ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1422.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1422/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání D. H., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 29. 1. 2002, sp. zn. 40 Co 160/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 110/91 (žalobkyně D. H., zastoupené advokátem, proti žalované akciové společnosti M. p. P. /P. P., zastoupené advokátem, o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 15. 7. 1991 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalované akciové společnosti bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 1321 s pozemky parc. č. 844 a parc. č. 845 v P., zapsané na listu vlastnictví č. 1723 v katastru nemovitostí pro katastrální území P., které přešly na stát na základě kupní smlouvy z 18. 4. 1978, uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Žalovaná akciová společnosti navrhla zamítnutí žaloby s tím, že k převodu žalobkyní uváděných nemovitostí došlo platnou smlouvou za odpovídající cenu, dohodnutou na podkladě znaleckého ocenění.
Okresní soud v Přerově rozhodl o žalobě žalobkyně rozsudkem z 8. 6. 1992, č. j. 10 C 110/91-127. Tento rozsudek byl však k odvolání žalované akciové společnosti zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě z 27. 10. 1992, sp. zn. 11 Co 694/92, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze 14. 3: 1996, č. j. 10 C 110/91-326, o zamítnutí žaloby žalobkyně. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované akciové společnosti náklady řízení do tří od právní moci rozsudku (a to částkou 31.969,30 Kč, jak byla tato částka určena usnesením Okresního soudu v Přerově ze 16. 9. 1996, č. j. 10 C 110/91-354); žalobkyni bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Přerově 2.580,80 Kč (jak bylo určeno doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Přerově z 21. 2. 1997, č. j. 10 C 110/91-361).
Také rozsudek Okresního soudu v Přerově ze 14. 3: 1996, č. j. 10 C 110/91-326 (ve znění opravného usnesení ze 16. 9. 1996, č. j. 10 C 110/91-354, a doplňujícího rozsudku z 21. 2. 1997, č. j. 10 C 110/91-361) byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě z 29. 9. 1997, sp. zn. 40 Co 314/97, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.
Poté bylo opět rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Přerově z 18. 5. 1998, č. j. 10 C 110/91-392, o zamítnutí žaloby žalobkyně a o uložení povinnosti žalobkyně nahradit žalované akciové společnosti náklady řízení, jakož i o povinnosti žalobkyně zaplatit na účet Okresního soudu v Přerově 2.580,80 Kč na náhradu zálohovaných nákladů řízení. Soud prvního stupně rovněž výrokem téhož rozsudku rozhodl o zastavení řízení „v části eventuálního žalobního návrhu žalobkyně“ ohledně uložení povinnosti žalované akciové společnosti vydat žalobkyni dům čp. 1321 v P. s pozemky parc. č. 844 a parc. č. 845 „oproti zaplacení částky 177.500,- Kč“.
Žalobkyně podala také proti rozsudku Okresního soudu v Přerově z 18. 5. 1998, č. j. 10 C 110/91-392, odvolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě z 26. 5. 1999, sp. zn. 4 Co 754/98, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadené části zrušen (vyjma výroku, jímž bylo řízení zastaveno v části ohledně eventuálního žalobního návrhu žalobkyně) a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení došlo pak posléze k vydání rozsudku Okresního soudu v Přerově z 9. 12. 1999, č. j. 10 C 110/91-412, jímž byla žalobě žalobkyně zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti na náhradu nákladů řízení 13.530,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Státu nebylo přiznáno právo na náhradu jím placených nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobkyně i žalovaná akciová společnost. O jejich odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 29. 1. 2002, sp. zn. 40 Co 160/2000. Tímto rozsudkem odvolacího osudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně. V dalších odvoláními napadených výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně vůči žalobkyni. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Přerově na náhradu nákladů řízení 2.580,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované akciové společnosti nebylo přiznáno vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení odvolacího. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo ještě rozhodnuto, že se zamítá návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu z 29. 1. 2002 byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalobkyni, dne 2. 5. 2002 (stejně jako advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou akciovou společnost) a dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku odvolacího osudu bylo předáno na poště 3. 6. 2002 k doručení Okresnímu soudu v Přerově, tedy v neděli před posledním dnem lhůty podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §57 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka byla toho názoru, že její dovolání je přípustné i když odvolací soud její návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl, a to proto, že v rozsudku odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního významu. Odvolacímu soudu vytýkala dovolatelka, že nesprávně po právní stránce posoudil otázku, zda tu došlo k převodu nemovitosti smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Dovolání dovolatelky bylo nutno posoudit podle ustanovení deváté části, hlavy první, bodů 15 a17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.). Těmito přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb. bylo v bodu 15 uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o takovém odvolání podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. Rovněž dovolacímu soudu bylo v bodu 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a rozhodnout o takovém dovolání podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/200 Sb.).
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo nutno posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, bylo dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Podle názoru dovolateky, vyjádřeném v jejím dovolání, se v této právní věci jedná o otázku zásadního charakteru, a to vzhledem k té okolnosti, že v dané věci bylo v předchozí době vydáno několik rozsudků soudů obou stupňů; byla tu projednávána „složitá záležitost“, jak je to patrno z řady rozhodnutí soudu prvního stupně, ale i ze zrušovacích rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který měl za to, že tu „nebyly zjištěny takové podmínky, které by bylo možné, měřeno objektivním hlediskem, hodnotit jako nápadně nevýhodné podmínky, a to v tom smyslu, že by žalobkyně byla ve faktických důsledcích právního úkonu převodu nemovitostí významně nebo zjevně znevýhodněna při porovnání s předsmluvním stavem věci“. Dovolatelka se domnívá, že pokud soud v této souvislosti hodnotil tu skutečnost, že žalobkyně v souvislosti s převodem nemovitostí získala byt I. kategorie, stejně jako její rodiče, pak nelze pominout, že by mělo být bráno v úvahu hodnocení kvality bydlení v rodinném domku a kvalita bydlení v městském bytě, třebaže šlo o byt I. kategorie; při opuštění bytu v rodinném domku odpadla možnost používání zahrádky, odpadla možnost bydlení s příbuznými v rodinné pospolitosti v jednom domě a bylo nutno přihlížet i k nutnosti placení nájemného v městském bytě na rozdíl od bydlení ve vlastním rodinném domku.
Rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě se svými závěry neodchylovalo od právního názoru na výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., jak byl tento výklad vyjádřen zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: „Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí, jako dva předpoklady, bez jejich ž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozsušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat vždy konkrétně, podle okolností konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla poručena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem“.
Odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, vycházel v podstatě z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury. Nelze tu dospět přesvědčivě k závěru, že tu jde u tohoto rozhodnutí odvolacího soudu o rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury, jak je toto hledisko zdůrazněno v již citovaném usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95. Výtky dovolatelky směřují tak spíše k vyjádření jejího přesvědčení o neúplnosti skutkového stavu věci a o údajných vadách hodnocení provedených důkazů; tyto okolnosti nemají ovšem povahu dovolacích důvodů, ani zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, jak jsou zakotveny v ustanoveních občanského soudního řádu v §236 a násl. tohoto právního předpisu.
Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolateky, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/200 Sb.), ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované akciové společnosti v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu