375.000,- Kč s příslušenstvím. Soudy obou stupňů přiznaly úspěšné žalované náhradu nákladů řízení v částkách, představujících odměnu za právní zastoupení.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nájemní vztah mezi účastníky, ve kterém byl žalobce nájemcem a žalovaná pronajímatelem, byl založen smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 31. 7. 1998, sjednanou na dobu patnácti let. Nájem žalobce však skončil na základě výpovědi dané žalobcem, přičemž účinky výpovědi znamenající zánik nájmu nastaly dnem 1. 7. 2000. Odvolací soud též potvrdil závěr prvostupňového soudu, že vůlí účastníků nájemní smlouvy (vyjádřenou ve smlouvě nájemným jen ve výši 100,- Kč ročně) nebyl vznik povinnosti pronajímatele zaplatit žalobci náklady jím vynaložené na rekonstrukci pronajaté kotelny, či protihodnotu toho, oč se hodnota nebytového prostoru v důsledku rekonstrukce zvýšila. Požadoval-li žalobce nyní úhradu těchto nákladů, pak odvolací soud sám dovodil, že nedošlo ve smyslu ustanovení §667 odst. 1 občanského zákoníku (dále „o. z.“) ke změnám na věci. Taková změna předpokládá proměnu charakteru pronajaté věci; bylo však zjištěno, že pouze jeden prvek (stávající kotelna na pevná paliva) byl nahrazen prvkem novým.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm označil otázku výkladu pojmu „změny na věci“ podle §667 odst. 1 o. z. za otázku po právní stránce zásadního významu. Odkázal na projektovou dokumentaci s tím, že výsledkem rekonstrukce jím provedené byla zcela jiná kvalita předmětu nájmu, tj. kotelny a jejího technologického zařízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas a podala je oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Ještě před případným posouzením dovolacího důvodu, opřeného žalobcem o stejná tvrzení jako odůvodňující přípustnost dovolání (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., podle něhož má rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci), se však dovolací soud musel zabývat otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné.
Vzhledem ke shodě výroků rozsudků obou nižších instancí, jakož i vzhledem k tomu, že nepředcházelo kasační rozhodnutí odvolacího soudu, připadala v úvahu pouze přípustnost dovolání založená ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Muselo by tedy jít o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé, přičemž tento znak je naplněn zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku dosud neřešenou, nebo právní otázku judikovanou odvolacími soudy resp. dovolacím soudem rozdílně, nebo – jak namítl dovolatel – je-li v napadeném rozhodnutí řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem.
Byť lze jinak souhlasit s dovolatelem ohledně jeho ostatní argumentace, že nájemní vztah mezi účastníky skončil na základě jeho návrhu dohodou o zkrácení doby určité (§9 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor), i s jeho věcnými námitkami ke změnám na předmětu nájmu (v tomto případě k nim zřejmě došlo), samotný výklad pojmu „změny na věci“ ve smyslu §667 odst. 1 o. z. nebyl určující pro rozhodnutí ve věci samé.
Podstatné pro meritum věci bylo posouzení projevu vůle stran při uzavírání nájemní smlouvy, pokud šlo o otázky úhrady nákladů spojených se změnami na věci resp. náhrady protihodnoty toho, oč se zvýšila hodnota věci (§667 odst. 1 o. z.), při současně projeveném souhlasu pronajímatele s pozdějšími změnami na věci.
Odvolací soud tu považoval za správný závěr soudu prvního stupně, učiněný na základě obsahu nájemní smlouvy (čl. VII, VIII - nájemné jen ve výši 100,- Kč ročně) a výpovědí svědků P. a Š., že obojí náklady měl nést výlučně nájemce. Skončil-li nájemní poměr dohodou na základě návrhu nájemce, nikoli tedy z jednostranné vůle pronajímatele, pak tím spíše nelze považovat požadavek žalobce na náhradu nákladů rekonstrukce či nákladů zhodnocení věci za důvodný. Dovolací soud je skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je doplňovat či měnit (§243a o. s. ř.); nemohl tedy v rámci dovolacího přezkumu ovlivnit závěr o obsahu a důsledcích nájemní smlouvy, převzatý od soudu prvního stupně odvolacím soudem.
Smluvní projev vůle žalobce o provádění rekonstrukce předmětu nájmu vlastním nákladem, s účinky dovozenými nižšími instancemi, nelze ani považovat za event. nepřípustné vzdání se práva předem (§574 odst. 2 o. z.), které by umožňovalo žalobci domáhat se například bezdůvodného obohacení vyjádřeného zhodnocením předmětu nájmu. Ustanovení §667 odst. 1 o. z. má totiž specifickou povahu spočívající v tom, že ujednání partnerů v nájemním vztahu, jehož varianty jsou upraveny zákonem, se týká nákladů, které vznikají teprve v průběhu nájemního vztahu, a jejichž úhradu je v zásadě možno požadovat až po ukončení nájemního vztahu (tato úhrada je tedy ex lege „odsunuta“).
Výchozí a podstatná otázka pro rozhodnutí tedy nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Pro její posouzení byla významnými závazná skutková zjištění nižších instancí, zatímco právní aspekt se zde zaměřil na posouzení projevu vůle účastníků nájemní smlouvy s ohledem na principy vyjádřené v ustanovení §35 o. z. o výkladu právního úkonu (zejména odst. 1, 2). Poněvadž nebylo možno dovodit ani neexistenci či rozpornost judikatury k relevantním otázkám výkladu právního úkonu, dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Odmítnutí dovolání zakládá všeobecně povinnost dovolatele nahradit protistraně náklady dovolacího řízení (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.); žalované však žádné tyto náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu