ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1285.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1285/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce Ing. P. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. J. H. a 2. P. V., oběma zastoupeným advokátem, o 116.473,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 18/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2003, č. j. 15 Co 42/2003-71, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2003, č. j. 15 Co 42/2003-71, se ve výroku I. v části o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 39.976,50 Kč s 8% úrokem z prodlení od 4. 7. 2001 do zaplacení, jakož i ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 11. 2002, č. j. 16 C 18/2002-48, bylo oběma žalovaným uloženo společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 40.156,40 Kč s 8% úrokem z prodlení od 4. 7. 2001 do zaplacení. Žaloba byla zamítnuta co do částky 76.317,- Kč s příslušenstvím. Žalobci byla stanovena povinnost zaplatit žalovaným, vzhledem k jejich částečnému úspěchu ve věci, alikvotní část nákladů řízení.
Prvostupňový soud rozhodoval o uplatněném nároku, jehož výchozí sumou byly kauce, zaplacené žalobcem v úhrnné výši 239.260,- Kč v souvislosti se sjednáním dvou smluv o podnájmu nebytových prostor mezi účastníky, ve dnech 5. 8. 1996 a 6. 4. 1998. Žalobci (podnájemci) pak žalovaní nájemci započetli proti kauci jimi vyčíslené částky z titulu (pod)nájemného a díl kauce mu též vrátili. Žalobce však v rámci vyúčtování kauce po skončení podnájmu požadoval vrátit částku, kterou si měli žalovaní nesprávně započíst navíc, v důsledku neoprávněné fakturace zvýšeného nájemného. Žalobce totiž nesouhlasil s tím, že by vstoupily v platnost inflační doložky, sjednané stranami v obou smlouvách o podnájmu; v první v článku III odst. 15 a ve druhé v čl. III odst. 14. Podle žalobce nesplnili žalovaní již v souvislosti s prvním zvýšením nájemného o roční míru inflace podmínku uvedenou v citovaném článku smlouvy, podle níž měli oznámit podnájemci – žalobci zvýšení nájemného vždy nejpozději do 30 dnů před změnou v jeho účtování, a to před koncem prvního, druhého i třetího roku podnájmu. Zmíněná podmínka platila podle žalobce i pro druhý ze smluvních vztahů, i když tam výslovně sjednána nebyla.
Soud prvního stupně přisvědčil žalobci v případě první z obou smluv. Dovodil, že současné zakotvení oznamovací povinnosti v čl. III odst. 15 znamená podmínku, na jejíž splnění se nárok na zaplacení zvýšeného nájemného váže. Jestliže žalovaní svou povinnost nesplnili a doúčtovali rozdíl na nájemném až po skončení podnájmu, pak jim v tomto rozsahu nevznikl nárok. Naproti tomu u druhé smlouvy nebyla notifikační povinnost žalovaných v příslušném článku sjednána a žalovaní tedy byli oprávněni účtovat též rozdíl na nájemném vyplývající z inflační doložky. Tyto právní závěry se promítly v částkách, vůči kterým bylo žalobě vyhověno resp. byla zamítnuta.
Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 5. 12. 2003, č. j. 15 Co 42/2003-71, přistoupil po odvolání obou stran ke změně prvostupňového rozsudku tak, že žalovaným solidárně uložil zaplatit žalobci částku 80.132,90 Kč s 8% úrokem z prodlení od 4. 7. 2001 do zaplacení v třídenní lhůtě a ve vztahu ke zbylým 36.340,50 Kč žalobu i s příslušenstvím zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně – podmínku v první ze smluv označil za odkládací -, opravil však nesprávnost ve výpočtu dlužné částky soudem prvního stupně. .
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Tvrdili, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav věci a tím zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávnost rozhodnutí. Dále namítali nesprávné právní posouzení meritu věci. Podle nich nelze přijmout argument o odkládací podmínce; rozhodné je smluvní ujednání o každoročním automatickém zvýšení nájemného, a notifikační povinnost žalovaných nezakládala právní následky (s poukazem na dohodnutý výraz, že nájemce „oznámí“ případné zvýšení nájemného). Podle dovolatelů měl také odvolací soud interpretovat projev vůle stran podle pravidel stanovených v §266 obchodního zákoníku, což by vyvolalo potřebu dalšího dokazování. Dovolatelé navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud shledal, že dovolání podali žalovaní jako subjektivně oprávněné osoby včas a že jsou zastoupeni advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání musel dovolací soud posuzovat v návaznosti na porovnání obsahu obou rozsudků nižších soudů. Jestliže soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci solidárně částku 40.156,40 Kč s příslušenstvím a odvolací soud zvýšil platební povinnost žalovaných na 80.132,90 Kč s příslušenstvím, pak byl rozsudek soudu prvního stupně v jím stanovené částce potvrzen a změněn byl pouze v části, v níž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci dalších 39.976,50 Kč s příslušenstvím. V posledně uvedeném rozsahu tedy bylo dovolání žalovaných ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a o této částce, představující rozdíl sum uvedených v rozsudcích soudů nižších stupňů, také dovolací soud rozhodoval.
Označení dovolacích důvodů žalovanými odpovídalo ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolání je opodstatněné.
Odvolací soud nepostupoval správně, interpretoval-li, podobně jako prvostupňový soud, sjednanou oznamovací povinnost nájemců jako odkládací podmínku pro účtování zvýšeného nájemného. Bez ohledu na sjednání této povinnosti jen v prvním případě se v obou smlouvách o podnájmu (čl. III, odst. 15 či 14) uvádí, že se výše (pod)nájemného „…každoročně automaticky zvyšuje o průměrnou roční míru inflace…“. Není tu třeba použít jakékoli, zejména ne náročnější metody výkladu (podle relevantních ustanovení občanského resp. obchodního zákoníku) – již samotné smluvní ustanovení zcela určitě a srozumitelně spojuje zvýšení částky placené za podnájem se skutečností, že míra inflace vzrostla. Povinnost žalovaných oznámit splnění podmínky pro zvýšení platby za podnájem, zahrnutá do jedné z obou navazujících smluv, nemohla mít jinou než pořádkovou povahu; ostatně v textu smlouvy se o této povinnosti jako o podmínce zvýšení nájemného výslovně nehovoří a ani ze stručného dokazování ve věci nevyplývá, že by snad strany v době uzavření smlouvy zamýšlely učinit ze zmíněného oznámení smluvní podmínku.
Dovolací důvod, opřený o tvrzené nesprávné právní posouzení věci, na němž rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), tedy žalovaní uplatnili oprávněně.
Vyslovený právní názor pak vedl dovolací soud ke zrušení dovoláním napadené části rozsudku odvolacího soudu (rozsudek soudu prvního stupně nebylo důvodu rušit, i přes jeho převážně shodné právní závěry) a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), včetně výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu