ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1195.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1195/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josef Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. V. D., 2. Ing. K. V., 3. MUDr. F. D. a 4. M. D., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 15. 10. 2001, sp. zn. 37 Co 655/98, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 C 140/92 (žalobců V. D., Ing. K. V., MUDr. F. D. a M. D., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. B., státnímu podniku /v likvidaci/, zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně z 15. 10. 2001, sp. zn. 37 Co 655/98, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 C 140/92.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze 4. 5. 1998, č. j. 12 C 140/92-137.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 30. 3. 1992 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobci domáhali, aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí – domu čp. 2002 a pozemků parc. č. 1080 a 1081 v B. – Ž. V žalobě bylo uvedeno, že jedna ideální polovina těchto nemovitostí, která patřila V. D., přešla na stát na základě kupní smlouvy ze 4. 2. 1983, která byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Druhá ideální polovina uvedených nemovitostí přešla na stát přes jednoznačný odpor zbývajících spoluvlastníků H. V. a Ing. K. V. soudním rozhodnutím o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 C 149/83. H. V. zemřela 28. 5. 1987 a jejími dědici ze závěti se stali žalobci MUDr. F. D. a M. D. Žalobci vyzvali žalovaný podnik k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaný podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že kupní smlouva ze 4. 2. 1983 nebyla ze strany žalované V. D. uzavřena v tísni, nýbrž vyloženě z rodinných důvodů. Pokud pak šlo o to, že se státní podnik domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem uvedeným v žalobě žalobců, šlo ze strany tohoto podniku, jako jednoho z podílových spoluvlastníků, o uplatnění možnosti vyplývající z právní úpravy podílového spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Úhrada za tyto nemovitosti byla v obou případech převodů spoluvlastnických podílů poskytnuta ve výši odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Žalobci také v souvislosti s těmito převody dostali náhradní byty v domech patřících státu. Žalovaný státní podnik M. B. ještě uváděl, že nemovitý majetek, uváděný žalobci, byl již převeden podle zákona č. 522/1990 Sb. na Střední odborné učiliště elektrotechnické v B.
Rozsudkem Městského soudu v Brně z 24. 2. 1994, č. j. 12 C 140/92-53, bylo žalovanému kombinátnímu podniku M. B. uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 195 v B. – Ž. se stavební plochou parc. č. 1080 a zahradou parc. č. 1081, a to žalobkyni V. D. jednou ideální polovinou, žalobci Ing. K. V. dvěma ideálními šestinami, žalobci MUDr. F. D. jednou ideální dvanáctinou a žalobci M. D. jednou ideální dvanáctinou. Žalovanému podniku bylo uloženo zaplatit žalobcům 4.695,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému podniku bylo také uloženo zaplatit Městskému soudu v Brně 500,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce pokládá soud prvního stupně za oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., jejichž majetek přešel na stát v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a žalovaný podnik považoval soud prvního stupně za osobu povinnou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně přešly nemovitosti, jichž se žaloba žalobců týká, na stát jednak podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. a jednak podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zčásti na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a zčásti bez právního důvodu. Pro žalobkyni V. D. se tehdy vytvořila situace, že se bude muset vystěhovat mimo B. nebo převést svůj spoluvlastnický podíl na stát s možností získat přidělení náhradního bytu. Pokud šlo o převod dalšího spoluvlastnického podílu, vycházel soud prvního stupně z názoru, že tu ani nemohlo tehdy vzniknout spoluvlastnictví mezi podnikem M. B. a některou fyzickou osobou, takže věc posoudil soud prvního stupně tak, že tu spoluvlastnické podíly přešly na stát bez právního důvodu.
Z uvedených důvodů bylo žalobě žalobců vyhověno a o nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a o poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
K odvolání žalovaného podniku Krajský soud v Brně usnesením ze 16. 5. 1996, sp. zn. 21 Co 432/94, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 24. 2. 1994 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně nesprávné označení povinné osoby v textu dohody, která byla uložena k uzavření žalovanému podniku se žalobci, přičemž toto označení neodpovídalo ani označení žalovaného v žalobě žalobců.
V dalším průběhu řízení vynesl Městský soud v Brně rozsudek ze 4. 5. 1998, č. j. 12 C 140/92-137, jímž bylo žalovanému státnímu podniku M. B. uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 2002, pozemku parc. č. 1080 – stavební plochy (o výměře 143m2) a pozemku parc. č. 1081 (o výměře 86m2) v katastrálním území B. – Ž., a to žalobkyni V. D. jednou ideální polovinou, žalobci Ing. K. V. dvěma ideálními šestinami a žalobcům MUDr. F. D. a M. D. po jedné ideální dvanáctině. Žalovanému podniku bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 19.465,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému podniku bylo dále uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Brně 480,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Brně 500,- Kč na úhradu soudního poplatku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že „po doplnění dokazování, potvrzujícím oprávněnost nároku žalobců, když nové skutečnosti nebyly účastníky tvrzeny a žádné další důkazy nikdo z účastníků řízení nepředložil, soud poté, co odstranil vadu, vytknutou odvolacím soudem, žalobě žalobců vyhověl z týchž důvodu jako předtím. Výrok o nákladech řízení byl učiněn s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu; o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalovaného podniku proti rozsudku soudu prvního stupně ze 4. 5. 1998 rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 15. 10. 2001, sp. zn. 37 Co 655/98. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců. Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci MUDr. F. D. a M. D. jsou povinni zaplatit žalovanému podniku na náhradu nákladů řízení 198,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; žalovanému podniku nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni V. D. a žalobci Ing. K. V.; žalobcům MUDr. F. D. a M. D. bylo uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Brně na náhradu nákladů řízení 40,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, ale nebyla přiznána státu náhrada nákladů řízení 400,- Kč, ani úhrada soudního poplatku 500,- Kč. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že žalobci MUDr. F. D. a M. D. jsou povinni zaplatit žalovanému podniku na náhradu nákladů řízení 179,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, ale nebyla tomuto žalovanému podniku přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení vůči žalobcům.
Odvolací soud uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že doplnil dokazování výpisem z obchodního rejstříku, týkajícím se žalovaného, výpisem z katastru nemovitostí ohledně domu čp. 2002 a pozemků parc. č. 1080 a parc. č. 1081 v B. – Ž., obsahem spisu bývalého Státního notářství B., sp. zn. 2 D 899/90, týkajícím se řízení o dědictví po H. V., zemřelé 28. 5. 1987, výzvou žalobkyně V. D. k vydání nemovitostí, adresovanou žalovanému podniku 17. 5. 1991, výzvou k vydání nemovitostí, adresovanou žalovanému podniku žalobcem Ing. K. V., z 28. 1. 1991, potvrzeními o výši důchodu, vyplácených žalobcům V. D. a Ing. K. V., jakož i provedením výslechů žalobce Ing. K. V. a žalobce MUDr. F. D., jako účastníků řízení.
Odvolací soud dovozoval z provedeného dokazování, že ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. byly nemovitosti, o něž je v tomto řízení spor, ve vlastnictví státu a právo hospodaření k nim, jako k národnímu majetku vykonával žalovaný podnik M. B., takže tyto nemovitosti ke dni 1. 4. 1991 držel (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Pokud byly potom nemovitosti převedeny do správy Středního odborného učiliště elektrotechnického, jako příspěvkové organizace, nelze toto učiliště považovat za povinnou osobu ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu nebylo významné zjištění o tom, které subjekty byly nyní zapsány jako subjekty vykonávající správu předmětných nemovitostí, jež jsou ve vlastnictví státu (tj. P. f. ČR a Středního odborného učiliště strojírenského a elektrotechnického v B.).
Pokud šlo o žalobce, byl odvolací soud toho názoru, že žalobci V. D. a Ing. K. V. řádně a včas učinili výzvu k vydání nemovitostí, ale naproti tomu nebylo prokázáno, že by žalobci MUDr. F. D. a M. D. učinili, ať osobně či prostřednictvím jiných osob, jednajících za ně v plné moci, výzvy k vydání nemovitostí, adresované žalovanému podniku. Již s ohledem na to, nebyly tu dány podmínky pro vyhovění žalobcům ohledně jejich žalobních návrhů, pokud šlo o žalobce MUDr. F. D. a M. D.
Při posouzení toho, zda spoluvlastnický podíl žalobkyně V. D. byl na stát převeden na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, vycházel odvolací soud z toho, že žalobkyně V. D. užívala v domě čp. 2002 (označeném tehdy jako obytný dům v soukromém vlastnictví), jenž byl v jejím spoluvlastnictví , byt IV. kategorie v podkroví, k němuž jí nenáleželo právo užívání, takže z něj mohla být vystěhována na základě příkazu k vyklizení, vydaného podle ustanovení §41 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Za této situace žalobkyně byla ve stavu tísně, který z objektivního hlediska mohl být pohnutkou k učinění úkonu – uzavření kupní smlouvy, kterou převedla svůj spoluvlastnický podíl na sporných nemovitostech na stát. Avšak v době předcházející uzavření kupní smlouvy ze 4. 2. 1983 měla žalobkyně faktickou možnost užívat také byt ve druhém podlaží domu, a to o kuchyni a pokoji s příslušenstvím. Odvolací soud proto pokládal za prokázáno, že pohnutkou k převodu spoluvlastnického podílu žalobkyně V. D. byly neshody mezi spoluvlastníky, konkrétně mezi V. D. na jedné straně a mezi Ing. K. V. a H. V. na straně druhé. Přitom nelze mít za to, podle názoru odvolacího soudu, že by tyto neshody mezi spoluvlastníky vylučovaly svobodné vytváření vůle žalobkyně V. D. ve vztahu k nakládání s nemovitostmi, vynucující učinění úkonu, směřujícího k převodu spoluvlastnického podílu spoluvlastnicí V. D.; nelze tento převod podřadit ani pod ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ani pod ustanovení §6 odst. 2 ve spojení s ustanovením §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Proto žalobnímu návrhu žalobkyně V. D. nemělo být, podle názoru odvolacího soudu, soudem prvního stupně vyhověno.
Pokud šlo o žalobní návrhy ostatních žalobců byl odvolací soud toho názoru, že přechod spoluvlastnického podílu na stát formou zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle ustanovení občanského zákoníku nelze podřadit pod žádné ze skutkových podstat uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl však i toho názoru, že nelze mít za to, že by v daném případě k přechodu vlastnictví k nemovitostem došlo v přímé souvislosti s jednáním, které má na zřeteli ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; nelze tu dovodit, že by šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, když podle výsledků provedeného dokazování šlo spíše o řešení odlišných zájmů spoluvlastníků nemovitostí ohledně způsobu jejich využití. Odvolací soud tedy neshledal podmínky pro vyhovění žalobnímu návrhu žalobců v té části, v níž se žalobce Ing. K. V. domáhal vydání rozhodnutí, jímž by bylo žalovanému podniku uloženo uzavřít s tímto žalobcem dohodu o vydání dvou ideálních šestin nemovitostí uváděných v žalobě žalobců. Tyto závěry by bylo nutno, podle názoru odvolacího soudu, uplatnit i na přechod spoluvlastnických práv k nemovitostem, sporným mezi účastníky řízení, z osoby již zemřelé spoluvlastnice H. V., právní předchůdkyně žalobců MUDr. F. D. a M. D.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů neučinil správná skutková zjištění, takže pokud šlo o právní posouzení přechodu spoluvlastnických podílů na stát ze strany žalobců Ing. K. V. a H. V., nepodřadil soud prvního stupně tento přechod po odpovídající zákonné ustanovení. Proto odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobců zamítl. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1, §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu a o soudním poplatku s poukazem na ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 19. 12. 2001 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště k doručení Městskému soudu v Brně dne 18. 1. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především namítali , že žalobci MUDr. F. D. a M. D. podali své výzvy k vydání nemovitostí řádně a včas ve dnech 17. 5. 1991 a 28. 1. 1991, jak to bylo doloženo již v řízení před soudem prvního stupně.
Dovolatelé pokládali za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že podle jeho názoru údajně nedošlo ohledně převodu spoluvlastnického podílu V. D. k jeho převodu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud takto dospěl k opačnému právnímu závěru než soud prvního stupně, který dovodil rozdílné skutkové zjištění a odlišný právní závěr než odvolací soud. Dovolatelé trvají na tom, že v době uzavření kupní smlouvy ze 4. 2. 1983 byla žalobkyně V. D. ve stavu, který vylučoval její svobodnou vůli a natolik jí protiprávně determinoval, že učinila právní úkon, který by za normální situace neučinila. Rozhodujícím a určujícím faktorem tu nebyly neshody mezi spoluvlastníky, nýbrž skutečný stav tísně vyvolaný celkovou atmosférou v té době a souhrnem ekonomických, politických a sociálních opatření, které byly výrazem oficiálního trendu potlačování soukromého vlastnictví; za normálních okolností a obvyklého respektování soukromého vlastnictví by tu rozhodně nebylo ani sporů mezi spoluvlastníky nemovitostí.
Dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu, že nesprávně zhodnotil výpovědi V. D., Ing. K. V. a H. V., jež byly učiněny v soudních řízeních před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 43 C 47/84, 43 C 255/84 a 11 C 149/83, a to zcela jinak, než byl jejich smysl a skutečný význam; výpovědi uvedených osob byly odvolacím soudem nesprávně pochopeny a byly z něho dovozeny nesprávné závěry.
Dovolatelé byli toho názoru, že v řízení před soudy obou stupňů bylo prokázáno splnění podmínek uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., a proto i následné zbavení spoluvlastnických práv k nemovitostem na straně žalobce Ing. K. V. a H. V., právní předchůdkyně žalobců MUDr. F. D. a M. D., bylo třeba posoudit jako právní úkon odůvodňující vydání nemovitostí, uváděných žalobci, ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Bylo doloženo, že právní předchůdce žalovaného podniku měl eminentní zájem na získání nemovitostí, uváděných žalobci, a za tím účelem vyvinul zejména psychický tlak na žalobkyni V. D. a svým jednáním ji natolik nedovoleným způsobem ovlivnil v projevu její vůle, že dosáhl převodu vlastnického práva k ideální jedné polovině sporných nemovitostí. Na základě takového právního úkonu, provedeného způsobem odporujícím zákonu, si právní předchůdce žalovaného vytvořil podmínky pro další postup, který zdánlivě naplňoval znaky řádného právního úkonu, a v soudním řízení poté dosáhl získání vlastnictví zbývající ideální části nemovitostí, jež patřila žalobci Ing. K. V. a H. V. jako právní předchůdkyni žalobců MUDr. F. D. a M. D. Podle názoru dovolatelů odvolací soud pochybil, pokud takový skutkový stav nedovodil tak, jak mají za to dovolatelé, a pokud zjištěný skutkový stav nekvalifikoval jako splnění podmínek pro vydání nemovitostí oprávněným osobám podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také odvolacím soudům je v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatelů je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod především, že v řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
O vadu v řízení jde tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno, aby svědecké důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů byl zaujat právní závěr, že odvolací soud se nemůže bez dalšího odchýlit od skutkových zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, případně doplnit. To platí v případě výpovědí účastníků řízení a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na hodnocení důkazů – nemohou být vyjádřeny v protokole o jednání.
Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě, protože je pokládá za zásadní pro aplikací a výklad ustanovení §213 občanského soudního řádu (zejména ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Naproti tomu odvolací soud sice doplnil dokazování před rozhodnutím o odvolání žalovaného podniku, ale jen způsobem, který uvedl na str. 4 svého rozsudku z 15. 10. 2001, sp. zn. 37 Co 655/98 Krajského soudu v Brně. Zásadní změna v posuzování skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně i na základě výslechu účastníků řízení a svědků, vyžadovala však nepochybně jak doplnění, tak i opakování výslechu účastníků řízení i svědků. To se týkalo zejména objasnění a posouzení otázky, zda kupní smlouva ze 4. 2. 1983 byla prodávající V. D. uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Protože odvolací soud vycházel z jiného právního názoru na aplikaci a výklad ustanovení §213 občanského soudního řádu, než který vyplývá z právních závěrů, obsažených v uveřejněné judikatuře soudů, musel dovolací soud dospět k závěru, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nebylo proto možné považovat rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, za správný, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil tedy dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soud, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvolání žalovaného státního podniku proti rozsudku Městského soudu v Brně ze 4. 5. 1998, č. j. 12 C 140/92-137, přičemž v tomto dalším řízení bude odvolací soud postupovat podle ustanovení §213 odst. 2 občanského soudního řádu (v již uváděném znění).
V tomto dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243b odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V dalším řízení bude rozhodnuto o dosavadních nákladech řízení, a to včetně nákladů řízení dovolacího (§243b odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již uvedeném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu