ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1115.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1115/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce K. A., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Statutárnímu městu J., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 302/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2002, č. j. 16 Co 233/2000-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2002, č. j. 16 Co 233/2000-180 se ve výrocích I. a III. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2002, č. j. 16 Co 233/2000-180, byl zčásti změněn rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 1. 2000, č. j. 5 C 302/92-124, a to ve výroku o uzavření dohody mezi účastníky o vydání nemovitostí podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon“). Nemovitostmi byl dům čp. 1231 na pozemku parc. č. 2668, pozemek parc. č. 2668 - zastavěná plocha a nádvoří, jakož i pozemek parc. č. 2669/2 – ostatní plocha, vše nyní zapsáno pro obec J. a k. ú. J. na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu v J. Zatímco soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl, odvolací soud rozhodl o uzavření dohody mezi účastníky s povinností žalovaného vydat nemovitosti žalobci v rozsahu 35/100 (spoluvlastnického podílu). Domáhal-li se žalobce uzavření dohody o vydání zbývajících 65/100, odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 8.587,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.
Odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy ke konfiskaci nemovitostí, neshledal však poté podstatné změny proti skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně. V právních závěrech odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, pokud jde o
- status původní žalobkyně H. K. jako oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 4 písm. b/ zákona z titulu svěřenského náhradnictví (fideikomisární substituce) po zemřelé R. H. (v postavení instituta), zřízeného dřívějším vlastníkem nemovitostí J. H. v rozsahu 35% ve prospěch potomků J. H.; H. K. byla dcerou J. H. a po jejím úmrtí dne 17. 3. 1992 se stal jediným dědicem (viz žalobní tvrzení a zpráva Státního notářství v Jihlavě) její syn K. A;
- interpretaci ustanovení §5 odst. 1, 2 zákona, vztahující se k písemné výzvě vydat věci H. K. žalovanému; soud dovodil, že k účinné výzvě došlo v průběhu prekluzívní lhůty končící dnem 1. 10. 1991;
- nulitu konfiskačního výměru Okresního národního výboru (ONV) v J. ze dne 31. 5. 1946, jímž bylo rozhodnuto, že R. H. splňuje podmínky konfiskace podle §1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“); podle soudů obou stupňů spočívá nulita výměru, který je opatřen doložkou právní moci s datem 26. 10. 1946, v tom, že byl vydán až po smrti R. H.; výměr byl přitom vydán ještě před pozůstalostním jednáním o majetku zemřelé, k němuž došlo dne 5. 6. 1946, takže nemohla nastat ani konfiskace vůči ležící pozůstalosti (hereditas iacens) po přijetí dědictví delegátem; naopak konfiskované nemovitosti již nebyly do dědictví zahrnuty;
- aplikaci ustanovení §6 odst. 2 zákona za situace, kdy je v důsledku nulity konfiskačního výměru třeba na tento výměr pohlížet, jakoby nebyl vydán; stát tedy převzal nemovitosti bez právního důvodu.
Odvolací soud však odlišně posoudil časový moment převzetí nemovitostí státem. Zatímco soud prvního stupně umístil toto převzetí do doby předcházející datu 25. 2. 1948 vzhledem k neprojednání nemovitostí v dědickém řízení a k jejich zahrnutí do rámcového plánu rozdělení majetku (§6 dekretu č. 108/1945 Sb.), odvolací soud dospěl k závěru, že
- k převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu došlo první dispozicí státu s věcmi, spočívající v „zařazení předmětných nemovitostí do seznamu konfiskovaných podstat v roce 1949“ a ve vydání rozhodnutí Osidlovacího úřadu o odevzdání konfiskovaných nemovitostí obci J. ze dne 2. 12. 1949; tímto administrativním postupem projevil podle odvolacího soudu stát svou vůli nakládat s nemovitostmi a tak byl založen restituční nárok nynějšího oprávněného vzhledem k převzetí věcí v rozhodném období po 25. 2. 1948 (§1 odst. 1 zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasil s nulitou konfiskačního výměru již proto, že výměr podle něj nemusel být výslovně deklarován vůči ležící pozůstalosti. Šlo jen o potvrzení podmínek konfiskace majetku určité osoby. Výměr mohl být publikován veřejnou vyhláškou; je na něm uvedeno, že nemovitosti jsou v národní správě a jako správce je uveden K. F., bytem J., P. 13. Mohlo být tedy doručeno i tomuto správci (na výměru je uvedeno datum doručení 11. 10. 1946). I v případě, že by se nejednalo o platnou konfiskaci, převzal stát nemovitosti před rozhodným datem 25. 2. 1948. Podle dovolatele se tak stalo již v roce 1946, jak jmenováním správce ve výměru, tak i návaznou správou nemovitostí. Konfiskované věci byly evidovány a spravovány k tomu účelu zřízenými Fondy národní obnovy (§3 dekretu č. 108/1945 Sb.). Z těchto důvodů dovolatel navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí v důsledku marného uplynutí dovolací lhůty. Byl-li žalovanému rozsudek odvolacího soudu doručen dne 17. 1. 2003, pak jednoměsíční lhůta k podání dovolání žalobci uplynula dnem 17. 2. 2003. Podal-li žalobce dovolání dne 25. 2. 2003, stalo se tak po uplynutí lhůty, neboť dovolací lhůta se v posuzované věci řídí ustanovením §240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., tedy před datem 1. 1. 2001. Tento závěr vyplývá z článku 15 přechodných ustanovení zmíněné novely, neboť rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího byly vydány po řízení provedeném podle o. s. ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Meritorně pak žalobce zdůraznil perzekuční postup vůči svým právním předchůdcům a ztotožnil se s právními závěry, vyslovenými k otázce převzetí nemovitostí státem odvolacím soudem.
Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i průběh předchozího řízení po procesní stránce za použití ustanovení o. s. ř. ve znění účinném před datem 1. 1. 2001, tedy před nabytím účinnosti změn a doplňků provedených zákonem č. 30/2000 Sb., jak již dovodil ve vyjádření k dovolání žalobce. Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 14. 1. 2000, v řízení před soudem prvního stupně se tedy postupovalo podle ustanovení o. s. ř. relevantních před datem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Z bodu 15. Přechodných a závěrečných ustanovení tohoto zákona (část dvanáctá, hlava I) vyplývá, že se v takovém případě též odvolání projedná a rozhodne podle dosavadního znění procesního předpisu. Také procesní režim dovolacího řízení se pak řídí zněním o. s. ř. účinným před 1. 1. 2001, jak je patrno z bodu 17. citovaných Přechodných ustanovení. V dalším textu tedy dovolací soud uvádí ustanovení o. s. ř. ve znění účinném před datem 1. 1. 2001.
Dovolání podal k němu oprávněný subjekt, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se ovšem musel ještě před posouzením merita věci zabývat otázkou včasnosti podaného dovolání.
Žalovaný podal dovolání osobně u soudu prvního stupně dne 25. 2. 2003; rozsudek odvolacího soudu mu byl doručen prostřednictvím právní zástupkyně dne 17. 1. 2003. Ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. stanovilo dovolací lhůtu v délce jednoho měsíce, počítanou od právní moci rozhodnutí. Tato právní moc nastala dne 17. 1. 2003, neboť protistraně bylo doručeno ještě v den předcházející doručení žalovanému. Otázku dodržení lhůty k podání mimořádného opravného prostředku však nebylo možno posoudit bez přihlédnutí k textu poučení o dovolání, provedeného odvolacím soudem. Ten poučil účastníky tak, že „Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání“.
Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že se včasnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2001 posuzuje podle o. s. ř. ve znění účinném před tímto datem (např. v usnesení ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 843/2001). Týž soud též vícekrát dovodil, že odvolací soud nebyl před účinností zákona č. 30/2000 Sb. povinen poučit účastníky o možnosti podat dovolání, neboť tato povinnost nevyplývala ze stávajícího textu ustanovení §157 odst. 1 o. s. ř. Právní názor dovolacího soudu přijal postupně za svůj i Ústavní soud, o čemž svědčí již jeho usnesení ze dne 28. 11. 1997, sp. zn. III. ÚS 312/97.
Odvolací soud však v posuzované věci účastníky o možnosti podat dovolání poučil. Učinil tak ovšem zjevně neúplně. V jeho poučení není uvedena ani lhůta k podání dovolání ani soud, u něhož se dovolání podává. Vadné poučení účastníka o jeho procesních právech však nemůže jít k jeho tíži, jak zdůraznil např. Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01. Nejvyšší soud pak dospěl v usnesení ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, k závěru, že výslovné leč nesprávné poučení o dovolání (v konkrétním případě poučení o delší než zákonné dovolací lhůtě) zasahuje do procesních práv účastníka ještě výraznější měrou, než absence jakéhokoli poučení o dovolání. Podle závěru téhož usnesení nelze odmítnout v případě vadného poučení o dovolací lhůtě dovolání, podané účastníkem po řízení vedeném podle znění o. s. ř. před 1. 1. 2001, jako opožděné. Ač právní úprava dovolání tehdy neřešila v ustanovení §240 o. s. ř. důsledky vad poučení o dovolání prodloužením dovolací lhůty (na rozdíl od současné úpravy v odst. 3 téhož ustanovení, stanovící lhůtu v délce čtyř měsíců), přijímá se v posledně citovaném usnesení principiální názor o projednání dovolání, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání dovolání nesprávně vymezil odvolací soud.
V intencích uvedené judikatury je nutno postupovat i v nyní posuzovaném případě, v němž lhůta k podání dovolání nebyla v poučení odvolacího soudu stanovena. Ani zde nelze dovolání (podané krátce po uplynutí tehdejší jednoměsíční lhůty) odmítnout jako opožděné. Bylo věcí odvolacího soudu, že o přípustnosti dovolání účastníky poučil. Jakmile tak učinil, byl povinen zachovat obvyklé náležitosti poučení o opravném prostředku, včetně údaje o délce lhůty k jeho podání. Nestalo-li se tak, nemůže to jít k tíži účastníkům řízení, jejichž právo podat opravný prostředek (i mimořádný), musí soud při aplikaci i interpretaci práva náležitě chránit.
Pokud jde o dovolací lhůtu v případě tohoto druhu vadného poučení, pak při již zmíněné tehdejší neexistenci výslovné úpravy dovolací soud sdílí názor Ústavního soudu (vyslovený v nálezu ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, Sbírka nálezů a usnesení sv. 1, č. 27, str. 217), že tu nelze hledat řešení v extenzívním výkladu (analogii) ustanovení §204 odst. 2 o. s. ř. o delší, tehdy tříměsíční, lhůtě pro podání odvolání. Prodlouženou lhůtu pro případ vadného poučení o dovolání, spočívajícího v absenci uvedení dovolací lhůty, tudíž nebylo možné ze znění o. s. ř. účinného do 31. 12. 2000 dovodit. Za takto vzniklého právního stavu náleží priorita ústavnímu právu účastníka řízení na spravedlivý proces, zakotvenému v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní kautela, podle níž se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u soudu, zaručuje účastníku přístup k soudu – a v posuzované věci je jím meritorní projednání dovolání – i tehdy, když zákonodárce neupravil důsledky spojené s vadným (byť nevyžadovaným) poučením o možnosti podat dovolání; ostatně tuto procesní mezeru odstranil od 1. 1. 2001 zákon č. 30/2000 Sb. stanovením prodloužené čtyřměsíční lhůty k podání dovolání v §240 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud tedy neodmítl dovolání žalovaného jako opožděné a rozhodl se je věcně posoudit.
Přípustnost dovolání je založena ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl v dovoláním napadených výrocích změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle žalovaného spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněn byl dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Před posouzením konkrétního obsahu dovolacího důvodu třeba předeslat, že odvolací soud správně akceptoval závěr soudu prvního stupně o právní předchůdkyni žalobce H. K. jako oprávněné osobě. Zde byla přiléhavě aplikována ustanovení §608 a násl. obecného zákoníku občanského (č. 946 Sb. zák. soud. ze dne 1. 6. 1811) o svěřenském náhradnictví (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 710/2000). S odvolacím soudem lze souhlasit i při jeho extenzívním výkladu náležitostí a zejména doby podání výzvy k vydání věcí podle §5 odst. 1, 2 zákona, konvenujícím ústavní interpretaci in favorem oprávněné osoby. Je záhodno dodat, že odvolací soud neměl příležitost zabývat se aktivní legitimací nynější oprávněné osoby. Tento závěr totiž neučinil již soud prvního stupně, i když je ve spise založena zpráva Státního notářství v Jihlavě ze dne 15. 6. 1992 o projednání dědictví po H. K. a dědění pozůstalého syna.
Z obou dovolacích námitek (posouzení konfiskačního výměru, okamžik převzetí věci státem), vyslovených v rámci uplatněného dovolacího důvodu, lze přisvědčit již námitce vztahující se k otázce nulity konfiskačního výměru, vydaného ONV v J. dne 31. 5. 1946 podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Výměr, vydaný podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., nabyl právní moc (i když podrobnosti splnění podmínek právní moci se nepodařilo prozkoumat) dne 26. 10. 1946. Nedošlo tedy k pokračování správního řízení v důsledku podaného odvolání, jak připouští posledně citované ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb. Při posuzování, zda jde o restituční věc, Nejvyšší soud již v rozhodnutích publikovaných pod č. 15, 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek konstatoval, že zákon o mimosoudních rehabilitacích se nevztahuje na majetek konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb., když rozhodnutí bývalého ONV, vydané podle §1 odst. 4 dekretu, nabylo právní moc a vykonatelnost už před 25. 2. 1948. Také Ústavní soud poznamenal ve známém nálezu ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94, že se v praxi obecných soudů prosazují tendence posuzovat splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu §6 odst. 2 zákona tehdy, když v případech konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. správní orgán rozhodoval o splnění podmínek konfiskace až po 25. 2. 1948. Aktuální judikatura Nejvyššího soudu potvrzuje vytýčený směr výkladu; například v rozsudku ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 598/99, se opět uzavírá, že konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. může soud posuzovat jako zákonný důvod restituce jen při naplnění předpokladu přechodu věci na stát podle §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c/ zákona a jestliže rozhodnutí správního orgánu o konfiskaci nabylo právní moc a vykonatelnost až po 25. 2. 1948.
Z konstantní judikatury je tedy patrno, že soudy obou stupňů neměly z hlediska platnosti, včetně právních účinků, posuzovat resp. zpochybňovat konfiskační výměr ONV v J. ze dne 31. 5. 1946. Stalo-li se tak, vznikl rozpor s tvrzeními žalobce, který uplatněný nárok na uzavření dohody na vydání věcí opřel o restituční předpis. Ve věci však nemůže jít o takovou majetkovou křivdu, která by spadala do rozhodného období vymezeného ustanovením §1 odst. 1 zákona.
Již tento závěr vedl dovolací soud ke zrušení napadené části rozsudku odvolací instance, neboť nižšími soudy provedené posouzení konfiskačního výměru předurčilo rozhodující měrou výsledek sporu.
K otázce časového momentu převzetí věci státem lze marginálně poznamenat, že rozhodným okamžikem nemusí být jen prvá dispozice státu s nemovitostmi, ale i ten (případně odlišný) čas, kdy byla vlastníku nemovitostí (nebo jeho potencionálnímu právnímu nástupci) odňata možnost věc držet, užívat, nakládat s ní, tedy možnost realizovat základní vlastnická oprávnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Pokud jde o předmětný výměr o konfiskaci, pak vyzdvihly-li oba soudy skutečnost jeho vydání až po smrti v něm označené vlastnice nemovitostí, nebyl by bez zajímavosti širší pohled na tehdejší judikaturu. Nejvyšší správní soud zaujal v nálezu ze dne 2. 5. 1947, č. j. 277/46-6 (publikovaném v B. sbírce pod č. A 1615/47) přístup, podle něhož byl pro posouzení vlastnictví majetku, který měl být konfiskován, rozhodným den nabytí účinnosti příslušného dekretu (v dané věci šlo o dekret č. 12/1945 Sb.).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. i v návazném výroku III. o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil odvolací instanci k dalšímu řízení.
Odvolací soud, při vázanosti zde vyslovenými právními závěry, doplní dokazování i právní posouzení věci o konstatování ve vztahu k žalobci jako oprávněné osobě podle restitučního předpisu. Pro rozhodnutí ve věci samé se však, jak je evidentní, nejeví podstatným zabývat se z dosavadního pohledu konfiskačním výměrem z 31. 5. 1946 či možností existence restitučního titulu na straně žalobce podle §6 odst. 2 zákona.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud též o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu