ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1172.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1172/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce Ing. S. K., zastoupeného v dovolacím řízení advokátem, proti žalované Obci Š., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 17 C 62/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2003, č. j. 11 Co 728/2002-242, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Předmětem řízení se stal tvrzený restituční nárok na vydání pozemků, u kterých mělo dojít k odnětí právním předchůdcům žalobce na základě více právních titulů. Těmi bylo jednak darování ze dne 7. 4. 1960, kdy A. a J. K. převedli státu pozemky (části parcel č. 294/1, 2 v k.ú. Š.) z důvodu obecného zájmu za účelem zřízení požární zbrojnice. Dále pak vyvlastnění na základě rozhodnutí ONV ve F. ze dne 16. 12. 1966, kterým byly opět manželům K. odňaty pozemky v témž k. ú. o výměře 4400 m2 pro bytovou výstavbu SBD v Š., a to bez náhrady. Konečně kupní smlouvou ze dne 18. 3. 1980, uzavřenou mezi čs.státem – MNV v Š. a J. K., byly převedeny pozemky parc. č. 47, 48, 49 a 3391 (zahrada, role) o celkové výměře 2945 m2, opět v k.ú. Š., pro účely přístavby požární zbrojnice; kupní cena byla stanovena podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. částkou 6,- Kč za jeden m2 (§14 cit. vyhl.), celkově tedy činila 17.670,- Kč. Žalobce tvrdil, že k nemovitostem nyní náleží restituční tituly podle ustanovení §6 odst. 1 písm. d/, g/ a j/ zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Mělo dojít jednak k darování pozemků s tísní na straně dárců, dále k vyvlastnění pozemků bez vyplacení náhrady a též ke sjednání kupní smlouvy o převodu pozemků, uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 8. 7. 2002, č. j. 17 C 62/92-220, bylo žalobě vyhověno s tím, že výrok I. obsahuje znění dohody nahrazující projev vůle na straně žalované. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a žalované bylo uloženo zaplatit náklady státu ve výši 10.580,- Kč.
K odvolání žalované odstranil odvolací soud vadu odůvodnění prvostupňového rozsudku tak, že k pozemku parc. č. 46 v k.ú. Š. (vyvlastnění bez vyplacení náhrady) přiřadil restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. j/ s tím, že na zbylé pozemky se vztahuje vesměs restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. Jinak odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním i právním závěrům soudu prvního stupně a v meritu věci rozsudek tohoto soudu potvrdil. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a ke změně napadeného rozsudku došlo jen potud, že státu nebyla přiznána část náhrady nákladů řízení proti žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že napadený rozsudek má zásadní význam po právní stránce, pokud jde o řešení otázky nápadně nevýhodných podmínek při sjednání kupní smlouvy, ve vztahu k dosavadní judikatuře. Ze stanoviska Nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/1993 zdůraznila, že nápadně nevýhodné podmínky jsou u úplatných smluv dány, jestliže 1) byla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění, nebo též 2) smluvní podmínky či vedlejší ujednání související s předmětem plnění byly pro oprávněnou osobu značně nevýhodné, neboť i ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňují tuto osobu v porovnání s předsmluvním stavem. Jestliže soudy obou stupňů spatřovaly u kupní smlouvy ze dne 18. 3. 1980 (převod pozemku parc. č. 47, 48, 49 a 3391) nápadnou nevýhodnost v tom, že na pozemku parc. č. 47 stály hospodářská budova, studna a oplocení (nebyly předmětem smlouvy, stát se k nim však po převodu choval jako vlastník a odstranil je), pak tato skutečnost ke splnění podmínky nápadné nevýhodnosti ve smyslu §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. nestačí. Otázka staveb sice nebyla v kupní smlouvě řešena, ale podstatná je výše kupní ceny. Ta byla dohodnuta podle tehdejšího cenového předpisu jako maximálně přípustná a vzájemná plnění tedy byla ekvivalentní. Nebyl-li převod staveb mezi účastníky vůbec dojednán, pak se nestal součástí smlouvy ani vedlejší podmínkou – při posuzování ekvivalentnosti plnění tedy soudy nižších stupňů vzaly v úvahu něco, co nebylo ve smlouvě zahrnuto. K vyhovění žalobě by navíc musely být podmínky kupní smlouvy z 18. 3. 1980 nápadně nevýhodné tak, že by zcela zjevně znevýhodnily prodávající. Tento závěr mohl být učiněn pouze při znalosti ceny staveb. Tuto cenu však nebylo možno vzhledem k jejich odstranění zjistit, důkazní břemeno však nese i v restituční věci žalobce a mohlo být také zjištěno, že by cena staveb činila pouhé 1 - 2% sjednané ceny za pozemky. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a vrátil věc Okresnímu soudu ve Frýdku–Místku k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, že dovolatelka byla právně zastoupena (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) a že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Při vzniklé procesní situaci je třeba upřednostnit materiální pojetí ve vztahu k obsahu rozhodnutí nižších instancí. Soud prvního stupně totiž v rozsudku ze dne 8. 7. 2002 rozhodl stejně jako v předchozím rozsudku ze dne 21. 8. 1996, ale jinak než ve svém prvním rozsudku ze dne 24. 2. 1995, v němž žalobu v celém rozsahu zamítl. Tento první rozsudek byl pak zrušen a vrácen usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 9. 1995 se závazným právním názorem k zásadním aspektům právního posouzení věci (nárok je v režimu nikoli zákona č. 229/1991 Sb. o půdě, ale zákona č. 87/1991 Sb.; nezbytnost řádné identifikace pozemků včetně objasnění jejich předchozího právního osudu; řádné posouzení nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvy). Tento stav se po procesní stránce v další fázi řízení fakticky nezměnil: po rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 8. 1996 (kterým bylo žalobě vyhověno) následovala opět kasace odvolacím soudem dne 28. 11. 1997, podle níž nebyly vady, dříve soudu prvního stupně vytknuté, dostatečnou měrou odstraněny.
Dovolací soud po kladném závěru o přípustnosti dovolání přezkoumal napadené rozhodnutí v meritu věci a dospěl k závěru, že dovolání žalované není důvodné.
Dovolací důvod, uplatněný žalovanou, je konkretizací ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., podle něhož má rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzený nesprávný právní závěr odvolacího soudu měl spočívat v chybné interpretaci pojmu nápadně nevýhodných podmínek, který je podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s kupní smlouvou uzavřenou v tísni předpokladem existence restitučního důvodu; nesprávné interpretace zmíněného termínu se měl dopustit nejen odvolací soud, ale i soud prvního stupně.
Prvostupňový soud posuzoval nápadně nevýhodné podmínky (kumulativně s tísní) při uzavření kupní smlouvy v širším kontextu. Podle něj nestačilo zabývat se otázkou ceny převáděných pozemků, odpovídající tehdejší vyhlášce č. 43/1969 Sb. Bylo nutno rovněž zkoumat, zda kupní cena byla ekvivalentem za získané nemovitosti pokud jde o vybavení pozemků. Při této úvaze nebylo možno přehlédnout, že na jednom z pozemků (parc. č. 47) byla hospodářská budova, studna a že pozemek byl oplocen. Nic z uvedeného však nebylo zahrnuto do kupní smlouvy. Prodejem pozemku parc. č. 47 se tedy J. K. zbavila možnosti tyto věci užívat a z hlediska právního posouzení vzniklého stavu zůstala tzv. holým vlastníkem. Nový vlastník pozemku se pak nepochybně choval k hospodářské budově, studně i oplocení jako by byl jejich vlastníkem, čehož následkem bylo zbourání věcí stojících na pozemku bez ohledu na případné mínění jejich dosavadní vlastnice. Nemožnost zjištění ceny hospodářské budovy, studny či oplocení nemohla jít k tíži žalobce.
Odvolací soud se pak při interpretaci téže právní otázky přiklonil k závěrům soudu prvního stupně. Dodal, že prodávající sjednala nápadně nevýhodné podmínky ve věku 83 let a odkázal na předchozí způsoby převodu či přechodu vlastnického práva k ostatním nemovitostem ve vlastnictví K., které zřejmě ovlivnily projev vůle převodkyně.
Popsané výklady při aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. ze strany soudů nižších stupňů poměřuje dovolatelka právním názorem publikovaným pod č. 36/1993 Sbírky rozhodnutí a stanovisek. Nebere již v úvahu jiné interpretační měřítko, nastolené Nejvyšším soudem např. ve stanovisku ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93 (publikovaném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nápadně nevýhodnými podmínkami při uzavření smlouvy totiž nelze rozumět jen rozpor s cenovými předpisy či nedostatek ekvivalence plnění, ale i další okolnosti. Může jít kupříkladu o situaci, kdy byl (při zemědělské restituci) vlastník obytné budovy, patřící k původní zemědělské usedlosti, nucen se přestěhovat do jiné obce, v níž pak žil v podstatně horších podmínkách. Tendenci, přibírající při posouzení nápadně nevýhodných podmínek širší okolnosti souvisící s uzavíranou kupní smlouvou, potvrdil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2847/99. Zde shledal nápadně nevýhodné podmínky kupní smlouvy ve skutečnosti, že k prodeji pozemku došlo až po čtrnácti letech po jeho faktickém převzetí kupujícím, přičemž po celé mezidobí kupující (stát) pozemek bezplatně užíval a toto užívání (bez souhlasu vlastníka) nebylo nijak zohledněno při tvorbě kupní ceny nebo při eventuální zpětné kalkulaci náhrady za užívaný pozemek. Takový důraz na skutečnost, souvisící se sjednanou kupní smlouvou, nepovažoval dovolací soud za nepřípustně extenzívní výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.
Obdobně judikoval v otázce nápadně nevýhodných podmínek i Ústavní soud. V usnesení ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 91/2000 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 19, č. 24) se dovozuje, že na adekvátnost peněžitého plnění nelze usuzovat jen z respektování cenového předpisu při koupi; nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně podle okolností daného případu a mělo by jít o konkrétní nevýhodu oprávněného ve srovnání s jinými občany. Této obecné úvaze přisvědčuje - v konkrétní rovině - nynější výklad obou instancí, podle něhož je podstatným nedostatkem kupní smlouvy ze dne 18. 3. 1980 absence převodu budovy, studny a plotu na pozemku parc. č. 47.
Podle jiného výkladu Ústavního soudu v nálezu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 169/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 16, č. 167) může být nápadná nevýhodnost podmínek podle §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. výsledkem skutečností, které nastaly ještě před uzavřením kupní smlouvy, projevují se však ve sféře převodce až v podmínkách konkrétního kontraktačního procesu. Tento interpretační závěr má zjevný vztah k posuzované věci – došlo-li k postupnému vynucenému darování a vyvlastnění nemovitostí manželů K. již počínajíc rokem 1960, pak byli tito státem při zbavování vlastnického práva nepochybně limitováni i ve svém užívání, hospodaření, či případné dispozici s věcmi na pozemku parc. č. 47. Ostatně i v obecné rovině hovoří nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 97/96 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, č. 119), o tom, že při hodnocení znaků nápadně nevýhodných podmínek je třeba mít na zřeteli tehdejší nedostatečnou zákonnou ochranu soukromého vlastnictví.
Dovolací soud má zato, že při posouzení kupní smlouvy z 18. 3. 1980, sjednané mezi J. K. a státem, nelze přeceňovat zjištěný soulad ceny převáděných pozemků s tehdejším cenovým předpisem, jímž byla vyhláška č. 43/1969 Sb. o cenách staveb v osobním vlastnictví a náhradách při vyvlastnění nemovitostí. Tento cenový předpis je shledáván Ústavním soudem jako diskriminující, např. v nálezu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 6 pod č. 79). Děje se tak sice převážně ve vztahu k cenám obytných domů v soukromém vlastnictví a k náhradám za vyvlastňované pozemky, nelze však přehlédnout obecnou tendenci vyhlášky - vyjádřila stanovenými cenami pozemků koncepci, že pozemky nelze do budoucna tolerovat jako předmět osobního vlastnictví a že by všechny měly přejít do vlastnictví státu.
Dovolatelka přičítá při nemožnosti zjištění hodnoty hospodářské budovy, studny a oplocení na pozemku parc. č. 47 v k.ú. Š. důkazní břemeno k tíži žalobce. Nedokonalost skutkových zjištění však nelze jednostranně vykládat v neprospěch restituenta; interpretace splnění podmínek (zde existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy) na straně oprávněné osoby má být v souladu s judikaturou rozšiřující (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 485/98, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14, č. 81).
Ze všech uvedených závěrů má dovolací soud za to, že zákonný postulát nápadně nevýhodných podmínek byl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy v tísni (§6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.) v souvislosti s tvrzeným restitučním titulem naplněn. Stalo se tak jak samotným nezahrnutím hospodářské budovy, studny a plotu do kupní smlouvy ze dne 18. 3. 1980, tak i pro okolnosti, za nichž byla kupní smlouva uzavírána.
Při procesním přezkumu napadeného rozhodnutí i předchozího řízení neshledal dovolací soud existenci vad znamenajících zmatečnost napadeného rozhodnutí či jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto dovolání žalované zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu považoval za správný (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, dovolací soud však na jeho straně neshledal existenci jakýchkoli nákladů řízení, které by mu měl ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. přiznat.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu