ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1267.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1267/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně E. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. M. a 2) L. M., oběma zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 15/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2003, č. j. 26 Co 485/2002-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví k jedné čtvrtině domu čp. 217 na zastavěném pozemku parc. č. 1484 (včetně vlastnictví tohoto pozemku) a k pozemku parc č. 231/2 – zahradě, vše na LV č. 2227 pro k. ú. T., zapsáno u Katastrálního úřadu v T.
Okresní soud v Trutnově žalobu zamítl rozsudkem ze dne 13. 9. 2002, č. j. 8 C 15/2001-37. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se jako osoba rehabilitovaná podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudních rehabilitacích domáhala uzavření dohody o vydání nemovitostí v řízení, vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 174/95. Ač žalobkyni jako oprávněné osobě svědčil postup podle ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. a §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, nebylo žalobě vyhověno; žalovaní F. a M. M. nebyli totiž shledáni povinnými osobami podle §20 odst. 1 a zejména podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť při jejich smluvním nabytí nemovitostí koupí od státu dne 12. 9. 1974 nedošlo ani k rozporu s právními předpisy, ani nebyli protiprávně zvýhodněni. Zamítavý rozsudek první instance potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové pod sp. zn. 24 Co 225/97 a žalobkyně nebyla úspěšná ani u Nejvyššího soudu ČR, který její dovolání odmítl usnesením sp. zn. 28 Cdo 464/99 pro nedostatek zásadního právního významu. Soud prvního stupně nyní dovodil, že soudní rehabilitací žalobkyně nedošlo podle judikatury Ústavního soudu k obnovení jejího vlastnického práva (ex tunc zrušením výroku o propadnutí majetku) a že pokud žalobkyně neměla úspěch při uplatnění restitučního nároku, nemůže se již oprávněně – vzhledem ke specialitě restitučního předpisu – domáhat určení vlastnictví s poukazem na tvrzenou neplatnost kupní smlouvy z 12. 9. 1974.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 1. 2003, č. j. 26 Co 485/2002-52, potvrdil prvostupňový rozsudek s odkazem na věcnou správnost skutkových zjištění i právních závěrů nižší instance.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila v něm zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., s návazností na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Dovolatelka nepovažovala za správný ten výklad výše citovaných restitučních ustanovení, podle něhož se zrušením odsuzujícího trestního rozsudku o propadnutí majetku neobnovuje původní vlastnický stav ex tunc, se všemi důsledky. Neshledávala adekvátním, že se rehabilitované osoby dostávají v důsledku stávající aplikace §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci do stejné skupiny oprávněných osob jako ostatní restituenti. Při žádoucí výkladové restrikci posledně citovaného ustanovení by neměla být řešena otázka obnovy vlastnického práva, ale jen vlastní technika vydání věci. Soudy obou nižších instancí se tedy měly zabývat otázkou platnosti kupní smlouvy z 12. 9. 1974.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně podala dovolání včas a je zastoupena advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Při dalším posouzení věci však bylo nutno zabývat se přípustností dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., neboť vzhledem ke shodě meritorních výroků rozsudků soudů obou nižších instancí (bez předchozí kasace odvolacím soudem s odlišným právním názorem) jiný případ přípustnosti dovolání nepřicházel v úvahu.
Dovolací soud posléze dospěl k závěru, že odvolací ani prvostupňový soud v řízení nepochybily při aplikaci ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ustanovení §19 odst. 1 a zejména §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., správně posoudily i vzájemný vztah obou zmíněných zákonů a náležitě přihlédly k právním důsledkům výše označené a pravomocně skončené restituční věci.
Opírá-li dovolatelka svůj nárok o v podstatě stejná tvrzení jako v předchozí restituční věci – s důrazem na neplatnost kupní smlouvy z 12. 9. 1974 - , pak je třeba upozornit na nepřípustnost obcházení restitučního předpisu tím, že po neúspěchu žaloby podle něj kvalifikované uplatňuje žalobce nárok založený na obecném právním předpise. Taková tendence vyhnout se dopadům restitučního zákona by do budoucna vedla ke ztrátě právní jistoty účastníků těch právních úkonů, které byly napadnutelné podle restitučních předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1050/2003).
Námitky dovolatelky vlastně vytýkají odvolacímu soudu aplikační (event. interpretační) nespravedlnost, tedy nedostatek ústavně konformního přístupu. Právě Ústavní soud však mj. v nálezu ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. II. ÚS 83/96 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 8, č. 100), dovodil, že žádoucí je zachovat rovné postavení rehabilitovaných osob vůči ostatním restituentům. Upozornil současně, že restituční předpisy jsou kompromisem mezi principem ochrany nabytých práv a principem zmírnění některých křivd.
Právní otázky, určující pro napadený rozsudek, v něm tedy nejsou řešeny v rozporu s dosavadní konstantní judikaturou dovolacího soudu; kontradikci nelze nalézt (jak ostatně plyne i z průběhu posuzované věci) ani v rozhodování soudů odvolacích. Dovolání žalobkyně proto nesměřovalo proti rozsudku, který by měl ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zásadní význam po právní stránce a dovolací soud je jako nedůvodné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu