ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1573.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1573/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce S. S. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. I. u. P. G., o určení neplatnosti smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 5 C 24/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.2.2003 č.j. 18 Co 11/2003–145, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12.6.2002 č.j. 5 C 24/07–129 bylo určeno, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem dne 4.12.1991 o pronájmu pozemků v k.ú. V., ve výroku dále specifikovaných, je neplatná. Současně soud I. stupně určil, že generální smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 4.12.1991, je neplatná a vyslovil, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Soud I. stupně při rozhodování vycházel ze zjištění, že v roce 1991 účastníci uzavřeli tzv. generální smlouvu o spolupráci na realizaci podnikatelského záměru, jehož cílem je optimální hospodářské využití nemovitostí, které vlastní žalobce, a to uplatněním finanční a obchodní zdatnosti žalovaného. Žalobce se zavázal jako vlastník předmětných pozemků umožnit žalovanému provést výstavbu společenského a sportovního areálu a za tím účelem uzavřít nájemní smlouvu, kterou pak téhož dne podepsali. Neplatnost obou smluv shledal soud I. stupně ve skutečnosti, že žalobce se označoval ve smlouvách za vlastníka nemovitostí, ač k nim měl jen právo trvalého užívání, vlastníkem byl však stát. Žalobce proto nemohl takové smlouvy uzavírat. Generální smlouva nesplňuje ani náležitosti platného právního úkonu dle §37 odst. 1 obč. zák. a §26 zák. č. 101/1963 Sb., o mezinárodním obchodu, neboť není pro své obecné formulace dostatečně určitá. Neplatnost nájemní smlouvy spatřuje soud I. stupně rovněž v její neurčitosti, neboť nebyla přesně určena „cena nájmu“; ta měla činit 50% z ročního čistého zisku žalovaného z využívání pronajatých pozemků a na nich postavených objektů. Nebylo-li nájemné specifikováno v přesné měsíční nebo roční výši, je smlouva neplatná. Naléhavý právní zájem na tomto určení je dle soudu I. stupně dán tím, že „určením platnosti či neplatnosti smluv“ předejdou účastníci řadě dalších sporů na plnění, v nichž by se platnost smluv musela řešit prejudiciálně. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn dle §150 o.s.ř.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.2.2002 č.j. 18 Co 11/2003-145 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se žaloba na určení neplanosti obou smluv ze dne 4.12.1991 zamítá, a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 17.200,- Kč a v odvolacím řízení 12.550,- Kč. Zamítavé rozhodnutí ve věci odůvodnil odvolací soud zjištěním, že zde není naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti obou smluv. Poukázal na již ustálenou judikaturu, podle níž žaloba na určení dle §80 písm. c/ o.s.ř. nemůže být pro svoji preventivní povahu zpravidla opodstatněna tam, kde již lze žalovat na splnění povinnosti. V daném případě je dle odvolacího soudu zřejmé, že platnost či neplatnost předmětných smluv by bylo nutno posuzovat jako tzv. předběžnou otázku v rámci žalob na plnění, neboť nájemní i tzv. generální smlouva „..ukládají oběma stranám řadu vzájemných práv a povinností, jichž se lze ( v případě jejich dobrovolného neplnění) žalobami domáhat. V úvahu připadá zejména žaloba na zaplacení nájemného či na vyklizení žalovaného z předmětných pozemků, domnívá-li se žalobce, že žalovaný pozemky užívá neoprávněně, resp. že na základě neplatných smluv neoprávněně zasahuje do práv žalobce s pozemky volně disponovat.“ Odvolací soud uvedl, že určovací žaloba může mít své opodstatnění někdy i tam, kde lze žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou (patrně rozsudkem o tomto určení) vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se dalším žalobám na plnění. O takový případ se v tomto sporu nejedná, neboť žalobce ani neuvedl, plnění kterých právních povinností má žalovaný porušovat a do budoucna zpochybňovat. Dle odvolacího soudu by soudním rozhodnutím o žalobě na určení neplatnosti smluv nebyly soudy v případných dalších sporech na plnění vázány, neboť jsou vázány jen rozhodnutími vymezenými v §135 odst. 1 o.s.ř., nikoli však jinými. V každém dalším sporu na plnění by si proto soudy mohly v rámci posouzení tzv. předběžné otázky vytvořit o platnosti smluv odlišný právní závěr, požadované určení by proto nevytvořilo pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a nebylo by ani zárukou předcházení dalších sporů mezi účastníky. Odvolací soud proto pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s odkazem na §224 (správně §220) odst. 1 o.s.ř. napadené rozhodnutí soudu I. stupně změnil a žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení dle §224 odst. 1 ( a 2) o.s.ř. dle procesního výsledku sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobce má možnost v daném případě žalovat na plnění, případně „zdržení se něčeho“ a nikoli podávat žalobu na určení neplatnosti uvedených smluv. Poukazuje na to, že je mezi účastníky nesporné, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, že byly uzavřeny obě smlouvy a že žalovaný tyto pozemky nijak neužívá, nepronajímá je, nemá na nich žádné věci ani jiným způsobem o tyto pozemky neprojevuje zájem. Není proto v možnostech žalobce žalovat na zdržení se užívání, vyklizení pozemku či „zdržení se něčeho“. Žalovaný tím, že pozemky neužívá, nedosahuje bezdůvodného obohacení, kterého by se na něm mohl žalobce domáhat, žalobci rovněž nevznikla žádná škoda. Určením neplatnosti smluv by však bylo „najisto postaveno postavení obou účastníků“ a mohli by rozhodnout o svých případných dalších vzájemných vztazích. Dovolatel má za to, že odvolací soud jinak správné právní závěry nesprávně aplikoval na posuzovaný případ, proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje předpoklady stanovené v §240, 241 a 241a o.s.ř., (bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem dle plné moci ze dne 25.3.2003, a je v něm jasně vymezen rozsah dovolání i dovolací důvod). Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10 a o.s.ř.) proto přezkoumal napadený rozsudek z důvodů uvedených v dovolání, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V dovolání nejsou vytýkány vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a existence takových vad, k nimž by byl dovolací soud povinen přihlédnout dle §242 odst. 3 o.s.ř., i kdyby nebyly uplatněny jako důvod přípustného dovolání, z obsahu spisu nevyplývá. Dovolací soud se proto zabýval posouzením důvodnosti uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., vymezeného tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci není správné, jestliže soud daný právní vztah posoudil podle právního předpisu, který se na něj nevztahuje, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Právním předpisem je zde především předpis práva hmotného (příp. jeho určitá norma). Pokud se věci týkají i procesněprávní předpisy, je třeba správně aplikovat i jejich právní normy.
Dovolacím důvodem je zde tvrzení, že odvolací soud sice správně vyložil obsah a smysl ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř., avšak pro daný případ jej nesprávně aplikoval, když dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv. Jde proto o normu procesního předpisu, jejíž výklad je pro posouzení důvodnosti dovolání rozhodný.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud při rozhodování v této věci vyložil §80 písm. c/ o.s.ř. zásadně správně, v souladu s ustálenou judikaturou. Nesprávnost dílčího právního názoru, týkajícího se případné závaznosti pravomocného výroku o určení neplatnosti smluv pro rozhodnutí o žalobě na plnění, kde by se platnost týchž smluv posuzovala jako otázka předběžná, není z hlediska dovolacího přezkumu významná, neboť tento právní názor, vyslovený v odůvodnění napadeného rozhodnutí jen jako doplňující, nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující.
Podle §80 písm. c/ o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Odvolací soud správně dovodil, že za situace, kdy na základě uzavřených smluv lze žalovat na splnění povinnosti z těchto smluv, příp. na zdržení se určitých zásahů do práv žalobce ve vztahu k předmětným pozemkům, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jak tzv. generální smlouvy, tak i nájemní smlouvy, uzavřené mezi účastníky (datované 28.11.1991, podepsané oběma stranami a tím uzavřené 4.12.1991). Se zřetelem k tomu, že od doby uzavření těchto smluv nedošlo k ohrožení práv žalobce ve vztahu k předmětným pozemkům a při zjištění v řízení před soudy obou stupňů, že žalovaný tyto pozemky nijak neužívá, nepronajímá je a podle vlastního žalobcova tvrzení nemá žalovaný na nich žádné věci a neprojevuje o ně jakýkoli zájem, chybí zde naléhavý právní zájem na určení neplatnosti těchto smluv. Žalobce se nedomáhá na žalovaném plnění z těchto smluv ( z obsahu spisu vyplývá, že si toto plnění již ani nepřeje) a sám v dovolání potvrzuje, že žalovanému nevzniká ve vztahu k právům žalobce bezdůvodné obohacení a naproti tomu žalobci nevznikla ani žádná škoda činností ( příp. nečinností) žalovaného. Odvolací soud správně dovodil, že neuvedl-li žalobce, které právní povinnosti a jaké jejich plnění žalovaný do budoucna zpochybňuje a v čem je tedy právní postavení žalobce ohroženo, nemůže případné rozhodnutí soudu o žalobě na určení neplatnosti obou smluv plnit v konkrétním případě preventivní účel ochrany práv žalobce a vést k předejití případným dalším sporům mezi účastníky. Chybí-li základní předpoklad úspěšnosti určovací žaloby dle §80 písm. c/ o.s.ř., jímž je právě existence naléhavého právního zájmu na tomto určení, nelze takové žalobě vyhovět. Právní závěr odvolacího soudu je proto v tomto směru správný a sám o sobě již musí vést k zamítnutí žaloby, proto dovolání není důvodné.
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyslovil též k otázce závaznosti rozhodnutí o žalobě na určení neplatnosti smluv pro případné rozhodnutí o žalobě na plnění, kde by se otázka platnosti smluv řešila jako otázka předběžná, a to tak, že by soud v řízení o žalobě na plnění nebyl vázán pravomocným rozsudkem o určovací žalobě. Dovolací soud tento právní názor nesdílí, avšak není účelem přezkumu v dovolacím řízení vyjadřovat se k právním otázkám, které sice odvolací soud posoudil nesprávně, avšak kde vlastní závěr odvolacího soudu o důvodnosti žaloby na řešení této právní otázky nespočívá, tj. kde tento dílčí a významem vedlejší právní názor (byť nesprávný) není pro vlastní věcnou správnost napadeného výroku rozhodující.
Z těchto důvodů byl rozsudek odvolacího soudu shledán správným a dovolání bylo podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn zjištěním, že žalovanému, který by měl s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na jejich náhradu, náklady v řízení o dovolání nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., výkladem a contrario).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu