ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1125.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1125/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce A., s. r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalované PhDr. E. K., zastoupené v dovolacím řízení advokátem, o vyklizení nebytových prostor a o zaplacení 68.402,14 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 48/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, č. j. 13 Co 485/2002-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, č. j. 13 Co 485/2002-106, byl potvrzen částečný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2002, č. j. 20 C 48/2001-68, kterým byla žalované uložena povinnost vyklidit nebytové prostory, přidělené jako ateliér ve 2 patře domu čp. 317 v P., J. 7, vpravo od schodiště, sestávající z předsíně, komory, pracovny a WC, tedy prostory označené jako č. 223, 224, 225, 226 přiloženého plánku, který je součástí žaloby. Odvolací soud určil pouze delší lhůtu k vyklizení nebytových prostor tak, že namísto lhůty třídenní stanovené soudem prvního stupně je žalovaná povinna prostory vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku.
Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně zejména v tom směru, že žalovaná užívá uvedené prostory již na základě rozhodnutí odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 2. 11. 1981; k jejich vynětí z bytového fondu došlo rozhodnutím téhož orgánu dne 5. 12. 1979 pro zdravotní nezpůsobilost; povolení změny užívání na nebytové prostory, po úpravách provedených žalovanou, bylo vydáno odborem výstavby ONV v P. dne 17. 8. 1981. Nepochybným bylo shledáno i zjištění, že žalobce dal žalované výpověď z nájmu nebytových prostor, doručenou žalované dne 15. 1. 2001. S výpovědí vyslovil souhlas Obvodní úřad Městské části P., vzhledem k ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor (prostory jsou užívány žalovanou jako ateliér). Byla tedy dána výpověď bez udání důvodu, z nájmu na dobu neurčitou, tato výpověď je v souladu s ustanovením §10 cit. zák. a žalovaná užívá po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty nebytové prostory bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm namítla, že již soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Neprovedl důkazy potřebné k prokázání skutečnosti, že od roku 1989 užívá žalovaná prostory jako celek a že navíc ve vztahu k jedné z místností je dána procesní překážka jiného řízení, zahájeného v téže věci. Nebylo přihlédnuto ani k důkaznímu návrhu žalované vyžádat si stanovisko odboru výstavby Magistrátu hlavního města Prahy k charakteru místností, užívaných žalovanou. Žalovaná doplnila, že při součtu místností, jejichž vyklizení se žalobce domáhá též další žalobou, výsledný počet nesouhlasí (jedna místnost je navíc). Pokud by mělo dojít k vyklizení nebytových prostor na základě nynějšího částečného rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného soudem odvolacím, pak by žalované bylo znemožněno užívat jediné WC v celém „traktu“. Poněvadž žalovaná užívá byt, který tvoří s nebytovými prostorami celek, nebylo by zabezpečeno řádné užívání bytu pokud jde o přístup k elektroměru, k pojistkám a o možnost užívat WC a zdroj pitné vody. Posledně uvedené znamená rozpor rozsudků obou nižších soudů s dobrými mravy, pro omezení základních práv nájemce bytu. Dovolatelka dovodila zásadní právní význam napadeného rozsudku po právní stránce, a to vzhledem k nedostatku jednoznačného určení charakteru vyklizovaných místností. Navrhla zrušení napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl ve vyjádření k dovolání jeho zamítnutí. Připustil pouze omyl v interním sdělení odboru výstavby OÚ v P. z 26. 11. 1999, pokud jde o určení charakteru užívaných místností. Šlo však pouze o nezávaznou informaci později napravenou; ostatně soudy obou stupňů v rámci dokazování související okolnosti objasnily. Dovolatelka podle žalobce nesprávně argumentuje počtem užívaných místností. Nepravdivé je také tvrzení dovolatelky o jediném WC, neboť dům má záchody v každém podlaží a po vrácení předmětných nebytových prostor bude záchod v podlaží veřejně přístupný. Žalovaná nedoložila, že by správce domu nebo jeho předchozí vlastníci povolili stavebně technické změny, které za dobu užívání prostor žalovaná tam i v bytě provedla.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala žalovaná včas a prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Ještě před případným posouzením dovolacího důvodu se však dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné.
Vzhledem ke shodě výroků rozsudků obou stupňů (o vyklizení nebytových prostor jako o části projednávané věci), jakož i s ohledem na to, že k vydání rozsudku soudu prvního stupně nedošlo po předchozím zrušení a vrácení věci vázaném na odlišný právní názor odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.) připadala v úvahu jen přípustnost dovolání pro zásadní význam rozhodnutí ve věci samé po právní stránce (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Mělo-li by jít o takové rozhodnutí, musela by jím být řešena zejména otázka dosud nerozhodnutá dovolacím soudem, nebo otázka řešená odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně, nebo by muselo dojít k posouzení právní otázky, pro rozhodnutí určující, v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O žádný z popsaných případů v posuzované věci nejde.
Dovolatelka vytýká soudům obou nižších stupňů nesprávné posouzení charakteru užívaných místností, které mělo vyústit dokonce do nesouladu ve výsledném počtu místností; tyto vady obou rozhodnutí měly být zapříčiněny též tím, že zejména soud prvního stupně neprovedl důkazy žalovanou navržené. Z těchto námitek je však zřejmé, že dovolatelka shledává údajná pochybení nižších soudů nikoli v právním posouzení věci, ale ve skutkových zjištěních, ať již jde o hodnocení provedených důkazů nebo o neochotu vyhovět důkazním návrhům žalované. Tento závěr lze vztáhnout i k argumentaci žalované o stavebně technickém charakteru místností, neboť i zde je takové stanovisko spojeno s tvrzenou potřebou provedení dalších důkazů (včetně dalšího vyjádření správního orgánu).
Veškerá tvrzení dovolatelky však nemohou z hlediska přípustnosti dovolání obstát. Nehledě na podrobné a logicky souladné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku soudu odvolacího (a týká se to i údajné překážky věci zahájené, postupu při zjišťování charakteru místností, i umístění či možnosti užívat WC a zdroj pitné vody) nemohou být ani případné vady a nesprávnosti dokazování, včetně hodnocení důkazů, samy o sobě dovolacím důvodem. Mohou jen založit některý z důvodů dovolání, jak připouští např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde tedy stále o skutkovou stránku věci, nikoli o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí resp. nesprávně vyřešenou právní otázku.
Jinak nebylo možné posoudit ani námitku dovolatelky o rozporu stavu, který má po vyklizení nebytových prostor vzniknout, s dobrými mravy. Dovolatelka tento argument uplatňuje poprvé až v dovolání; nutno tu však poukázat na závěr odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 4), který se s náležitou podrobností vypořádal se stavem, jenž má nastat po provedeném vyklizení nebytových prostor.
Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobce byl v dovolacím řízení ve smyslu §146 odst. 3 o. s. ř. při odmítnutí dovolání úspěšný, žádné náklady řízení však nevyúčtoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu