ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1370.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1370/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 25.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 98/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2003, č. j. 20 Co 15/2003-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2003, č. j. 20 Co 15/2003-73, byl zcela změněn rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 11. 2002, č. j. 4 C 98/2001-59, tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 25.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 2. 12. 2000 do zaplacení, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku; žalovanému byla též stanovena povinnost zaplatit náklady řízení žalobkyně před soudy obou stupňů a náklady státu.
Odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že jí vznikl proti žalovanému nárok na zaplacení dvojího nájemného za pozemek za listopad a prosinec 2000, pokaždé ve výši 12.500,- Kč měsíčně, jak sjednáno ve smlouvě ze dne 5. 6. 1997 s dodatkem z 1. 8. 1997. Ke kompenzační námitce žalovaného do částky 25.000,- Kč, podepřené tvrzením o pronajímání části téhož pozemku v průběhu nájemního vztahu žalobkyní třetí osobě J. Š., ač článek II. bod třetí nájemní smlouvy mezi účastníky měl svěřit takové oprávnění pouze nájemci, zaujal odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – negativní stanovisko. Žalovanému podle druhé instance nevznikla žádná pohledávka, kterou by mohl proti nároku žalobkyně oprávněně započíst.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž napadl meritorní výrok v celém rozsahu. Namítl, že žalobkyně jako vlastnice pozemku přijala za nájem dvě plnění, jedno z nich (od třetí osoby) na úkor žalovaného. Odkázal-li odvolací soud žalovaného s jeho případným nárokem na bezdůvodné obohacení na třetí osobu, pak jde o formalistický a nepraktický názor. Odvolací soud tedy založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolatel navrhl jeho rozsudek zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání podal včas subjektivně oprávněný účastník, zastoupený advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a označený dovolací důvod odpovídá zákonnému vymezení v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání však není opodstatněné.
Dovolací soud musel, vzhledem k rozsahu svých přezkumných oprávnění, vycházet ze skutkových zjištění obou nižších soudů; přesněji z těch, jež jsou výsledkem nepochybných hodnotících závěrů. Zůstalo tedy nevyjasněno, z jakého (písemně nevyjádřeného) důvodu došlo ke snížení původně dvakrát vyššího nájemného dodatkem ke smlouvě, a zda žalobkyně pronajala třetí osobě část pozemku žalovaným fakticky užívanou či nikoli. V těchto ohledech neučinil soud prvního stupně jednoznačná důkazní zjištění a soud odvolací neshledal tyto skutkové otázky relevantními.
Skutečnost, zda žalobkyně dalším pronájmem zasáhla do výkonu nájemního práva žalovaným (i když se to podle spisových podkladů nejeví pravděpodobným), by byla překážkou realizace nájemní smlouvy mezi účastníky v článku II. bodě třetím, podle něhož „Nájemce může pronajímat pozemek dalším nájemcům za účelem podnikání.“
Z citovaného znění smlouvy nelze ovšem konstruovat, že by žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně nějaké výhradní právo k „pronajímání“ (správně k podnájmu) pozemku dalším osobám. Jde jen o předem daný souhlas žalobkyně – pronajímatelky s případnou smlouvou o podnájmu za podnikatelským účelem.
Případné omezení nájemce v možnosti užívat předmět nájmu v důsledku kontraktu pronajímatelky s třetí osobou, ale i totéž omezení z jiného důvodu (žalovaný namítl také nemožnost úplné realizace nájmu proto, že asi jedna polovina pozemku je fakticky veřejným prostranstvím), mohlo vést žalovaného k uplatnění nároku na slevu z nájemného ve smyslu §§673 až 675 občanského zákoníku; v úvahu by přicházel i vznik nároku na náhradu škody, měla-li by současným pronájmem části téhož pozemku třetí osobě škoda žalovanému vzniknout.
Jinak ovšem žalovaný nemá žádný nárok resp. pohledávku vůči žalobkyni. Jeho ne zcela určitý kompenzační projev z 30. 7. 2001 se irelevantně opírá o výši nájemného, přijatého žalobkyní od třetí osoby. Projev vůle žalovaného rozhodně nelze považovat ani za uplatnění nároku na slevu z nájemného či jiného naznačeného nároku.
Započtení provedené žalovaným tedy nemá právní podklad, odvolací soud nepochybil při právním posouzení věci a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl naplněn. Dovolací soud proto dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalobkyně byla v řízení o dovolání úspěšná, nevznikly jí však žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu